Pardubice - Jeho život nelze popsat ve zkratce. Je tak bohatý, že původně informativní rozhovor trval půl dne. Z tohoto půl dne by šla napsat útlá kniha.
Lubor Šušlík (1928) prošel nacistickým i komunistickým vězením, již jako senior pak i vězením v Bangkoku. Všechno to začalo nadšením pro skauting. "Duší i tělem být připraven pomáhat vlasti a bližním", je totiž jedna z hlavních zásad skautů, součást skautského slibu.
Prožil neuvěřitelný život plný dobrodružství, ale jak říká: "Namočil jsem se do mnohého, ale od všeho jsem ochutnal jen na špičku nože, zatímco jiní toho dostávali po kýblech. U mě vždycky nakonec pomohl anděl strážný. Ten můj má křídla ošoupaná na brka..."
A jen tak mimochodem, Lubor Šušlík ve svých 84 letech ještě stále není klasickým důchodcem. Pořád ještě pracuje, na svůj věk v poněkud neobvyklé profesi. Dělá totiž průvodce v exotických zemích. Přečtěte si pokračování rozhovoru s Luborem Šušlíkem.
Mohl jsem zůstat v Rakousku
A.cz: Rok 1968 pro vás musel znamenat nové nadechnutí…
Ano. Zažil jsem ten konečně spontánní průvod na 1. máje v roce 1968. Lidi opravdu nadšeně provolávali slávu Dubčekovi a spol. na tribuně, šli až k nim, někteří jim nosili i jídlo…
Podílel jsem se na obnově skautingu, v Chocni, kde jsem tehdy pracoval v Leteckých závodech Orličan, jsem založil a vedl skautský oddíl v tradicích mé pražské "Padesátky". Prožívali jsme nádherné tábory na stejném místě na Divoké Orlici. Na tom posledním v roce 1970 nás navštívil i náš tehdejší náčelník Junáka Plajner zvaný všemi skauty "Táta".
A.cz: Jak jste prožíval srpnovou okupaci?
Srpen 1968 mě zastihl s manželkou v Bulharsku. Byl to hrozný šok, Teď nám ještě do toho někteří Bulhaři gratulovali a chlubili se, že i oni nám pomohli s potlačením kontrarevoluce…
Měli jsme možnost, že bychom přes našeho velvyslance v Bukurešti, bratra československého premiéra Oldřicha Černíka, dostali víza do Rakouska. Ale odmítli jsme to. Říkali jsme si, že naše místo je tady v Československu a že jak by to s národem dopadlo, kdyby mu všichni odešli. A taky jsem tu měl svůj skautský oddíl.
Po roce 1968 jsem zkoušel pokračovat v činnosti skautského oddílu, ještě v roce 1969 jsme měli tábor, ale pak už skauty donutili přejít pod hlavičku pionýrské oranizace.
Rok 1989? První fáze perfektní
A.cz: Další euforie tedy přišla až v roce 1989?
No ano, první fáze byla vynikající. Perfektní nadšení, jezdili jsme se zakladateli Občanského fóra tady v Pardubicích. Podílel jsem se tu také na obnově skautingu a zastával funkce v okresní i krajské radě Junáka, především jako "výchovný zpravodaj".
Stále skautsky pracuji a již osmý rok jsem rádcem Východočeské družiny zasloužilých skautských veteránů, kteří byli vyznamenáni členstvím v čestném "Svojsíkově oddílu" Junáka.
Revoluční euforie mě ale postupně přešla. Nějak se to totiž zvrtlo, mnozí z toho Občanského fóra se stali takovými jako zištnými hajzlíky, mám-li to tak říct.
Je mi trochu smutno, z té naší republiky. Je rozkradená, průmysl zlikvidovaný, zemědělství také celkem zdecimované. Morálka jde stranou, hlavní je mamon. Když tak o tom přemýšlím, tak ty naše skauty vlastně vedeme proti proudu, když je vychováváme podle tradičních skautských zásad. Vždyť oni s tím v tom dnešním systému neobstojí.
