Ten nakonec skončil brutálním zásahem Lukašenkova režimu, během kterého byly zatčeny a odsouzeny stovky demonstrantů.
Darja Kostěnko byla mezi nimi, ve vězení strávila deset dní. To už ale její deníky, které se jí podařilo pronést ze stanového městečka obklíčeného milicionáři, kolovaly na internetu.
Deník Aktuálně.cz je na výročí běloruských voleb přináší poprvé v českém překladu, který vznikl pro výstavu Volby bez volby. Bělorusko - březen 2006.
V pěti dílech od pondělí do pátku si můžete připomenout události, které hýbaly Běloruskem přesně před jedním rokem a které se v mnohém podobají tomu, co zažívala naše země v roce 1989.
Ve fotogalerii vedle článku se můžete podívat na snímky fotografů Andreje Ljankeviče a Julie Daraškevič z opozičního běloruského deníku Naša Niva, které se vždy vztahují k událostem, o kterých Darja Kostěnko píše.
V dnešním dílu popisuje Darja Kostěnko povolební demonstrace, život ve stanovém městečku i zásah bělouské milice, kterým bylo rozehnáno.
Březnové deníky
20. - 21. března 2006
Tyhle řádky píšu 22. března v 0.48. Za poslední dva dny jsem spala celkem 2 hodiny. Před hodinou a půl mě pustili ze stanice milice. Doteď nevím, kde je můj bratr, který nesl lidem stojícím na náměstí jídlo.
Možná že ještě teď stojí tam, na Říjnovém náměstí, v lidském kruhu pevně spojeném rukama okolo malého stanového městečka, aby lidi ho svými těly chránili. Do Minsku přichází desetistupňový mráz. Posily nepřijdou, protože se nikdo nedostane přes kordony milice a kágébáky v civilu, kteří zablokovali všechny přístupy k náměstí. Nikomu se nepodaří přinést do stanového městečka horký čaj nebo spacák. O tom jsem se před pár hodinami přesvědčila na vlastní kůži. Mnozí z těch lidí stojí už víc než 15 hodin. A někdo víc než den. Brzo je prostě přemůže mráz. Další z elegantních vítězství režimu.
Za ty dva dny jako bych zestárla o 10 let. Ty dny toho v sobě obsáhly tolik; je možné, že změnily můj život víc, než teď umím domyslet. V těch dnech jsem poznala, co znamená překračovat strach, co znamená milovat a co znamená nenávidět. A jak to vypadá, když se člověku bortí celý život. Něco z toho, co jsem poznala a pocítila, nikdy, nikdy nedokážu zapomenout.
Nebe bylo tmavě modré, tak modré. Takovou modř jsem nikdy neviděla. Až budu umírat, vynasnažím se připamatovat si to nádherně modré nebe nad Říjnovým náměstím 20. března večer, když začal náš běloruský Majdan.
Byla jsem mezi prvními deseti lidmi, kteří ve světle kamer a blesků fotoaparátů začali stavět stany. Tak se to prostě seběhlo. Není co skrývat, stejně mi už teď hrozí vězení a s míň než 15 dny z toho stejně nevyjdu. Ať to ale skončí čímkoli, svého rozhodnutí nelituji.
Když se na Říjnovém náměstí sešlo 10 tisíc lidí, bylo to tak nebe jasně modré. Zaleskly se první hvězdy. Alexandr Milinkevič stál na schodech Paláce odborů a křičel do mikrofonu o tom, že volby byly nezákonné, že na voliče byl vyvíjen nátlak, že došlo k masovému falšování výsledků.
A tak jsme za tou živou hradbou rozbili tábor. Velmi přesně si pamatuju chvíli, kdy jsem stála v kruhu ostatních a váhala, mám-li jít do středu stavět stany. Zavolala mě tam moje kamarádka Světlana, která se uvnitř už činila. Nezažívala jsem v tu chvíli žádné zvláštní pocity. Prostě jsem vykročila do středu, popadla tyčky a pomáhala stavět stan. Ta hrůza přišla až později. Zprvu jsem si schovávala obličej pod kapucou, protože množství videokamer i fotoaparátů nám mířilo přímo do očí. Potom jsem si řekla, že je to polovičaté rozhodnutí: proč se zastavovat na půli cesty? Kapucu jsem si sundala.
Postavili jsme stany, rozbalili karimatky a sedli si na ně. Tehdy mě popadla ta hrůza. Došlo mi, co jsme to vlastně udělali. Došlo mi, že veškerý můj předešlý život mi velmi pravděpodobně v tuto chvíli utíká mezi prsty. Veškerý! Intelektuální zábava, dětský klub, který mi tolik let dělal radost. Zajištěné živobytí, práce ve vědeckém časopise, přátelé, knihy a rodiče. I milovaný Minsk. A možná i Bělorusko... možná i svoboda.
Potom jsem se uklidnila: co jsem udělala, jsem udělala. Cesty zpět není. Stálo by vlastně vůbec za to číst v dětství tak dobré knížky a poslouchat tak dobré písničky, aby pak člověk v životě nebyl u toho, stál mimo?
