Bělehrad/Horgoš (od našeho spolupracovníka) - Nastupujeme do autobusu s cedulí Bělehrad-Kanjiža. Stejným směrem ten den vyráží dvacet dalších. Všechny jsou plné uprchlíků směřujících na maďarskou hranici.
Autobusy se vypravují podle počtu koupených lístků, ne naopak. V jednom z těch, který na sever směřuje, zdravím z okna "svou" skupinku z Afghánistánu, se kterou jsem se dostal do Bělehradu.
Máme stejnou cestu, žádné překvapení. Pořád na sever.
Lekce z popkultury
S Husseinem usedáme dozadu. Řešíme základní otázky lidstva - třeba v jakém filmu hrál naposledy ten který hollywoodský svalovec a podobně. Debaty s uprchlíky nad ikonami filmové a hudební produkce toho hodně prozrazují o tom, jak je svět Západu s tím (blízko)východním propojen.
Zatímco Husseinova skupina zná ikonické produkty Západu asi tak jako já, pro mě jsou jejich hvězdy absolutně exotickými pojmy.
"Neznám," řeknu pokaždé, zatímco autobus ukrajuje další a další kilometry.
Když řidič zjistí, že můžu Husseinovi posloužit jako překladatel ze srbštiny do angličtiny, nabízí, že nás odveze až do Horgoše. Za osm eur na osobu navíc. "Na místě si taxikář vezme za stejnou trasu 20 eur, chci vám pomoct," dodává.
Za 350 eur modré z nebe
Je mi jasné, že chce pomoci hlavně sám sobě; tato půlhodinová zajížďka mu vynese přibližně 350 eur. Přesto se nám nabídka zdá dobrá - jako dobrá možnost dostat se blíže k hranici.
Pak řidič všem nabídne, že si v jeho autobuse smějí zapálit. Za chvíli to tam vypadá jako v mlžném oparu školního výletu. Mám pocit, že se mi to celé zdá. Ale nezdá.
Na odpočívadle u kávy, kterou všem za vlastní peníze kupuje, se z něj najednou stává odborník na přechod dráty obehnaných maďarských hranic.
"Vyčkejte na kolejích z Horgoše do Maďarska do půlnoci a pak se přesuňte blízko k plotu. V místě, kudy vedou koleje, je plot přerušen a hlídky zde nejsou přítomny neustále, zvláště ne v noci. To je nejlepší moment, jak přejít," líčí. "Pak jděte menšími cestami do Szegetu, kde si normálně kupte lístek na vlak nebo autobus až třeba do Rakouska. Maďaři nemohou všechny kontrolovat," dodává.
Poslouchá se to dobře, zní to logicky. V reálu ale - jak se brzy ukáže - je situace jiná.
Sdílené vyhnanství
Když vystupujeme v Horgoši, spočinou na nás zraky několika místních důchodců. Jeden starší muž projíždí na kole a zastavuje se.
Zapálí si cigaretu. Ruce se mu však chvějí natolik, že mu spadne na zem. Není to ale strachem.
Podávám mu cigaretu svou. Muži se zachvěje i hlas, když srbsky vysvětluje: "Všichni Srbové tady jsou uprchlíci z Chorvatska (ze samozvané Republiky Srbská Krajina, kterou museli po chorvatské ofenzivě Operace Bouře opustit). Teď oni utíkají, jako my."
Při vzpomínkách na události se rozpláče. Přestane, až když si všimne dcery jednoho z členů skupiny.
"Kolik ti je let?" ptá se holčičky, zapátrá v kapse saka a podá jí bonbón.
Když mu Mahmud připaluje další cigaretu, připomene mi to jakési historické setkání vyhnanců z různých koutů světa, kdy komunikačním jazykem vzájemného porozumění je sdílený osud nucené emigrace.
Loučí se se všemi tvrdým stiskem ruky. Jako by v něm bylo vepsáno vše: tvrdá zkušenost, emocionální pohnutí a konečně víra, že bude lépe.
Jako náboženská pouť
V jediném zdejším obchodu nakupujeme vodu a drobné občerstvení a vyrážíme směrem k hranici. Cestou si Husseinova skupina zpívá irácké písně.
