Kozloduj - Tři červené nuly v moři totožných černých měřidel a přepínačů představují hmatatelný důkaz, že Bulharsko dodrželo slib.
Nuly umístěné uprostřed obrovské zdi na dispečinku reaktoru 4 svědčí o tom, že 31. prosince ve 21.40 uzavřel jaderný komplex Kozloduj své poslední dva reaktory ze sovětské éry, což byla závěrečná podmínka přijetí Bulharska do Evropské unie.
O dvě hodiny a 20 minut později se v Sofii konalo slavnostní odpočítávání a masová oslava vstupu země do EU. Kozloduj však truchlil způsobem, který by se byl hodil spíše pro pohřeb rodinného příslušníka.
"Když jsme zavřeli provoz, objevily se slzy nejen smutek, ale slzy i u lidí, u kterých bych nikdy nevěřil, že dokážou plakat," říká Rašo Parvanov, hlavní technik zodpovědný za staré reaktory, jež kdysi mezinárodní inspektoři označili za nebezpečné a nezpůsobilé k modernizaci a které se staly zdrojem rozhořčení a nejistoty.
"O zaměstnání jsme zatím nepřišli. Díkybohu. Ale i dítěti musí být jasné, že když elektrárna přestane vyrábět energii, nemohou lidé zůstat zaměstnaní věčně."
Parvanov přišel do Kozloduje za éry Leonida Brežněva, pět let po roce 1970, kdy byl celý komplex otevřen. Bulharsko získalo elektrárnu, tehdy opěvovanou jako zázrak sovětské technologie, výměnou za export ovoce.
"Nastoupil jsem tu, když mi bylo osmnáct," říká Parvanov, podsaditý muž s hustým obočím, a hlas se mu lehce chvěje. "Tehdy startoval čtvrtý reaktor. Dnes je mi padesát a dožil jsem se uzavření čtyř bloků."
První dva reaktory uzavřelo Bulharsko v roce 2003, v souladu s přístupovou smlouvou s EU. Dva novější modely postavené koncem 80. let zůstávají v provozu.
Parvanov stojí za červenou linií označující hranici mezi techniky a všemi ostatními osobami na dispečinku. Technici sedí vedle sebe za dlouhým dřevěným stolem a sledují monitory před obrovskou zdí táhnoucí se v úhlu 270 stupňů. Nezdá se, že by měli nějak mimořádně napilno.
Město, které žilo a umírá s elektrárnou
V Kozloduji je jaderná elektrárna víc než jen pracovištěm, víc než jen labyrintem potrubí a turbín. Je natolik spjata s identitou města, že symbol jaderné energetiky zaujímá výrazné místo i v městském znaku.
Měnící se osud zdejších obyvatel není jen výsledkem přechodu od komunismu, ale i produktem dlouho očekávaného přijetí Bulharska do Evropské unie, která trvala na uzavření reaktorů navzdory faktu, že Bulharsko investovalo do jejich modernizace miliardy eur, a navzdory jeho opakovaným snahám vyvolat o tomto požadavku nová jednání.
Bulharský energetický sektor vkládal naděje do napůl dostavěné jaderné elektrárny ve městě Bělenje, a to navzdory kritice, že novou elektrárnu čeká nejistá budoucnost vzhledem k tlaku EU na liberalizaci trhů a vyšší podíl obnovitelných energetických zdrojů.
Ať už se však v Bělenje stane cokoliv, obyvatelé Kozloduje, jimž desetiletí monopolu přinesla relativní prosperitu, mají obavy, že jejich město je odsouzeno k záhubě.
"Jako bychom ztráceli dalšího člověka," říká Velička, vdova, která posledních sedm let prodává v kozlodujském pravoslavném kostele svíčky. Celá shrbená pomalu zametá podlahu v malé dřevěné kapli lemované ikonami světců.
Vzdychá a její dech se v mrazivé bulharské zimě rázem mění v páru. Velička je dost stará, aby si pamatovala dobu, kdy elektrárna věnovala peníze na obnovu kostela, když ho v roce 1977 zničilo zemětřesení. I ona chápe, že jaderná elektrárna přinesla městu relativní prosperitu.
"Bývali jsme velmi chudou vesnicí," tvrdí. "V Kozloduji jsme měli z elektrárny velkou radost, protože sem přijela spousta lidí a město začalo žít."
Širokou hlavní ulici Kozloduje lemují kavárny a koktejlový salonek. Na balkonech obytných věžáků bojují o místo satelitní antény s prádelními šňůrami.