A.cz: Jak byste tedy charakterizoval dnešní český národ?
Nejvíce mu chybí morálka, nezištnost, smysl pro právo, čest a spravedlnost, odvaha žít pravdě a poctivosti, národní hrdost a vědomí, že náš národ dal světu vynikající osobnosti. Čeho je naopak moc? Bezohlednosti, chamtivosti, lhostejnosti... Díky ale za každý počin, který dokazuje, že je stále řada lidí, kteří si těchto ctností váží.
A.cz: Jaký je váš názor na Evropskou unii a na české váhavé a menšinové chování v rámci Unie?
Českou republiku si mimo Evropskou unii nedokážu vůbec představit. To si můžou dovolit třeba Švýcaři, ti na to mají. My tam jsme, stále máme výhrady, ale brát chceme, a to plnými hrstmi.
Evropské peníze se tady utrácejí ve velkém, u každé druhé instituce či památky je cedulka, že to bylo postaveno či opraveno z evropských peněz, ale hlavně že pořád na Unii brbláme. A když nás požádají, abychom také jednou něco dali, jednou pomohli, tak odmítáme.
Češi jsou hrozně sobečtí, co je nám po ostatních. To vidíte i u těch luxusních vil - mají vlastní hřiště, vlastní bazén, protože tady jsme my a co je nám po ostatních za plotem.
Češi nedohlédnou za svůj dvorek
A.cz: Myslíte, že český národ je ještě schopen velkých činů?
Bojím se, že ne. Lidé nedohlédnou za svůj dvorek. Všichni se zajímají jen o to své. To je jediné, za co jsou ještě schopni a ochotni bojovat. Studenti za neplacení školného, doktoři za zvýšení mezd, a to je přitom elita národa.
Jenže tento národ přišel o velkou část elity za Němců a komunisti dorazili ten zbytek. Na cele se mnou byl za komunistů kněz, který v té samé cele seděl už za Němců. Co k tomu dodat.
A.cz: V čem spatřujete naději pro tuto republiku?
Máme být na co hrdí. Na počet obyvatel jsme světu dali snad nejvíc vědců, myslitelů, umělců. Na světových univerzitách jsou Češi rektory. A třeba naše legie neměly obdobu, snad jen v boji Jihu proti Severu.
A.cz: Jste na některé Čechy hrdý?
Kromě zmiňovaných vědců třeba na mládence co dělají Post Bellum, tedy péči o pamět národa, na milovníky československé vojenské historie, kteří připomínají naši slavnou minulost.
Ale taky na některé sportovce, hlavně atlety nebo běžkaře, jak dokážou tejrat své tělo a bojovat pro vítězství. Ke sportu mám vztah, do teďka běžkuju a při svatbě s druhou manželkou jsem vyženil dva syny, pozdější úspěšné běžkaře - Martina Petráska, medailistu z mistrovství světa, a Miroslava, současného trenéra běžkařské reprezentace.
Zažil jsem vězení v Bangkoku
A.cz: Vidíte na této době i nějaká pozitiva? Co třeba možnost cestování?
No jistě, to je ohromná možnost. Já ji vrchovatě využívám. V roce 1988 jsem šel do důchodu, ale nechtěl jsem přestat pracovat. Udělal jsem si proto u podniku Rekrea průvodcovské zkoušky. Myslel jsem, že budu provádět turisty tak po Beskydech, Jeseníkách.
No a nakonec se začaly otevírat hranice, já uměl pět jazyků, tak jsem prováděl Západním Německem, Rakouskem. No a pak se to už nabalovalo. Prováděl jsem celou Evropou, pak se to rozrostlo i na exotické kraje - Čínu, Thajsko, Singapur, Izrael, Jordánsko, Malajsii, Egypt, Bolívii, před dvěma roky jsem byl v Kambodži, jeden ranec na zádech, druhý na břichu, letos letíme do Kanady a USA, ale to jen soukromě s manželkou.
