Zatímco první měsíce po druhé světové válce vešly do dějin jako "divoký odsun" Němců z československého pohraničí, druhá fáze jejich vysídlování má pověst již "spořádaného" transferu. To ale neznamená, že se tyto události obešly bez lidského utrpení a nezpůsobily rány, které se nezahojily dodnes. Svědčí o tom vzpomínky desítek německých pamětníků zaznamenaných pro Paměť národa.
S koncem "divokého odsunu" bezprostředně po druhé světové válce se situace Němců v Československu mírně normalizovala, stále ale neměli občanská práva. Naopak občanství definitivně pozbyli prezidentským dekretem. Vztahovalo se na ně množství zákazů, příkazů a omezení, která nikoli náhodou paradoxně připomínala nacistická protižidovská opatření.
"Tak za prvé jsme museli nosit 'N', bílou pásku, nebo to písmeno. Bílou pásku s černým 'N' na ní. Někteří nosili něco na hrudi. Nesměli jsme chodit po chodníku, jen po ulici. Takové bylo nařízení, i když ne každý ho dodržoval," vybavuje si dnes dvaadevadesátiletá Margarete Koppe, původem z Opavy.
Josef Sager z jihočeského Vimperku má vzpomínky podrobnější: "Němci byli jako lovná zvěř. Tehdy nebyly pro Němce žádné školy, nesměli navštěvovat kulturní akce, potravinové lístky byly drasticky kráceny, maso, ryby, vajíčka či mléko pro Němce vůbec nebyly. Člověk nesměl opustit byt mezi devatenáctou hodinou večer a sedmou hodinou ráno. Němci neměli vůbec žádná práva."
Cenná je ovšem i výpověď sudetského Němce, ostravského rodáka Franze Grusse: "Svým potomkům jsem říkal, že je především velmi důležité zpracovávat to, co se stalo ve jménu našeho (německého - pozn. red.) národa. Tedy i to, co souvisí s holokaustem. Tohle předávám já vám a i vy byste to měli předat svým dětem, aby se už nic takového neopakovalo. Já totiž dobře vím, že všemu zlu, které se přihodilo mně a mým rodičům, předcházely zločiny, které byly spáchány ve jménu našeho národa."
Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu, který se česko-německým vztahům dlouhodobě věnuje, stejně jako Franz Gruss připomíná, že je důležité diskutovat i o těch nejcitlivějších momentech z historie česko-německých vztahů. Nevyjímaje divoké vyhánění a posléze již "organizovaný odsun" Němců z českého pohraničí.
"Vyhnání, ale i vysídlování Němců z pohraničí je něčím, čím se Češi nemohou rozhodně chlubit," konstatuje Marek. Na druhé straně šlo ale podle něj o zákonitou reakci na šestiletý válečný nacistický teror, násilné vysídlení desetitisíců Čechů z pohraničí v roce 1938, ale i útisk dalších tisíců, kteří během německé okupace v pohraničí zůstali.
"Například horníci na Mostecku žili v neuvěřitelně hrozných podmínkách. Nebyla tam jediná česká škola. Mladí lidé museli už v patnácti letech nastoupit do práce. Celá jedna generace Čechů žijících v pohraničí byla zcela devastovaná," připomíná historik.
Poválečná nenávist Čechů k sudetským Němcům a excesy, jimž byli vystaveni, byly dány i tím, že zvláště tito Němci patřili k nejfanatičtějším zastáncům nacismu.
"Například protektorátní gestapo či jiné represivní složky tvořili především sudetští Němci v čele s bývalým poslancem prvorepublikového československého parlamentu za Sudetoněmeckou stranu (SdP) a posléze SS-Obergruppenführerem a německým státním ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem, který má na svědomí vypálení Lidic a Ležáků. Další sudetský Němec obergruppenführer SS a místodržící Říšské župy Sudety Konrad Henlein spáchal jako válečný zločinec v zajetí sebevraždu. I tohle sehrálo při poválečné eskalaci násilí na Němcích nemalou roli," vysvětluje historik Marek.
