Jaký signál volba Zdeňka Ondráčka společnosti vysílá?
Domnívám se, že to je popření celého dosavadního vývoje od roku 1989. A také krok zpátky.
V čem to podle vás je aktuálně nebezpečné?
Máme tu zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Ten konstatuje, že komunisté jsou odpovědní za způsob vlády v letech 1948-1989, například za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů. A říká, že parlament bude ve své další činnosti z tohoto zákona vycházet. Jsem přesvědčen, že dnešní chování sněmovny je s tímto zákonem v rozporu.
Volba ale byla tajná, poslanci tedy nemohou být žádným způsobem zacíleni, označeni, popotahováni…
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu je konstruován tak, že nemá sankce, je spíše deklaratorní. Ale to neznamená, že nemá význam, že nenese žádné poselství, že nic neříká.
Volba komunisty Ondráčka není jediný krok, který by šlo touto optikou nazvat krokem zpět. Prezident avizoval proslov na sjezdu KSČM, máme premiéra evidovaného ve svazcích StB… Těch kroků je hodně, ale většině lidí to, zdá se, nevadí. Nebo to vnímáte jinak?
Přidal bych ještě jednu důležitou věc: útoky na svobodu tisku. To je podle mě také něco, co do výčtu kroků zpátky bezpochyby patří. Domnívám se, že nálada ve společnosti je ovlivněna spoustou falešných, někdy i záměrně zavádějících a účelových informací. Atmosféra, která i kvůli tomu vznikla, nahrává zdánlivě jednoduchým řešením a lidem, kteří tato zdánlivě jednoduchá řešení nabízejí.
Vidíte sám nějaký podíl zodpovědnosti na straně demokratických stran, které odmítají jít do vlády s ANO, pokud bude premiérem Andrej Babiš?
Ten pohled je třeba strukturovat. Málokdy bývá vina jen na jedné straně, ale je potřeba vnímat, že tady je někdo, kdo překračuje zažitá, dohodnutá pravidla nebo v případě zákona o protiprávnosti komunistického režimu duch tohoto zákona. Myslím, že je potřeba oddělovat ty, kteří pravidla překračují a porušují, od těch, kteří na to upozorňují, byť třeba také dělají chyby.
Jaký druh chyb myslíte?
Kroky, které útočí na naši civilizaci, mají jinou dimenzi a jiné nebezpečí, než ty, které jsou pouhými chybami, nešikovnostmi, třeba i dobře míněnými. To pokládám za velký rozdíl. Myslím, že je třeba právě rozlišovat hrozby. A to je ta strašně podstatná věc, že to dnes neumíme.
Byl by pro vás poslanec Ondráček v čele komise pro kontrolu GIBS přijatelnější, pokud by se veřejně za svá slova a skutky před Listopadem omluvil? Zrovna on dává najevo, že je na to, co dělal, hrdý.
Otázka pokory, reflexe a pokání je velmi důležitá. Jsou to důležité věci, které souvisí s tím, jak se k minulosti stavíme. To, myslím, není záležitost jen pana poslance Ondráčka, tyto věci nám chybí obecně.
A vidíte to jako trend, kam společenské rozpoložení a nálady směřují, nebo jako dočasný výkyv?
Víme například, jak se v Německu po roce 1945 měnily postoje k válce. Ty názory šly po nějaké křivce, jeden čas se o tom hodně mluvilo, a velmi kriticky, pak to trochu ustalo… Odhaduji, že u nás to může být analogické, že ten zájem roste a klesá. Určitě se to za nějakou dobu změní. Souvisí to ale samozřejmě s tím, jak odcházejí pamětníci a jak se mění generace. Německo se s dědictvím války poměrně s úspěchem vyrovnávalo, i ta východní část se pokoušela.
Naše situace je špatná a složitá proto, že umírají pamětníci a není tu vybudovaná žádná síť dokumentačních center, muzeí a expozic jako náhrada té ztráty.