A.cz: Takže po těch letech útlaku si užíváte svobody?
No, celkem jo. Ale v roce 1995 jsem si užil i vězení v Bangkoku.
A.cz: Jak jste se tam ocitl?
Prováděl jsem skupinku Čechů, věděl jsem, že ji nesmím provázet po Královském paláci, tak jsem jim říkal, co mají a nemají dělat, co tam všechno uvidí a že jim jen koupím lístky. Jenže před tím Královským palácem jeden klučina z naší skupiny vyfotil pancéřované auto vojáků. Hned u nás byli dva ve vojenském, dva v civilu a tou hatmatilkou říkali, že to se nesmí. Odešli, myslel jsem, že to je v klidu, ale když jsem kupoval lístky, odvedli mě, naložili do auta a odvezli k výslechu.
Tam mi řekli, že jsem podezřelý ze špionáže. Oznámil jsem jim, že chci okamžitě mluvit s ambasádou. Odvětili mi, že ano, ale až jim podepíšu protokol. Odmítl jsem s tím, že jsem žádnou špionáž neprováděl. Protáhlo se to na tři hodiny, pak mě odvezli na motorce do policejního vězení.
Tam přišla konečně nějaká paní, která uměla lépe anglicky, a ta mi oznámila, že podezření ze špionáže změnili na průvodcování po Královském paláci bez licence. To se mi podstatně ulevilo a protokol jsem podepsal a spojil se s hotelem, kde jsme bydleli, a s ambasádou.
Než se nedorozumění vysvětlilo, užil jsem si tři dny v thajském vězení, docela to tam bylo krušné.
A.cz: V té době vám už bylo 67 let, to nemuselo pro vás být úplně snadné…
Byli jsme v betonové omřížované cele, natlačení jeden na druhého. S vězni zacházeli dozorci dost špatně, mlátili je, jednoho, co jim chtěl utéct, pověsili v poutech k nám nahoru na mříže. Visel tam jak Kristus, ti Thajci byli malincí, já jsem jediný dosáhnul k jeho obličeji, tak jsem mu dával vodu a jídlo.
Nakonec vyjednali, že mě propustí na kauci, která činila asi 250 000 Kč, poskládali to složitě nějak dohromady a vykoupili mě. Byl jsem rád, že jsem pryč. Pak jsem se dozvěděl, že to bylo nejlehčí, pouze policejní vězení pro nejlehčí případy, jako je třeba narušování pořádku.
Vytvořil jsem přes 1300 figurek vojáků
A.cz: Na závěr ještě jedna otázka, nedá mi to, abych se na ni nezeptala. Mezi Východočechy jste nesmazatelně zapsán jako autor přes 1300 figurek československých vojáků z období před druhou světovou válkou. Tato expozice je k vidění v pevnosti Dobrošov a má se údajně jednat o největší rukodělnou evropskou sbírku miniatur. Kolik jste na tom již nechal času a jakou má ta sbírka hodnotu?
Upřesnil bych, že kromě těch vojáčků jsem ještě vymodeloval asi 130 koní. Každá figurka trvá s odlitím i nabarvením asi tři hodiny, jezdec na koni dvakrát tolik. Takže už to jsou tisíce hodin.
Jeden německý sběratel mi za ni nabízel tři čtvrtě milionu, když jsem odmítal, tak milion. Ale já jsem mu říkal, že to není na prodej za žádnou cenu, že to je můj dar vlasti. Vysmál se mi, dneska přece všichni na peníze slyší. Někteří kamarádi mi říkají, ať to aspoň tomu muzeu v Dobrošově prodám, že jsem blázen. Ale kdepak, beru to jako službu vlasti a hold těm vojákům.
A.cz: Ještě vytváříte nějaké nové?
No jistě, teď jich tu mám deset nových ve škatulce, které půjdou na Dobrošov. Jen je problém najít ještě nějaký motiv, pozici nebo činnost, co tam ještě nejsou. Nechci se totiž opakovat.
