Mostar (od naší zpravodajky) - Prázdné domy zbyly po lidech, kteří utekli během bosenské války v 90. letech a už nemají zájem se vrátit. "Není to hezké, mohou být i nebezpečné. Jsou to ruiny a nikdo neví, kdy se může nějaká zeď zřítit a někomu ublížit," stěžuje si asi pětačtyřicetiletá Dermanovićová.
Stojí na pozemku, který se na první pohled moc neliší od ostatních. Po jedné straně stojí bíle natřený upravený domek, ale hned vedle něj je nedostavěné torzo dvoupatrového rodinného domu. Začíná zima a zahrada vzadu zarůstá.
První dojem je ale mylný. Sanja Dermanovićová se o zahradu pečlivě stará. Praktikuje ale metodu permakultury, tedy ekologickou formu zemědělství, která spočívá v co nejmenším zasahování do přírody. Nepoužívá žádná chemická hnojiva, nevytrhává plevel a na zalévání sbírá dešťovou vodu, kterou rozvádí v dlouhých hadicích po celém pozemku. Chová včely, ale nesbírá med.
Za ovocným sadem stojí skleník. Na konci listopadu je plný neobvykle vysokých bylinek, které nevypadají jako ty v obchodech. "Nesklízíme všechno, necháváme rostliny vysemenit a na jaře sázíme zásadně vlastní semínka. Tady vidíte zbytky z letošní sezony," vysvětluje Sanja. Po stranách u záhonů je kompost, který skleník v zimě přirozeně vyhřeje, aby byliny nezmrzly.
Venku za skleníkem zahrada končí a začíná husté křoví. "Na tuhle část nesahám, musí tady být trochu divočiny," ukazuje žena na nedotčený kus pozemku. Vedle plánuje vybudovat přírodní jezírko, které by nalákalo ptáky a drobná zvířata. Zatím chová jen slepice ve speciálním pojízdném kurníku.
"Slepice přirozeně hnojí a vyzobáváním také kypří půdu. Nemůžeme je ale nechat volně pobíhat, protože tu žije spousta divokých zvířat. Buď by je zakousla liška, nebo by je odnesl dravý pták. Proto jsme vyzkoušeli věc, které říkáme slepičí traktor," ukazuje na klec s kurníkem, obývanou třemi slepicemi a jedním kohoutem. Slepičí rodinka spokojeně zobe ve skleníku, za chvíli je ale Sanja přesune jinam na zahradu. "Je to zatím prototyp, takže je to příliš malé. Postavíme jim větší," těší se.
Lidé tu jen přežívají
Sanja Đermanovićová je ze své zahrady nadšená a lidé, kteří tu pracují, jsou více než spokojení. Vystudovaná psycholožka se k zahradničení dostala náhodou. Pracuje v místní neziskové organizaci Nešto više, která pomáhá nejrůznějším menšinovým skupinám obyvatelstva - od vozíčkáře po etnické menšiny. Právě lidé s mentálním a fyzickým postižením na zahradě pracují.
Teď se ale věnuje hlavně školením a přednášením o ekologickém zemědělství, kterému podle svých slov naprosto propadla. "Kdybyste to tu viděli na jaře, kdy všechno rozkvétá… Je to moje láska," říká.
Pozemek získala organizace Nešto Više od rodiny Srbů, kteří z Mostaru během války utekli na sever země do regionu Republika srbská. Nedokončený dům si v 90. letech stavěl nejstarší syn krátce po svatbě. Jenže to nestihl. Domů už se nikdo z nich nevrátil a teprve před pár lety se rozhodli pozemky prodat.
Takových míst je v okolí spousta, vysvětluje Dermanovicová. Mostar leží v bosensko-chorvatské části Bosny a Hercegoviny a srbské rodiny, které uprchly během bojů, se sem už nikdy nevrátily. Od války uplynulo přes 25 let, ale podle Sanji si lidé už nedokážou důvěřovat. Etnický konflikt zanechal ve společnosti hluboké stopy.
"Mají problémy si věřit, jen tady přežívají. Nechtějí pracovat, chtějí do měst a jen čekají na příležitost," myslí si.
Budoucnost ve farmaření
Sanja si válku pamatuje. Když vypukla, bylo jí 19 let. Celou ji strávila v Mostaru, kde proti sobě bojovali Srbové, Chorvati a Bosňáci. Když válka skončila, nevraživost mezi lidmi nezmizela.
Sanja si myslí, že jí samotné pomohlo vyrovnat se s tragédií, kterou několik let bojů přineslo, až když viděla, že někteří lidé trpěli víc než ona.
Hned po válce začala pracovat pro jednu z nevládních organizací, které v zemi začaly vznikat díky pomoci ze zahraničí. Mohla cestovat po celé zemi. "Auta nevládních organizací měla zahraniční SPZ, takže nikdo nepoznal, odkud jste. S mostarskou SPZ jste po válce nemohli jen tak přijet do oblasti obývané Srby," vysvětluje.
Ostatní lidé ale podle ní dál žijí se svými traumaty. Zemi sužuje chudoba a vysoká nezaměstnanost. "Tady v Mostaru máme krásné počasí i odborníky, kteří rozumí zemědělství. To je to, co bychom měli dělat. Lidé ale po válce ztratili smysl pro práci s půdou. Nejradši by odtud všichni odešli. Přitom s permakulturou je to jednoduché. Nepotřebujete žádné stroje ani energii a je to zábava," myslí si.
Organizaci Nešto više podporuje humanitární organizace CARE Česká republika v rámci zahraniční rozvojové spolupráce za podpory České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
