V roce 1998 se zpravodaj agentury Reuters zeptal tehdy nadějné americké astronautky Lisy Nowakové, jak mohou city ovlivnit vývoj vzájemných vztahů v kosmické posádce, která zamíří k planetě Mars.
"Muži a ženy na této výpravě se zdrží vzájemných romantických vztahů," odpověděla nesmlouvavě. Jak vysvětlila, nadšení z možnosti otisknout stopy na Marsu je nadřazeno pozemským tužbám. "Jsme všichni profesionálové," uzavřela.
Letos 5. února ji policie obvinila, že s vražedným úmyslem napadla kapitánku amerického vojenského letectva. Považovala ji za svou sokyni v lásce k astronautovi Williamu Oefeleinovi.
Co se to stalo se sebekontrolou této třiačtyřicetileté matky tří dětí, kterou před pár týdny opustil manžel, s nímž žila devatenáct let?
Zpřísnit psychotesty už moc nepomůže
Americká kosmická agentura NASA oznámila, že zpřísní své psychotesty. Ale vědci příliš nevěří, že se tím do budoucna mnoho změní.
O psychických nárocích na astronauty budou diskutovat i psychologové a kosmičtí odborníci v San Francisku na právě zahájeném výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS). To je největší vědecká organizace na světě. Součástí zasedání jsou paralelní odborné konference a diskuse, kterých se jako hlavní řečníci či členové diskusních panelů aktivně zúčastní asi tisíc expertů z různých oborů a z různých zemí světa.
"Přípravná debata" o lidech v amerických kosmických programech už ostatně začala v odborném tisku těsně před konferencí.
To se přece může stát
"Vůbec mě nepřekvapuje, že se něco takového, jako udělala Lisa Nowaková, může občas stát," tvrdí psychiatr Nick Kanas z Kalifornské univerzity v San Francisku, který se zabýval chováním astronautů na dlouhodobých kosmických misích.
Podle něj sice NASA posuzuje zdravotní historii v rodině uchazeče o post astronauta. Vyřadí lidi, u jejichž příbuzných se vyskytly psychické problémy. Ale testy, které by s naprostou jistotou řekly, jak se člověk vyrovná s dlouhodobými stresy, neexistují.
"Astronaut nepřijde a neřekne: mám problém," dodává bývalý lékař NASA Jon Clark. "Obává se, že když požádá o pomoc psychologa, pokazí si výhled na zařazení do příští kosmické mise," vysvětluje Jon Clark.
Výprava na dva a půl roku
V centru diskusí je teď let na Mars. Je obecně plánován na dobu někdy po roce 2020, takže se jej teoreticky mohou zúčastnit někteří dnešní mladší astronauti.
Cesta ze Země potrvá zřejmě šest měsíců, na místě posádka pobude osmnáct měsíců a pak se bude dalších šest měsíců vracet. Celková doba mise tedy bude dva a půl roku.
Posádka, podle předběžných odhadů asi šestičlenná, bude muset vydržet ve stísněných podmínkách jenom sama se sebou. Když je Země Marsu nejblíže, je vzdálena tři světelné minuty. Když je nejdál, je to 22 světlených minut. Stejně dlouho jako světlo letí i rádiový signál.
Jinak řečeno, kdyby astronaut na Marsu pozdravil "ahoj" při největším přiblížení, na Zemi by jej slyšeli za tři minuty, odpověděli a on by si pozemské "ahoj" vyslechl za další tři minuty. Pokud by taková "konverzace" probíhala při největší vzdálenosti Marsu od Země, odpověď by přišla za tři čtvrtě hodiny.
Odborníci tedy předpokládají, že astronauti se budou s řídicím střediskem i s rodinou domlouvat nějakou obdobou e-mailů. S příbuznými pak nanejvýš nahranými videovzkazy. Přímá rozmluva nebude možná. Hlavní vztahy se tedy budou odehrávat čistě mezi astronauty navzájem.
Ve vyhrocených chvílích se rodí emotivní vztahy
Psychologové připomínají, že není divu, když už nyní vznikne mezi astronauty citové pouto. Jsou spolu při náročném tréninku a pak při riskantních situacích ve vesmíru. Zažívají vyhrocené okamžiky, a při nich se snadno zrodí emotivní vztah. Láska, anebo nenávist.
K tomu se přidává fakt, že astronauti jsou kvůli výcviku často a dlouhodobě vzdáleni od svých rodin.
"Vztahy mezi muži a ženami na dlouhých expedicích prostě musí vznikat. Je to lidské a může se to stát každému," hodnotí Peter Marquis, který vede lékařskou sekci v Britské antarktické společnosti, další organizaci, která vysílá lidi na dlouhou dobu do nedostupných končin.
Za dva a půl roku mise na Mars se tedy mohou astronauti do sebe zamilovat, rozejít se, žárlit na sebe, a při tom všem si být stále na očích.
Psychologové připouštějí, že nevědí, jak astronauty dobře připravit na nové situace. Nemají totiž dost praktických zkušeností. Ještě nikdo tak dlouho ve vesmíru nepobýval. A vědci nezkoumali ani dostatečně velké množství jiných uzavřených skupin, například polárníků, aby mohli analyzovat možné vznikající situace.
Roboti se citům nepoddávají
Pravděpodobnost, že by na Mars letěla čistě mužská či čistě ženská posádka, není příliš vysoká. Jednak by to nebylo "politicky korektní", a na to se dnes v USA hodně dbá. Navíc smíšené skupiny obvykle vykazují vyváženější a více harmonickou pracovní atmosféru.
Na druhou stranu ji mohou právě vyhrocené lidské city, jako je láska či žárlivost, tvrdě rozbít.
Výběr posádek pro misi na Mars je otázkou budoucnosti. Zatím psychologové doporučují vyzkoušet je ještě před hlavním letem při pobytech na vesmírné stanici poblíž Země. Což by ovšem současně znamenalo, že by byli od svých rodin celkově odděleni ještě delší dobu, než je nezbytně nutné...
Část expertů soudí, že všem takovým problémům se dá jednoduše vyhnout. Stačí na Mars i nadále posílat jenom roboty. Pořád se vylepšují, náklady na jejich přepravu jsou výrazně nižší než na přepravu lidí, a samozřejmě láska, žárlivost a nenávist se jich nijak netýkají.
Jenže romantická představa, že to bude opravdu zástupce lidstva, kdo jednou zarazí vlajku do červeného písku na Marsu, je tolik lákavá...
| Další články z konference Americké asociace pro povznesení vědy čtěte ZDE. |
