Čekají před školou. Přijde dnes učitel?

Barbora Hronová
11. 1. 2007 0:00
Bozoum - Každé ráno se houfy dětí vrací ze školy. Šly se podívat jestli učitel náhodou nedorazil. Ve Středoafrické republice se na státních školách učí jen pár měsíců v roce. Po zbytek roku zůstávají lavice prázdné.
Ve Středoafrické republice se na státních školách učí jen pár měsíců v roce.
Ve Středoafrické republice se na státních školách učí jen pár měsíců v roce. | Foto: Barbora Hronová

Učitelé nedostávají od státu plat a větší část roku stávkují. Místo vyučování si hledají jiný způsob obživy. Pokud se začne učit, mají některé ročníky přes sto žáků a ve třídách se střídají na etapy.

V lavici pro tři se potom tísní i sedm žáků. Ve větším městech si děti píšou do sešitů, na venkově mají černé tabulky a kousky křídy. Učebnice je ve třídě jen jedna a tu má učitel.

Ani na univerzitě v hlavním městě se tyto pomůcky nepoužívají. Velkou část přednášek tráví studenti opisováním textů z několika málo knih.

Učitelský sbor? Čtyři učitelé.

Nefungující školní systém má své důsledky. V zemi s necelými čtyřmi miliony obyvatel celá polovina neumí číst a psát.

V zemi s necelými čtyřmi miliony obyvatel celá polovina neumí číst a psát.
V zemi s necelými čtyřmi miliony obyvatel celá polovina neumí číst a psát. | Foto: Barbora Hronová

Ve městě Bozoum, asi 500 kilometrů severně od hlavního města Bangui, je ve státní škole 1 200 žáků. A učitelský sbor? Ten tvoří jen čtyři vyučující.

Jediné školy, které v zemi fungují, jsou školy nestátní. Bohužel státní převrat, který proběhnul před třemi roky mnoho nestátních organizací vyhnal.

Násilí a vztek rebelů se v té době obrátil kromě vládních činitelů, také na bělochy v zemi. Sídla neziskových organizací povstalci vyrabovali a rozkradli. Za oběť v té době padla i řada Středoafričanů, kteří s bělochy spolupracovali.

Do zpustošených budov už hodně organizací nemělo chuť ani odvahu se vracet.

Někteří se vrátili

Mezi ty, kdo se vrátili a začali znovu obnovovat svou práci i zničené misie, patří Řád bosých karmelitánů. V zemi působí už více než třicet let. Nedávno zřídili pátou misijní stanici.

Foto: Barbora Hronová

Za roky působení karmelitáni založili mnoho škol, zdravotních středisek, leprosárium, centrum pro podvyživené děti, technické učiliště, tesařskou dílnu a řadu studní.

Právě třídy ve školách karmelitánů se každý den naplní žáky. Kromě čtení a psaní se učí i francouzsky. Tento jazyk jim totiž otvírá další cesty.

Žáci státních škol musí platit školné (asi 5 EUR) bez ohledu na to, kolik měsíců v roce se učí. Ve školách při misiích karmelitánů je roční školné kolem 10 000 CFA (asi 16,5 EUR).

"I když je školné třikrát vyšší než ve státních školách, hodně rodičů zaplatí dětem radši naši školu," vysvětluje otec Aurelio Gazerra z misie ve městě Bozoum. "Rodiče vědí, že se bude učit celý rok a že výuka je kvalitní,"dodává.

I trojnásobně vyšší školné je však jen symbolická částka, která provoz školy nepokryje. Zbylé náklady zajišťují karmelitáni z darů nebo vlastních zdrojů.

Žačky v lavici. I s kojenci

Školy karmelitánů neposkytují jen vzdělání. Vzhledem k tomu, že většina učitelů jsou Středoafričané, získávají na místní poměry i vzácné stálé pracovní místo s pravidelným platem.

Za roky působení karmelitáni založily mnoho škol.
Za roky působení karmelitáni založily mnoho škol. | Foto: Barbora Hronová

Při škole funguje i kurz vzdělávání pro ženy. Ještě donedávna převážná část z nich do škol vůbec nechodila. Číst a psát se nikdy nenaučily. Často jsou odkázány jen na domorodý jazyk sango.

V tříletém kurzu se zde naučí čtení, psaní, francouzštinu, projdou základy historie, zeměpisu a sexuální výchovy.

Učí se i šít. V jedné takové třídě sedí na lavicích podél stěn asi dvacet žen a dívek od 15 do 30 let. Některé mají u sebe i batolící se děti.

Francouzština otevírá cesty

Den co den chodí do školy jedenáct kilometrů i čtyři děti z vesnice Boyelé. Čtrnáctiletý kluk rozzlobeně ukazuje svůj vyvrtnutý kotník.

Kvůli němu teď do školy chodit nemůže a několik dnů zamešká. Je jedním z mála místních dětí, které mluví francouzsky. Sedí s dalšími kluky z vesnice na plácku před kostelíkem, bubnuje a ostatní ho nesmělými hlasy doprovází zpěvem.

Jejich zpěv se mísí s nářkem, který se ozývá z nedaleké hliněné chýše. Dnes zemřel jeden člen rodiny. Nebyl mladý, bylo mu kolem čtyřiceti. V zemi, kde je průměrný věk dožití 43 let, ale nic mimořádného

Smrt je pro Středoafričany každodenní realitou. Jen ve městě Bozoum je přes dvě stě sirotků. Velkou část dospělých zabíjí AIDS.

V této části země je infikováno virem HIV asi 28 procent lidí. Státní nemocnice funguje jen částečně. Personál tvoří dva studenti medicíny a několik asistentů. Systém zdravotního pojištění neexistuje a ošetření si musí pacienti hradit.

Věrnost, abstinence, kondom

Podél cest i ve větších městech stojí billboardy kampaně proti AIDS: AIDS je realita. Chraň se. Bojuj s AIDS pro svou zemi. Na některé kampaň dolehla.

"Jediná ochrana je věrnost, abstinence nebo kondom," říká noční hlídač školy. "Tak to hlásí v kampani v radiu," dodává otevřeně.

Mladý automechanik má na věc jiný pohled: "AIDS je obrovské nebezpečí. Myslím, že nejlepší ochrana je modlitba."

Ať člověk mluví s kýmkoli, potvrzuje se, že to nejcennější, co prolamuje izolaci a může přispět ke komunikaci s vyspělejšími částmi světa, je vzdělání. 

 

Právě se děje

Další zprávy