Marpo je raper s duší rockera. Charakterizuje ho naprostá upřímnost, odmítání přetvářky a kompromisů i živelná energie, kterou si dříve vybíjel při thajském boxu a dnes ji ventiluje na koncertech kapely TroubleGang. S tou nyní vydává lakonicky pojmenovanou desku Dva. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví nejen o ní, ale i o tom, co mu dalo bubnování v Chinaski, nebo jak zvládá výchovu svých dvou dětí.
Časům, kdy děti k rodičům vzhlížely jako ke svatým obrázkům, už nejspíš odzvonilo. To však podle psycholožky Veroniky Büchler neznamená, že by dnes děti měly mít naprostou volnost a neměly respektovat žádná pravidla. O tom, jak mají rodiče najít rovnováhu mezi cukrem a bičem a co dělat, aby z dětí nevychovali nezvladatelné nezbedníky ani duševně prázdné narcisty, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Rozmazlení, ufňukaní jedináčci? To je podle dostupných výzkumů, které shrnuje americký magazín Inverse, jen stereotypní nálepka. Srovnání mezi jedináčky a lidmi pocházející z rodin s více potomky totiž ukazují, že jedináčci nemají větší tendenci k osamělosti, nesamostatnosti ani nezralosti. Naopak bývají ambicióznější, což jim prospívá ve škole i v práci.
Neupřímnost se stala součástí naší kultury. Lže se v politice, v byznyse i v médiích. Lhaní, předstírání a zatajování jsme přijali jako normu v naší každodenní komunikaci. Na začátku si řekneme, že jedna malá milosrdná lež nebo jeden falešný úsměv nás nic nestojí. Většinou to dopadá tak, že s lidmi, které jsme dříve měli rádi, nebo dokonce milovali, si najednou nemáme co říct, říká psycholog a terapeut Sebastian James v DVTV Apel.
Vysoké nároky nejlépe fungují v kombinaci s laskavostí. Spokojený vztah není koneckonců o velkých romantických gestech, ale o každodenních pozitivních interakcích. Říct kompliment jen tak. Umýt nádobí, i když na mě není řada. Odložit telefon, když spolu večeříme. A když to začne drhnout, nestěžovat si kamarádům nad pivem nebo na Messengeru, ale ptát se partnera, co můžeme společně dělat jinak, říká psychoterapeutka a socioložka Markéta Šetinová.
Hubená mladá žena s hnědými vlasy zastřiženými do mikáda. Kromě tajemného smutku v očích na ní není poznat, že by za sebou mohla mít nějaké životní trauma. Přesto před čtyřmi lety po těhotenství spadla do pasti alkoholu, ze které se vyhrabala až necelý rok zpátky. O své závislosti a tom, co jí předcházelo, se dnes 27letá Michaela Duffková svěřuje na úspěšné facebookové stránce Zápisník alkoholičky. Svou identitu blogerka poprvé odhalila v rámci kampaně Suchej únor na akci FuckUp Night v pražském kině Lucerna.
Je mi hrozně líto, že Filip nedokázal jít s barvou ven, bál se, že nebude moci mít rodinu, mohli jsme mu víc pomoct, říká o sebevraždě svého synovce moderátorka Ester Janečková. I kvůli této tragédii se stala patronkou poradny S barvou ven, která pomáhá lidem s coming outem. Tím procházejí i rodiče, mít velký strach o děti ale cesta není, cesta je nabídnout velkou otevřenost, důležitá je kvalita člověka, ne jeho orientace, míní Janečková.
Před deseti lety žila ve zdánlivě spokojeném manželství. Starala se o dvě malé děti a snažila se být co nejlepší máma i manželka. „Vypadali jsme jako rodinka z reklamy na pojištění. Pak jsem se ale zamilovala a cítila jsem se, jako kdybych utekla z vězení, jako kdyby ve mně ožila nějaká dávno odumřelá část,“ svěřila se Nora Vlášková (49) se svým příběhem na letošním ročníku konference TEDxPrague. Vystudovaná právnička se dnes živí jako psychoterapeutka a o podobně svízelných situacích tak slýchá každý den. Jak se jí samotné ze složitého milostného trojúhelníku podařilo uniknout a proč stejné dilema řeší v souvislosti s krizí středního věku stále více lidí, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Instagram je ze všech sítí nejtvrdší. Upravené fotky s filtrem jsou důkazem, že všichni jsou krásnější a šťastnější než já nebo ty, říká Pavlína Louženská. Více v dalším dílu DVTV Apel.
Poslední film japonského filmaře Hirokazua Kore'edy se jmenuje Po bouři a silný tajfun mířící na Tokio v něm hraje roli jistého hybatele děje. Byl by ovšem omyl očekávat od snímku zážitek založený na vyhroceném chování postav. V Kore'edově mistrovském vztahovém dramatu si hrdinové dusí emoce v sobě a jen v několika málo okamžicích je nechají vytrysknout na povrch. Přesto, a nebo právě proto ale film nabízí silnou citovou katarzi a rezonuje v člověku ještě dlouho poté, co opustil kino.