Veliččin manžel byl v roce 1975 vystaven nadměrné dávce radioaktivního záření, když během nehody vstoupil do zamořené části elektrárny. Podle Veličky mu tehdy řekli, že nepotřebuje ochranný oděv. Posléze ho začaly sužovat zdravotní problémy, které Velička připisuje ozáření, a o několik let později zemřel na selhání plic. Navzdory této osobní tragédii se stařenka během řeči o uzavření reaktorů rozlítí.
"Co bych měla říct? Jsem nemocná, protože žiju posledních 20 let sama, ale proč by teď měly trpět naše děti?" říká o blížícím se propouštění.
Podnikatel
O několik ulic dál postavil Danail Mujev přesnou repliku venkovského statku. V jeho restauraci Olthenija projdou hosté kolem pečlivě zastřižených trávníků a živých plotů, vystoupají po žulových schodech lemovaných hliněnými květináči a ocitnou se v jeho vybíleném panství. Jeho bílé BMW se na příjezdové cestě dělí o místo s naleštěným koňským povozem.
Zavalitý Mujev uvnitř přidává do místního rulandského šedého pomerančové plátky, citron, hroznové víno a kostky ledu a nalévá si sklenici. Z reproduktorů se line oduševnělá bulharská folková hudba.
"Nastoupil jsem rovnou po skončení školy, po vojenské službě. Smlouvu s elektrárnou jsme měli už v době, kdy jsme promovali," říká o časech, kdy pracoval jako jaderný technik.
Mujev tvrdí, že jeho klientelu tvoří většinou bývalí spolupracovníci z elektrárny, inženýři, administrativní pracovníci a technici ba dokonce i inspektoři z Mezinárodní agentury pro atomovou energii , kteří si mohou dovolit vybrané bulharské pokrmy na jídelním lístku.
"Inspektoři sem přišli a jídlo i víno si zamilovali. Proč se jim nelíbila taky jaderná elektrárna?" klade si podnikatel otázku srovnáním s místními delikatesami.
Krátce po pádu komunistické vlády v Bulharsku Mujev z elektrárny odešel, aby zkusil štěstí v nové ekonomice. Do roku 1993 našetřil jako číšník dost peněz na to, aby odkoupil restauraci od předchozích majitelů a přetvořil ji podle vlastního vkusu.
Olthenija prosperuje díky slušným příjmům vysoce kvalifikovaných zaměstnanců elektrárny. Třebaže musí o bulharská leva šestnácti tisíc obyvatel Kozloduje soupeřit s několika kavárnami, restauracemi a koktejlovým salonkem, Mujev tvrdí, že se mu zatím daří.
Podle tohoto podnikatele ještě Bulharsko není na členství v EU připraveno. Když přijde řeč na blížící se úpadek jeho města, zabručí Mujev do sklenice: "Takovou Evropu jsme nepotřebovali."
Šance pro mladé
Malované žluté jádro, kolem něhož obíhají červené a zelené elektrony, zdobí fluorescenční ceduli v Odborné střední škole Igora Kurčatova pro jadernou energetiku. Kurčatov, průkopník v oblasti jaderné fyziky, kdysi vedl sovětský atomový program.
Infobox
- Článek byl publikován na serveru Transition Online.
- Autoři: Adithya Sambamurthy a Veselin Dimitrov
Zvoní na hodinu a studenti předposledního ročníku se šourají do učebny z přeplněné chodby, v níž se rozléhají kroky a přestávkové brebentění. Dnes se probírá elektromagnetismus a studenti začínají otáčet knoflíky předpotopních modrých krabiček osazených analogovými měřidly, aby vytvořili sinusové vlny.
Překližkové regály se prohýbají pod tíhou modelů turbín a částí reaktorů, které jsou tak staré, že mohly docela dobře zažít slavnostní otevření elektrárny.
"Všichni říkají, že po uzavření dvou reaktorů už to tu nebude jako dřív. Životní úroveň v Kozloduji půjde dolů," prohlašuje zasmušile Bojan Jordanov. I tento štíhlý uhrovitý teenager měl kdysi v jaderné elektrárně zajištěno místo, podobně jako téměř všichni studenti. "Je to blbost kdysi člověk vyšel ze školy a měl jistou práci, zatímco teď si ji musíme hledat sami."
"Přemýšleli jsme, že odejdeme," dodává spolužák Hristian Hristov, jehož otec pracuje v protipožárním oddělení elektrárny. "Podle mého otce nemá Kozloduj šanci."