Nucené práce a nezletilí
Z hlasu šumavské rodačky Frazisky Krampflové přesto i po dlouhých letech zaznívá rozčilení: "Co mi tehdy hrozně vadilo, byl na nádraží přibitý nápis: 'Psům a Němcům přeprava zakázána!' To mě tehdy tak vzalo, že jsem to už nikdy nezapomněla. To nebylo pěkné. A potom, když jsme šli na nákup, museli jsme opravdu čekat, až si všichni Češi nakoupili, a potom jsme teprve přišli na řadu."
Jestli na nádražíčku v Hojsově Stráži skutečně ona cedule byla, nelze s jistotou potvrdit. Nezpochybnitelné ale je, že užívání veřejné dopravy bylo Němcům po válce zakázáno a že konkrétní podoba protiněmeckých opatření se lišila region od regionu. Byla ale v mnohém podobná již zmíněným diskriminačním krokům, které nacisté zaváděli vůči Židům.
Protiněmecké nálady se nevyhýbaly ani dětem. Vzpomíná například Rudolf Hüttner ze západočeského Stříbra: "To mě takhle jednou vzal správce statku na sáně, všude byla šílená spousta sněhu a on zařizoval různé věci na obci. Před školou odstavil koně, naproti byl hostinec a tam si zašel. Když skončila škola, vyřítily se děti ven, nasbíraly si někde kameny, zabalily je do sněhových koulí a házely ty kameny po mně. Nejspíš na mě poznaly, že jsem Němec, anebo to věděly," svěřuje se.
"Ale z části trefily koně a ten kůň se pochopitelně splašil. Toho si správce všiml, vyběhl ven a nadával. Děti zmizely a on mě vzal s sebou do hostince a já jsem tehdy dostal vídeňský párek. Tu chuť, když na to tak myslím, si ještě dneska vybavuju. Bylo to pro mě něco zvláštního," dodává tehdy devítiletý Rudolf.
Správce velkostatku v Novém Dvoře byl Čech a Rudolf byl u něj s ostatními rodinnými příslušníky na nucených pracích.
A nebyl sám. Němci sice po válce neměli občanská práva, zato pracovní povinnost ano. Někdy směli zůstat pracovat na svém někdejším majetku, jako například rodina výrobce sklářského nářadí Ernsta Webera z Janova nad Nisou. Otec a syn Weberovi až do odsunu na podzim 1946 pracovali pro "národního správce" své někdejší dílny, dostávali dokonce skromnou mzdu. Špatné pověsti se ale těšilo třeba pracovní nasazení v ostravských dolech. Hermann Frey z Opavska proto raději volil dobrovolný útěk do Německa, než by tam na práce nastoupil.
Smutným rysem bylo nucené zaměstnávání nezletilých německých dětí. Čtrnáctiletý Kurt Kempe z Postoloprt, který jen shodou okolností unikl tamním šokujícím masakrům, neměl ani potom na růžích ustláno. S dalšími chlapci podobného věku pomáhal na statku. Práce byla těžká, úlevy nedostávali, ani když onemocněli. Zacházení bylo někdy cíleně kruté.
Značná část pracovně nasazených mířila stejně jako Kurt Kempe do zemědělství. Na to, jak vypadal nábor německých pracovních sil, vzpomíná pražská rodačka Emanuela Köhlerová. "Stály jsme v řadě jako otrokyně. Jako to dělali v Africe. A přišel pan Dufek, to byl sedlák z Pševsi, a řekl: 'Ta má svaly, tu si vezmu.' Tak si vzal mě. Ostatní dvě holky šly k vedlejšímu sedlákovi, ke kotlářům. Ale ony tam nebyly dlouho, zato já musela pracovat půl roku."
Nicméně čeští sedláci se podle svědectví chovali k pracovně nasazeným Němcům lidsky. Selka Dufková nejenže dala Emanuele volno k návštěvě její matky v terezínském táboře, dokonce ji na cestu vybavila posvíceneckými koláči a sklenicemi se sádlem. V terezínském internačním táboře totiž Němci moc jídla nedostávali.
