Brusel /Od bruselské zpravodajky/ - Herman Van Rompuy a Catherine Ashtonová. Evropská unie si vybrala nejvyšší reprezentanty, o kterých za hranicemi jejich zemí málokdo kdy slyšel či je viděl.
Evropští lídři si tradičně na závěr spokojeně potřásli rukou a nechali se fotografovat na počest historické události. Typická evropská plichta byla na mimořádném summitu v Bruselu dotažena do konce, z kterého nikdo není nadšen, ale ani uražen. Slavilo se květinami, přípitkem a na úvod tiskové konference i potleskem.
Handrkování o obsazení nových postů bylo podstatně hladší a rychlejší, než se očekávalo. Švédské předsednictví předem avizovalo, že se jednání mohou protáhnout až do rána. Nakonec to byl jeden z nejkratších unijních summitů.
Za vším hledej ženu...
O obrat se postaral britský premiér Gordon Brown, když nečekaně ještě před oficiální večeří hodil kandidaturu svého předchůdce Tonyho Blaira přes palubu. A vzápětí si řekl o vlivný post ministra zahraničí, který bude zároveň i místopředsedou Evropské komise.
V rukávu měl trumf: ženu. A takovou levice, tradičně volající po větším zastoupení žen, mohla jen těžko odmítnout. Zbytek Evropy rovněž.
A tak se stalo. Brown zavolal Merkelové a Sarkozymu a kompromisní řešení bylo na spadnutí.
Následně se sešla velká čtyřka ještě s italským premiérem Silviem Berlusconim. Bylo jasné, že prezident vzejde z menší členské země a navíc středopravicově orientované vlády. Musel to být někdo, na kom se shodnou všichni. Tedy kdosi nevýrazný: belgický premiér Herman van Rompuy.
Tento tichý intelektuál připomínající snaživého úředníka navíc splňuje i jazykové předpoklady, mluví plynně anglicky i francouzsky, a tak se domluví s francouzským prezidentem i britským premiérem.
| Volbu jsme sledovali živě. Čtěte: Van Rompuy se stal prezidentem 27 zemí EU. I naším |
Před osmou hodinou večer bylo o obsazení nových unijních postů jasno.
Když vy, tak my taky
Otázkou bylo, co dostanou ostatní země jako záplatu. Francie se podle zákulisních informací zaměřila na získání silného portfolia v komisi, zřejmě komisaře pro vnitřní trh. Chce si tak pojistit větší regulaci mimo jiné finančních trhů.
Německo zase upírá pohled na vedení Evropské centrální banky. S prázdnýma rukama zřejmě odcházejí jen Italové. Podle diplomatů si chtějí podržet portfolio dopravy a o něco ho posílit. "Berlusconiho vláda by stejně nic velkého nedostala," dodal jeden z oslovených diplomatů.
Česko drží pusu a krok
Neviditelné byly v celém handlování nové členské země. Svoji roli hrálo to, že už dostaly post předsedy Evropského parlamentu. Žádného vlastního kandidáta tentokrát neměly.
Jako Česko, které nepřijelo se "žádným favoritem" a chtělo podle slov premiéra Jana Fischera "přispět ke konsensu". Diplomaté současnou pozici Čechů hodnotí tak, že po blokaci Lisabonské smlouvy raději držíme krok s hlavním proudem.
Popření Lisabonu?
Dohoda o obsazení nových funkcí do značné míry popírá jeden z důvodů, proč vznikla nejprve původně evropská ústava a nyní Lisabonská smlouva.
Nový prezident se měl stát hlavní tváří EU, aby bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger věděl, komu volat, když se snaží dovolat Evropu.
Volbou neznámého belgického premiéra se z tohoto honosně znějícího postu stane manažerská funkce, kterou budou mít velké země pod kontrolou.
Podobně neznámá je i baronka Catherine Ashtonová. Před rokem se stala komisařkou pro obchod a za celých dvanáct měsíců o ní nebylo skoro slyšet. Podle britských novinářů je to milá dáma, která si při sezení žoviálně složí nohu pod sebe a s chutí si dá červené víno.
Zkušenosti se zahraniční politikou, komplikovaným Blízkým Východem, se složitými vztahy s Ruskem a Čínou či schopnosti "zastavit dopravu" ve Washingtonu má však minimální.
Evropská unie je ale spokojena: vyřešila rébus takzvané balanční politiky, v které se přihlíží na pravici, levici, světové strany, velikost zemí a pohlaví kandidátů. I proto také předseda komise věnoval novému unijnímu prezidentovi "evropskou" verzi Rubikovy kostky.
