Hlavní tah v univerzitním městě Londýn poblíž americké hranice lemuje série identických billboardů. Je na nich zvětšená pasová fotografie mladé ženy - brunetky v modré košili, s brýlemi s transparentními hranatými obroučkami, červenými, lehce našpulenými rty. Nad ní visí obří nápis na červeném pozadí - "Najdi mého vraha".
U příležitosti 25. výročí Soniny smrti je ve městě rozmístila policie ve spolupráci s pozůstalými. Doufají, že někdo zareaguje a pomůže konečně objasnit, co se přesně stalo.
Vodítek je zoufale málo. Vyšetřovatelé oficiálně říkají, že vědí jen to, kdy lidé Soňu viděli naposledy (na křižovatce v centru Londýna, 26. srpna 1994) a kdy našli její tělo (o čtyři dny později).
Případ nikdy neuzavřeli ani neodložili, je stále aktivní. Možná z části i proto, že jim pravidelně volá o rok starší sestra oběti a ptá se, jestli zjistili něco nového. Nyní 57letá Meggie Cywink říká, že původně začala policii telefonovat hlavně kvůli svému otci Wilfredovi. O tom, že jeho zavražděná dcera byla těhotná a že tak přišel i o vnouče, se dozvěděl až v den pohřbu.
"Sledovala jsem, jak se z mého otce úplně vytrácel život, už nikdy nebyl stejný," popisuje Meggie v rozhovoru pro kanadskou televizi Global. Kdykoliv spolu mluvili, ptal se jí otec na Soňu a ona mu chtěla mít co říct, a tak následně volala vyšetřovatelům. Wilfred Cywink zemřel v roce 2000 bez toho, že by se dozvěděl, kdo a proč jeho dítě zabil. "To je pro mě hodně těžké, že se nedočkal spravedlnosti," říká Meggie.
Měly spolu oslavit narozeniny
Meggie a Wilfred Soňu naposledy viděli na začátku července 1994. Rodina se tehdy sešla v domě, kde dívky vyrostly. Stojí na ostrově Birch Island, na půdě indiánské rezervace Whitefish River, ke které rodina částečně patřila.
Sonya, tehdy krátce před svými narozeninami, vařila pro otce a svých 10 sourozenců těstoviny s rajčatovou omáčkou, byly její oblíbené. Meggie si vybavuje, jak u jejich míchání vypadala šťastně, bezstarostně, po zbytek dne už ale byla trochu odtažitá.
Sonya za sebou měla několik pokusů o odvykací kůru, Meggie jí pomáhala se z drogové závislosti dostat. Často sestru nechávala bydlet ve svém bytě v Torontu, aby měla odstup od přátel, kteří ji ke cracku (krystalická forma kokainu, pozn. red.) i dalším látkám pomáhali.
Tehdy u společné večeře v rodném domě věřila, že je Sonya čistá, později ale našla v jednom z pokojů použité stříkačky. "Byla jsem z toho hrozně špatná, zničená," vzpomíná Meggie. "Nevěděla jsem, co si mám myslet, co mám dělat."
Po návratu domů se Soně snažila několikrát dovolat, marně. Začala panikařit, bála se, že zmizela se svými pochybnými přáteli. Spojit se jí s ní podařilo až v srpnu, domluvily se, že spolu oslaví Soniny narozeniny na zápase torontského baseballového týmu Blue Jays.
Sonya na něj nedorazila. Meggie byla šílená strachy. O tom, že její sestru někdo zavraždil, se dozvěděla až od svého bratra po telefonu.
Kanadská genocida
"Myslím, že když někoho takhle ztratíte, tak najednou cítíte obrovský pocit viny. Přemýšlíte o všech možných věcech, které jste mohli udělat a neudělali, které je mohly ve výsledku zachránit. Je to neuvěřitelná tragédie," říká Meggie v televizním dokumentu.
Spory mezi kanadskou vládou a původními obyvateli
Zavražděné a zmizelé ženy z kmenů původních obyvatel jsou momentálně jedním z největších sporů mezi Prvními národy a kanadskou federální vládou. Speciální komise zřízená premiérem Justinem Trudeauem tyto činy ve své finální zprávě v červnu 2019 opakovaně nazvala genocidou, a to zejména kvůli postupu úřadů při jejich vyšetřování, které bylo podle závěrů odborníků na bázi kolonialismu.