Zbývalo pak udělat pouze jedno a to jsem udělala. Zavolala jsem muži, kterého už dva roky miluju a řekla jsem mu to. Už dlouho jsem chtěla, ale nemohla jsem se rozhodnout. A teď už se není čeho bát.
(...)
O něco později jsme museli vyřešit ještě jeden problém. Záchod. Jak prozaické. Mnozí z lidí v okolních domech by nás samozřejmě pustili k sobě. Problém byl v tom, že jsme se tam neměli jak dostat. Kolem hradby těl stáli fízlové. A všechny cesty k náměstí byly uzavřené. Na vlastní oči jsem viděla, jak v přilehlých ulicích stojí celé karavany antonů připravené pro zatčené a autobusy s OMONem (speciální jednotky běloruské policie - pozn. red.). Stačí kousek poodejít a máme po ptákách.
Dlouho jsme přemýšleli, jak tuto poněkud tísnivou situaci vyřešit. Pomohl mi s tím jeden kluk. Holýma rukama otevřel poklop kanálu u kraje, poblíž silnice. Nad kanál jsme postavili stan a odstřihli jsme dno. Ze začátku z kanálu hodně táhlo. A tak jsem křikla rozverně: "A vy jste si mysleli, že revoluce voní po růžích?" A zmizela ve stanu.V televizi pak hlásili, že odporní opozičníci si udělali záchod schválně hned vedle muzea Velké vlastenecké války.
Jen jednou jsem se málem neudržela když přišli kágébáci v civilu.
Jestli milicionáře můžu ještě pochopit a v něčem je možná omluvit, kágébáky nenávidím. Jsou si všichni zvláštně podobní: stejně vypasené obličeje bez výrazu, stejná spokojenost se sebou samým a jistota vlastní beztrestnosti. Všichni na sobě mají nevýrazné tmavé oblečení. A tak je všechny poznají.
To oni nosili naše placky, placky "za svobodu"! Chovali se na stanici, jako kdyby jim to tam patřilo. Jeden z nich ten vyšší a vyžranější se podíval na můj spacák a povídá: "Jé, spacák! To ho asi zanesu Nikolajovi do auta, ať se zahřeje. Už za ty čtyři hodiny promrz."
Musela jsem se držet, abych na něj nevyletěla.
Hrabali se mi ve věcech, vejrali na občanku. Jeden vzal do ruky knížku, kterou jsem měla v tašce, a s tupým výrazem ji obracel (jak moc se mi chtělo říct: "To je knížka, ta se čte.") a nakonec se zeptal: "To je detektivka, nebo fantasy?"
Chtěla jsem se mu pověsit na krk, tomu přežranému blahobytnému cynickému praseti, které nás zavírá a s čistým svědomím žere naše jídlo. Jídlo, které nám přinášejí lidé, kteří tím riskují 10 dní vězení. Jídlo, které promrzlýma rukama rozdávají dívky stojící na náměstí už druhý den bez spánku.
To se nedá zapomenout ani odpustit. To nejodpornější, co současná státní moc udělala, je to, že rozdělila národ na "čestné" a "nečestné". A většině lidí kompletně propláchla mozek. Podlým způsobem před většinou pomluvila ty nejčistší, ušlechtilé a odvážné, kdo nesnesou nespravedlnost, kdo se nesmíří se zlem.
A tyhle "lidi jiného názoru" donutila státní moc v každém kolemjdoucím spatřovat potenciálního provokatéra či příslušníka tajných služeb. A celý národ je donucen bát se a mlčet. Bát se zatčení, vyhazovu z práce, zmlácení v temném vchodě. Bát se za sebe, za přátele i příbuzné.
V těchto dnech mi neustále volají známí a přátelé a ptají se, zda jsem na svobodě, jak se cítím. Kontrolují, jestli je se mnou všechno v pořádku. Jestli je se mnou všechno v pořádku teď, není to nadlouho. Netrpím iluzemi. To, že mě dneska drželi na stanici dvě hodiny a pak pustili, ještě neznamená, že v Bělorusku zavládla demokracie.
Nehodí se jim prostě dělat rozruch teď, když je v Minsku tolik zahraničních novinářů. Lidi od Reutera, Polské televize a dalších médií. Jenom jejich přítomnost nás chrání. Jsme na svobodě, dokud tam na náměstí stojí kruh lidí. Myslím, že jakmile to všechno skončí, bezpečnostní orgány si vzpomenou na naše jména. Tím spíš že obličeje jsme neskrývali. Stanové městečko na Říjnovém náměstí bylo rozehnáno 24. března. Demonstranti byli zatčeni. Zatčena byla i autorka těchto Březnových deníků. Krátce předtím vyšla zpráva v oficiálních médiích.
"Pořádkové síly Běloruska neplánují rozehnat nepovolenou demonstraci, která už třetí den probíhá na hlavním minském náměstí," oznámil novinářům zdroj ze silových struktur státu. "Nebudeme tuto demonstraci přerušovat, přestože je nezákonná," vysvětlil.
Za 15 minut bylo stanové městečko rozehnáno. 350 lidí bylo zatčeno a rozvezeno na různá místa. Celkem bylo ve dnech 19. až 25. března zatčeno 2 200 lidí.
(Poslední díl najdete v Aktuálně.cz zítra.)
