Washington - Bývalý americký prezidentský pár našel malíře, který pro washingtonskou galerii namaluje jejich portrét.
Manžele Baracka a Michelle Obamovy poprvé od dob, kdy oficiální obrazy prvních párů USA financuje a shromažďuje Národní portrétní galerie, ztvární černošští umělci.
Baracka Obamu zvěční známý a ve čtyřiceti letech už také komerčně úspěšný a vystavovaný Kehinde Wiley z Brooklynu. Jeden z jeho obrazů se na nedávné aukci prodal za 143 tisíc dolarů a jeho práce jsou už ve sbírkách prestižních institucí, jako je například newyorské Metropolitní muzeum.
Bývalá první dáma si naopak vybrala dosud relativně nepříliš známou malířku. Portrét Michelle Obamové namaluje čtyřiačtyřicetiletá Amy Sheraldová pocházející z Baltimoru.
Podle Národní portrétní galerie je vždy jen na umělcích, jak se svého úkolu zhostí. Jediná regule říká, že malíř by měl "respektovat jak portrétované osoby, tak pozice, které zastávaly".
Michael Jackson jako král
Tím spíš jsou teď americká média zvědavá, jak oba umělci, kteří mají velmi osobitý styl, portréty Baracka a Michelle Obamových pojmou.
Kehinda Wiley se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci, je světoběžník a extrovert. Narodil se v Los Angeles jako syn americké černošky a otce z Nigérie. Bylo mu čtrnáct let, když tam v roce 1992 vybuchly černošské bouře po osvobozujícím rozsudku pro policisty, kteří předtím zbili Rodneyho Kinga.
Na svých portrétních plátnech zasazuje černochy do překvapivých uměleckých a historických výpůjček.
Jeden z jeho nejznámějších obrazů, portrét Michaela Jacksona, je například přímým odkazem na portrét krále Filipa II. od Paula Rubense. A raper LL Cool J zase na obraze sedí v póze, kterou Wiley převzal ze starší podobizny Johna D. Rockefellera od amerického portrétisty z přelomu 19. a 20. století Johna Singera Sargenta.
Obyčejná Michelle Obamová
Umělecký výraz Amy Sheraldové je oproti tomu sice civilnější, ale vůbec ne méně výrazný. Za předlohy k portrétům si vybírá náhodné "lidi z ulice".
A podle Kima Sajeta, ředitele Národní portrétní galerie, bude o to zajímavější, jak se malířka vyrovná s tím, že teď rovnou přeskočí k bývalé první dámě USA.
"Dosud ji (malířku) zajímal přesný opak, zajímala ji obyčejnost," citoval Sajeta deník New York Times. Podle uměleckého kritika a esejisty Paul Staitiho portrét Michelle Obamové malířku v každém případě "katapultuje do úplně jiné ligy".
"Bude o ni zájem. Měla by si zapnout bezpečnostní pásy," předpovídá Staiti.
Zároveň Staiti pro New York Times vysvětlil, že Michelle Obamová zvolila právě tuto umělkyně se zcela jasným záměrem. Sheraldová maluje jen černochy, obyčejné lidi. A Michelle Obamová svým výběrem podle Staitiho říká: "Řekněme si to jasně, prezident a já jsme Afroameričané a jsme na to hrdí."
"Tyhle portréty v sobě budou mít afroamerickou vibraci - budou se vymykat z více méně konzervativní tradice," upozorňuje Paul Staiti.
Odmítavý Stalin, neposedný Kennedy
Jeho slova o spíše "konzervativním" přístupu malířů k portrétům amerických prezidentů ale vůbec neznamenají, že návštěva Národní portrétní galerie, kde letos v září po rok a půl dlouhé rekonstrukci nově otevřeli právě kolekci prezidentských portrétů, by byla nudnou záležitostí.
Například portrét F. D. Roosevelta od Douglase Chandora měl původně zachycovat amerického prezidenta s Churchillem a Stalinem během jejich jednání v Jaltě. Stalin ale odmítl sedět předlohou a z původního záměru tak na obraze zbyla jen kresba v jeho dolní části. Chandor pak ve snaze portrét oživit přimaloval studii Rooseveltových rukou.
Obraz J. F. Kennedyho od Elaine de Kooningové (manželky umělce Willema de Kooninga) měl podle malířky původně vzniknout na jedno sezení. "Jenže to by vyžadovalo nehybný model. Což s prezidentem Kennedym nebylo možné, byl extrémně neklidný. Četl noviny, dělal si poznámky, telefonoval, překládal si ruce a nohy na židli, stále v akci," vzpomíná malířka v galerijním audioprůvodci.
Takže nakonec z toho bylo několik rychlých návštěv, kdy si vždy malířka udělala letmou skicu, z kterých pak v ateliéru vznikl finální portrét.
Laskavý Nixon a Clinton s pytli pod očima
Na jinak zcela tradičním portrétu Richarda Nixona z roku 1968 je nejpozoruhodnější, jak optimisticky, mile až laskavě Nixon působí. Vysvětlením je zde ovšem jméno autora. Normana Rockewella, malíře, jehož obrazy vždy zachycovaly Ameriku vlasteneckou, hrdou, odhodlanou, rodinně semknutou.
Modernista Chuck Close zase obraz exprezidenta Billa Clintona namaloval podle fotografie, kterou předtím pořídil. A i když s výsledným portrétem je prý Clinton spokojený, při fotografování byl nesvůj. "Fotím a on říká, zatraceně, podívejte se na ty pytle, co mám pod očima. Zapomněl jsem si vzít prášky," vzpomínal Close před pár lety v rozhovoru pro list Daily Telegraph.
Pop kultura, hip hop a ulice
Portréty Baracka a Michelle Obamových by měly být hotovy do příštího jara.
"Kehinde Wiley a Amy Sheraldová vnášejí do svých obrazů úžasnou energii a empatii. Jsme napjatí, jak to uplatní při zobrazení prezidenta a první dámy," píše ředitel Kim Sajet na webových stránkách galerie.
Podle něj Wiley a Sheraldová v "mnohých ohledech otevírají novou kapitolu" v sérii oficiálních prezidentských portrétů. "Kombinují to nejlepší z minulosti s pop kulturou, estetikou hip hopu městské Ameriky a s osobními příběhy umělců samotných."