Podobně už dříve Komise pro pravdu a usmíření v roce 2015 nazvala kulturní genocidou takzvané rezidenční školy, v nichž církev v Kanadě po desítky let převychovávala děti z indiánských kmenů, které rodinám odebírala. Premiér Trudeau tehdy dokonce požádal papeže Františka, aby se za katolickou církev původnímu obyvatelstvu Kanady omluvil, nestalo se tak.
Sonin případ je v mnoha ohledech ojedinělý. Překvapivě ale ne proto, že se nezná její vrah. Podobně jako ona zemřely nebo beze stopy zmizely za posledních čtyřicet let v Kanadě stovky žen, které se hlásily k původnímu obyvatelstvu - takzvaným Prvním národům nebo Inuitům. Odhady mluví až o čtyřech tisících.
Zpráva vyšetřovací komise, kterou v roce 2015 založil současný premiér Justin Trudeau, uvádí potvrzených 1200 zavražděných nebo pohřešovaných. Tragickou bilanci nazývá - a mnohé tím šokovala - "kanadskou genocidou".
Finální zpráva, kterou komise vydala v červnu, odsuzuje to, jak se Kanada a úřady k násilí na indiánských ženách v minulosti postavily. Přináší celkem 231 doporučení - mimo jiné navrhuje například plošné zavedené garantovaného příjmu, tvrdší tresty pro pachatele násilných činů, lepší vzdělávání policistů o kulturních rozdílech mezi původními obyvateli, ale také třeba větší dopravní obslužnost v odříznutých lokalitách poblíž rezervací.
Tím naráží na vůbec nejznámější sérii vražd indiánek - na takzvanou Dálnici slz v Britské Kolumbii. Na jednom jejím úseku podle těch nejtragičtějších odhadů zmizelo či zemřelo od roku 1969 čtyřicet mladých žen. Všeobecně se předpokládá, že stopovaly mezi rezervací a městem Prince George, protože neměly jiný způsob dopravy.
Jenom drahá nálepka
Meggie o Soně neví ani to, jestli o tisíce kilometrů dál od této dálnice také nestopovala. Jestli ji někdo zabil kvůli drogám nebo dluhům, jestli byla náhodná oběť, zemřela na místě, kde ji našli, nebo někde úplně jinde.
O své sestře nechce mluvit jako o oběti "genocidy". Opakovaně říká, že to je pouze slovo za 93 milionů kanadských dolarů (tolik federální vláda uvolnila na zřízení komise, která přečiny na původním obyvatelstvu vyšetřovala, pozn. red.), které zatím nic nezměnilo. Komisi podezřívá z toho, že takhle silnou nálepku vraždám a zmizením dala, aby obhájila, proč daňové poplatníky stála tolik peněz. Média a skrz ně i veřejnost se navíc podle Meggie více pozastavily nad správností použití slova genocida než nad tím, co se stovkám žen stalo a stále děje.
"Kdo měl reálně prospěch z těch 93 milionů dolarů? Kolik lidí? Kolik rodin? Co to konkrétně vyřešilo? Nic, absolutně nic," rozčiluje se Meggie. Není jediná, podobné výtky zazněly z řady kmenů původního obyvatelstva. Podle tvůrců komise i premiéra Trudeaua je ale zpráva zásadní a do budoucna změní třeba i chybějící pocit důvěry ze strany Prvních národů směrem k úřadům a hlavně policii.
Meggie jako jedna z mála pozůstalých po těchto ženách komunikuje s policií, momentálně o diskriminaci ze strany úřadů nemluví. Dobře ale ví, že je výjimka.
Se smrtí Soni se vyrovnává i tím, že pomáhá rodinám, které procházejí podobnou tragédií. Ukazuje jim, jak komunikovat s úřady, jak se vrátit do života. Pomáhá jim vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého a s tím, že nevědí, co se stalo. Právě na to by podle ní měly jít vládní peníze - mezi zasažené rodiny a komunity, které se potřebují uzdravit a nastartovat.
Za tip, který by vedl k dopadení Sonina vraha, provinční vláda nabízí odměnu 50 tisíc dolarů, v přepočtu okolo milionu korun. Meggie není naivní. Ví, že šance je po takové době malá. Říká, že s odstupem času je rána v srdci neméně hluboká, ale méně ostrá. A že teď už dokáže žít s tím, že pachatel unikl spravedlnosti, i když ji v jejích 32 letech právě tahle myšlenka přiváděla k naprostému zoufalství.