Internační tábory a mrtvoly v Bystřici
V internačních a sběrných táborech či střediscích strávila delší či kratší dobu většina "organizovaně" odsouvaných Němců. Při pohledu na hustou síť těchto "zařízení" je zřejmé, jak logisticky a organizačně složité bylo vysídlit z Československa během jednoho roku více než dva miliony lidí. Nacistický režim sice po sobě na českém území zanechal stovky koncentračních, pracovních a zajateckých táborů, pro odsun ale jejich kapacity přesto nestačily. Využívány proto byly i sportovní stadiony, tělocvičny, kina a po určitou dobu i školní budovy.
Organizovaný odsun následoval po divokém vyhánění
- "Organizovanost a spořádanost" při poválečném vysídlování německého obyvatelstva požadovali po československých úřadech Spojenci, respektive účastníci Postupimské konference na konci července 1945.
- Československý požadavek na vysídlení občanů německé národnosti sice na konferenci vedle Sovětů schválili i Američané a Britové, ale bez nadšení. A s podmínkou, že ustanou excesy a násilnosti provázející beztak již probíhající vyhánění, v rámci něhož již před konferencí musely zemi opustit statisíce Němců a tisíce až desetitisíce jich přišly o život.
- Takzvaný "divoký odsun" konference opravdu zastavila. Prezident Edvard Beneš ovšem vzápětí po ní, 2. srpna 1945, vydal Dekret č. 33, který příslušníky německého (a maďarského) národa zbavoval československého státního občanství, a tudíž občanských práv.
- O navrácení občanství si směli zažádat pouze Němci, kteří se zapojili do protinacistického odboje. Svůj nárok ale museli aktivně prokázat, což se povedlo jen málokomu. Drtivou většinu českých Němců tak čekaly internační tábory či nucené práce a nakonec odsun nákladními vlaky do rozbombardovaného Německa.
"Krátce před termínem odsunu jsme dostali poštovní lístek ve kterém stálo, že máme být za dva, za tři dny připraveni, a co si smíme vzít s sebou. Mimo jiné tuším tisíc říšských marek a třicet kilogramů zavazadel," vybavuje si Rudolf Paulik z šumavské Horní Vltavice.
"A potom jsme se museli k určitému datu v osm ráno nacházet na místě, naložili nás na náklaďák, odvezli do Prachatic a šli jsme do tábora. A tam nás čekala další mizernost. Kufry a takové věci jsme moc neměli, majetek jsme měli zabalený do ranců. A v táboře nám ty rance rozřezali, a co se Čechům líbilo, to si vzali. A to bylo víc než mizernost. Když už jeden leží na zemi, tak se na něj nešlape."
Podmínky v táborech byly zpočátku otřesné, až postupem času se mírně zlepšovaly. Tábor Bystřice, mužský tábor zřízený původně nacisty pro osoby rasově smíšeného původu, patřil k těm horším. Nějakou dobu tam u sedláků strávil i Rudolf Hüttner.
"Měli jsme hlad. Dostávali jsme totiž jen dva krajíce chleba, padesát gramů, na den, a talíř vodové polívky. Kdybych dnes dostal v hospodě splašky, bylo by to jako polévka výživnější. Byli jsme kluci přibližně stejného věku. Uvnitř tábora nerostla už téměř žádná tráva, ale mimo tábor jsme viděli, že roste šťovík. Byly tam čtyři strážní věže, a když bylo střídání stráží, mohli jsme si rukávy o ostnatý drát potrhat, jen abychom si natrhali trochu šťovíku mimo prostor tábora. Ten jsme potom jedli a případně dávali i dalším členům rodiny," vzpomíná Hüttner.
Hlad ale nebyl pro devítiletého chlapce to nejhorší. "Měli jsme dost práce s vykopáváním hromadných hrobů a museli jsme i tahat mrtvoly k jámě. A když některá z mrtvol ještě měla v puse zlaté korunky, museli jsme přihlížet, jak jim je Češi vyklepávali ven."
Výraz hromadný hrob je možná v případě obětí bystřického tábora přehnaně silný, je ale nesporné, že v tomto a dalších táborech k obětem na životech docházelo, že byly nešetrně a nekulturně pohřbívány a že práce hrobaře musela psychiku dítěte poznamenat na celý život.