"Musíš si nějak ten čas krátit, trochu se rozptýlit," říká Hussein.
"Jednou za čas v Iráku chodíme tradiční muslimskou náboženskou pouť z Basry k imámovi Husajnovi do Karbaly (šíitské procesí, jímž končí čtyřicetidenní období smutku za třetího šíitského imáma Husajna, který zde v 7. století zahynul v bitvě)," vysvětluje. "To jdeš i 550 kilometrů v kuse, když jdeš až z mojí Basry. Takže jít den dva v kuse mi nedělá žádný problém."
Cestu po kolejích směrem k hranici lemují překupníci, dobrovolníci a pod stromy odpočívající rodiny. A mně se vyjevuje obraz poutě znovu.
Zatímco ale účast na poutích má spíše utvrzovat vztah k minulému, běženci cestu vnímají jako jedinou možnost otevřít dveře k budoucnosti. Kroky vedou po kolejových pražcích, jsou nepravidelné, nevychází krok. Děti skáčou, drží se za ruce, stejně jako osoby starší.
Pevnost Evropa, seznamte se
Najednou ho uvidíme. Pověstný čtyři metry vysoký drátěný plot, protažený valem žiletkového drátu.
Stříbrný odlesk se na slunci už z dálky třpytí. Místo, o kterém uprchlíci tolikrát slyšeli, diskutovali, přeli se.
Vyrážíme k němu - a jisté fascinaci místem se neubráníme. Symbolika plotu evokuje rozdělení na ty, kteří stojí před, a na ty za branou Pevnosti.
Pak se odehraje jedna z nejzvláštnějších scén celé balkánské cesty s uprchlíky. Mahmud dotekem kontroluje ostří žiletkového drátu. Přijíždí auto maďarské pohraniční policie a vystupují z něj dva uniformovaní muži - strážci hranice.
Nabádají nás, abychom od plotu ustoupili. Dokonce si nás fotí. "Dáme si vás na Facebook," říkají. A pak započne Hussein podivný, nezapomenutelný rozhovor.
Kde se berou otisky?
"Upřímně, můžete mi říct, jaká je teď situace v Maďarsku?!" ptá se.
"Co chceš slyšet?"
"No jak je to s otisky prstů? Odebíráte jej hned za kolejemi v uprchlickém táboře Röszke?"
"Ne, tam ne."
"A kde teda? Co se děje s lidmi, kteří do tábora vstoupí?"
"Odvážíme je na sever do dalšího tábora."
"A tam otisky berete, ale upřímně?"
"Nevím."
"Přece to musíte vědět?"
"Opravdu nevím, až tam budeš, uvidíš."
Když odcházíme od plotu směrem ke kolejišti vedoucímu do tábora v Röszke, otáčí se Hussein směrem k pohraničníkům se slovy: "Věřte mi, že v Maďarsku otisky neodevzdám." Skončil by tak jeho sen získat azyl ve Velké Británii, kde má spoustu bývalých kolegů z práce z Iráku.
Překročení hranice
Stoupáme na vysokou rozhlednu, odkud je možné vidět nedávno vzniknuvší sběrný uprchlický tábor Röszke. Odtud jsou lidé autobusy mnohokrát denně převáženi k rakouským hranicím k registraci.
Hussein spolu s ostatními nahlas přemýšlí, jaké jsou možnosti projít přes Maďarsko bez registrace. Buď na nějakém místě přestříhat dráty plotu a polními cestami a taxíky pokračovat až do Rakouska, nebo se dostat pěšky do Szegetu a pak využít taxíky, či dojít do tábora v Röszke a odtamtud v noci odejít s tím, že se jim podaří nalézt pašerácké taxíky...
Když přichází tma, dav běženců proudících kolejemi do tábora nabývá na síle a rozhodneme se, že je v tomto budeme následovat. Koleje vedou skrz hraniční plot, který je v šířce asi 10 metrů přerušen.
Sami tu ale nejsme. Namísto plotu tu čeká zástup novinářů, zabraných do fotografování.
"Už jsi v Maďarsku, Micku,“ usmívá se na mě Hussein.
"No to ty taky, Husseine," řeknu.
Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.
Poslední díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.