Speciální výuka v liberecké "lagerschule"
Zatímco pro některé byl pobyt v táboře jen několikadenní zastávkou na cestě do Německa, jiní v něm strávili dlouhou dobu. Třeba Rudolf Lux z Loučné prožil v táborech bezmála tři roky, od Vánoc 1945 až do konce roku 1948. Z toho drtivou většinu času v Oblastním středisku v Liberci.
"V táboře jsme byli máma, její máma a nás pět dětí v jedné místnosti. Každé čtyři týdny se muselo ven a zůstat venku přes noc, protože tam plynovali, aby se zbavili breber, co tam všude lezly - štěnice, blechy, všechno možné. Štěnice byly nejzajímavější, když byl člověk dítě," vzpomíná Lux na nepříjemné společníky jeho dětských nocí.
Internační tábory pro Němce
- Na podzim 1945 vznikly po celém území v rámci organizovaného odsunu německého obyvatelstva internační tábory v podobě sběrných a karanténních středisek.
- Celkový počet činil 107 táborů, včetně 75 v Čechách. V těchto táborech se sestavovaly vysídlovací skupiny pro další transport za hranice. Jeden transport obsáhl asi 1 200 osob. 25. ledna 1946 vyjel první organizovaný vlak s vysídlenci z Budějovic do Bavorska.
Když se například vypnulo světlo a pokoj jen částečně osvětloval měsíc, bylo podle Luxe vidět, jak štěnice nad tebou cupitají. "Vylezly po stěně, přelezly po stropě, kde cítily stoupat teplo, tam se spustily a už jsi měl štěnici někde v oblečení. Já s tím problém neměl, u mě to do druhého dne zmizelo, ale moje sestra - jak ta vypadala! Celá poštípaná, od hlavy až k patě! Její krev chutnala štěnicím víc a také se jí to zaněcovalo. Byli jsme sice relativně dobře zásobovaní, protože matka pracovala v kuchyni, ale můj třetí bratr nikdy nic nejedl. Když jsme se pak dostali na Západ, byl ještě ve čtrnácti letech vysoký jako jedenáctiletý, měl ptačí hrudník, propadlá ramena."
Rudolf se sourozenci tak mimo jiné přišli o tři roky školní docházky. Do Německa sice odjel s vysvědčením z víc než improvizovaných školních let 1946/47 a 1947/48, které organizovali dospělí Němci v jakýchsi "Lagerschule", ale s pravopisem je dodnes na štíru a čte víceméně fotograficky.
Dobytčáky a rozbombardované Německo
Od ledna do prosince 1946 odjížděly do Německa vlakové transporty se čtyřiceti nákladními vagony po třiceti osobách v každém: dohromady tedy tisíc dvě stě lidí v jenom transportu. Vypravováno jich bylo i několik denně. Vysídlováni byli i němečtí antifašisté. S nimi se nicméně zacházelo mnohem humánněji: směli brát více majetku a nemuseli se ve vlacích tak tísnit.
Poslední rozloučení s rodištěm bylo málokdy idylické. "Když nás nakládali, hnali nás na nádraží a ti, co stáli zvenčí, na nás plivali a hrozili nám rukama," vzpomíná Rudolf Paulik. "Všichni lidé šli do dobytčáků, uvnitř byla sláma, a v noci jsme se rozjeli," doplňuje jeho vzpomínky Johann Eppinger, který jel do Německa taktéž z Prachatic.
"Ve vagonech bylo hodně starých lidí, všichni mladí byli přece ve válce, byli tam prostě děti a staří lidé. A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagonů jsme nesměli ven. Byli tam policisté se psy a hlídali, aby nikdo neutekl," vzpomíná tehdy desetiletý Eppeinger. "V tom vlaku také někteří zemřeli. Na příštím nádraží vždycky vlak zastavil a ty lidi dostávali ven. To jsme ale jako děti neviděly."
Poplašné zvěsti, že je vezou na Sibiř se nenaplnily. "Nevěděli jsme, kam pojedeme. A když se pak otevřely dveře, bylo nám řečeno, že jsme v Norimberku," vypráví Margit Schödlbauerová ze západočeských Kraslic.
"Přišli lidé od Červeného kříže a podali nám teplou polévku. A pak se jelo dál do rozbombardovaného Würzburgu, zase do tábora. Předtím nás Američané všechny v jedné místnosti, nahé postříkali DDT kvůli dezinfekci… hladoví ve vybombardovaném Würzburgu, všechno bylo bezútěšné." Německo bylo po válce na kolenou a na přijetí milionu přistěhovalců špatně přichystané. "Byli tam samí traumatizovaní lidé bez perspektivy," vzpomíná na první dny Margit Schödlbauerová.
Transporty mířily zpočátku výhradně do americké okupační zóny Německa, až v průběhu roku se spustilo organizované vysídlování i do sovětské zóny. Tímto směrem Československo opustila asi třetina německých obyvatel, avšak značná část z nich nakonec stejně legálně či nelegálně přešla na Západ.
Od roku 1989 mohou tito vysídlenci opět místa svého dětství kdykoliv navštěvovat a mnozí to pravidelně dělají. "Domov je tam, kde se člověk narodil," prohlašuje Rudolf Kiesewetter z Nové Vsi nad Nisou, který dodnes jezdí na zbořeniště, kde dřív stával jeho rodný dům. "Když tam dnes zajedu, posadím se na kámen a tam jsem doma. Druhý domov není nikdy ten první. Ale dnes pochopitelně říkám: žít bych tam už nechtěl, protože tam nejsou žádní přátelé. Nejsou tam žádní sousedé. Co tam tedy pohledávám…"
Nutné je připomínat i poválečné řádění českých revolučních gard v pohraničí
Jeden z problémů tolik potřebného dialogu mezi Čechy a vysídlenými Němci či jejich potomky spočívá podle historika Jindřicha Marka i v tom, že dějiny křivd začaly pro mnohé sudetské Němce až s 9. květnem 1945.
"Ale jak se chovala většina z nich do té doby? Při pochodech smrti z koncentračních táborů či pochodech válečných zajatců přes české pohraničí na konci války se například Češi snažili těmto nešťastníkům - nehledě na trest smrti - pomáhat alespoň potravinami. Zatímco sudetští Němci neudělali pro koncentráčníky a zajatce vůbec nic. Jejich utrpení je ani v nejmenším - s výjimkou několika farářů - neobměkčilo. A když se třeba po náletu stíhacích pilotů - takzvaných hloubkařů - zajatci rozutekli, tak na ně právě sudetští Němci pořádali hony," poukazuje Marek na temnou stránku chování posléze z Československa vysídlovaných Němců.
Například do krušnohorské obce Výsluní přišla 8. května skupina zubožených Poláků z koncentračního tábora poté, co jejich pochod smrti rozehnali zmínění hloubkaři. Místní sedláci je vzali do lesa, kde je umlátili motykami a zahrabali.
Ve vedlejší Přísečnici pak generál wehrmachtu vysvětloval se skupinou svých vojáků sudetským Němcům, aby se Rudé armádě už nestavěli na odpor, jinak to pro jejich válkou nedotčené městečko skončí tragicky. Oni ho ale udali, takže snad až od Černého moře ustupujícího generála i s jeho vojáky zatklo polní četnictvo a na samém konci války zastřelilo.
"Ve válkou již vyčerpaném a vybombardovaném Německu měli už lidé Hitlera plné zuby. Jejich prohitlerovský fanatismus klesl dávno k nule. Jinak tomu ovšem bylo u většiny sudetských Němců. Ti zůstávali Hitlerovi věrni až do posledních dnů světového konfliktu," připomíná Jindřich Marek.
A zapomíná se podle něj konečně i na to, že sudetští Němci byli jedním z původců, respektive záminkou ke druhé světové válce. I tato fakta patří podle historika do diskuse zbavené předsudků o osudu sudetských Němců a jejich vztazích k Čechům. Stejně ovšem jako poválečné řádění revolučních gard v českém pohraničí.
Podpořte tvorbu vzpomínek Paměti národa
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.
VIDEO: Vzpomínky Němců, kteří byli v roce 1946 vysídleni jako děti z českého pohraničí.
