Dnes už v ní sedí jedenáctým rokem pátým rokem ve viceguvernérské židli - a zbývá mu "odsloužit" jediný. Co bude potom dělat? "Zatím o tom nepřemýšlím, nebylo by to fér," říká v rozhovoru s Aktuálně.cz čerstvý otec.
Jak se centrální banka měnila za posledních deset let či jaký je rozdíl mezi guvernéry Josefem Tošovským a Zdeňekm Tůmou nebo jak vášnivé bývá zasedání bankovní rady? I na to odpověděl Luděk Niedermayer u příležitosti stratu nové rubriky on-line deníku Aktuálně.cz
O rodině...
Nedávno se vám narodila dcera. Znamená to, že věříte v budoucnost české ekonomiky natolik, že jste na svět přivedl svého již třetího potomka?
Skoro by to tak mohlo vypadat. Jakože se přepínám z modelu, kdy by si na penzi měl spořit každý sám, do modelu, kdy by to měla vyřešit následující generace. Ale u nás za tímto rozhodně nestály ekonomické důvody. Kolik má člověk dětí je čistě otázka osobní.
Na druhou stranu dítě je velká zodpovědnost a určitou míru optimismu při pohledu na ekonomiku k jeho pořízení člověk potřebuje.
Vy jste se loni taky podruhé oženil. Tou dobou byla dcera, jako druhý potomek tohoto vztahu, už na cestě. Proč až nyní? Že by vyhrály ekonomické důvody jako společné zdanění manželů?
To jsem jednou v žertu uvedl a pak jsem si v reakcích na internetu přečetl, že jsem největší zločinec, moje žena že se živí jen sociálními dávkami a že chci ještě někoho nadále obírat. Na jednu stranu mě to bolelo, na druhou i pobavilo.
My jsme se prostě jednou rozhodli, že si uděláme výlet do vedlejší vesnice vlakem a tam se vezmeme. A to jsme udělali a byl to fajn zážitek.
Já slyšel, že jste budili trochu pozdvižení?
Ani nemyslím. Jen policista nám nabídl na parkovišti místa na stání. My mu řekli, že vlak tam nemůžeme zaparkovat.
Řídí se vaše rodinné finance nějakým mottem?
Já jsem hodně šetrný, možná až příliš šetrný. Určitou výjimkou je to, že se snažíme fungovat aspoň trochu ohleduplně k přírodě, což je v našich zeměpisných šířkách trochu v rozporu s tou šetrností. Já myslím, že jsou dva pohledy na finance. První, že se výdajům přizpůsobí příjmy a člověk, když si zvykne víc utrácet, musí víc pracovat, aby na to měl. A druhá varianta je být relativně opatrný ve výdajích, a když jsou příjmy vyšší, tak vytvářet přebytky. A to je můj přístup.
O centrálních bankéřích...
Ve funkci jste již bezmála deset let. Když jste nastupoval, platil jste za "benjamínka" v bankovní radě. Nyní pod taktovkou prezidenta Klause rada podstatně omládla. Podporujete tento trend?
LuděK Niedermayer
- letos oslaví 41. narozeniny
- v centrální bance pracuje od roku 1991
- v roce 199ž jej prezident Václav Havel jmenoval do bankovní rady
- v roce 2002 se pak stal viceguvernérem
- V ČNB se původně věnoval řízení rizik a posléze operacím na peněžním trhu.
- Byl to právě Niedermayer, který aktivně prosazoval změnu měnové politiky centrální banky. Namísto snahy olivňovat kurz české koruny se tak nyní ČNB snaží cílit na inflaci.
- loni se podruhé oženil
- před nedávnem se mu narodila dcera - druhé dítě se současnou manželkou. Z prvního manželství má ještě dceru.
Já mohu mluvit jen o sobě... v době, kdy jsem se dostal do bankovní rady, jsem měl poněkud pocit, že ve třiceti se stát členem takového orgánu je jaksi nepatřičné. V praxi to asi bylo trochu vyváženo tím, že bankovní rada byla plná zkušených lidí a v čele stál Josef Tošovský. A ten měl velmi silnou pozici a reputaci.
Já se do rady dostal přesto nebo možná proto, že jsem tehdy zodpovídal za část, která se dívá na vývoj na trzích. A v té době se to stávalo důležité. Přecházelo se od administrativního systému k tržně orientovanému. Také nabídka kandidátů do rady byla jiná než dnes... Tehdy byla ČNB trochu na okraji. Když se podívate okolo dnes, jsou zde desítky lidí, kteří v ekonomice mají co říct a umějí formulovat názor a obdobné posty mohou zastávat.
Nyní bankovní rada už vypadá jinak. Přicházejí do ní lidi z venku, kteří přes nízký věk mají nemalou ekonomickou erudici a často taky jasně vymezené názory. Těžko hodnotit rozdíly, ale určitě je to jiné.
Nemyslíte ale, že je trochu problém, když se někdo stane ve třiceti členem rady, vydrží třeba jako vy dvě funkční období, a pak ve 42 hledá na trhu adekvátní post?
Určitě to je pravda. Toto je rozhodně problém je. Takový člověk je ještě moc mladý, aby dělal takového toho penzionovaného centrálního bankéře, za nímž se chodí pro rozumy.
A zároveň na tom trhu práce se budou lidé legitimně ptát, jestli ten člověk něco umí. Přece jen byl do funkce delegován politickým rozhodnutím - v tomto případě jmenován prezidentem. A to rozhodnutí může být moudré, nebo také diskutabilní. A ten člověk může těch šest let využít k tomu, aby zvýšil své znalosti, ale nemusí tomu být tak.
Já uvidím za rok.
A máte už nějakou představu, kam půjdete?
Myslím, že není dobré, aby o tom přemýšlel člověk příliš dopředu, mohlo by to ostatně dopadat na mou práci dnes tady. Proto jsem si říkal, že se tím nebudu do konce roku zabývat a pak se prostě uvidí.
Jak se stavíte až k "hvězdnému" vnímání exšéfa americké centrální banky Alana Greenspana? Myslíte, že někdy se dožijeme něčeho podobného u nás?
Greenspan je fenomén. Není to jen nějaký exšéf Fedu. Je to člověk, který se výrazně podepsal na vývoji americké ekonomiky. A jeho období je poznamenáno bezprecedentní prosperitou ekonomiky, po níž se ovšem teď nastaly obtížnější časy.
Nezapomínejme navíc, že Česká republika je z hlediska finančních trhů něco neuvěřitelně malého. Vůči Americe se naopak musí vymezit každý investor buď tam investuje, nebo ne. Ale je to dominantní finanční trh.
Takže aby někdo pouštěl rozumy o tom, jak se bude vyvíjet ekonomika o deseti milionech obyvatel, která se horko těžko přibližuje průměru vyspělých zemí, to asi není know-how, jež by bylo ceněné. Naopak Greenspanovo je nedocenitelné.
O měnové politice...
Za dobu svého působení v radě jste toho musel mnoho prožít... Jaký byl váš nejhorší zážitek?
Jeden nejhorší bych asi nevěděl. Ale vždycky, když se rozhodujete a ta situace není úplně jednoduchá, se snažíte najít nejlepší řešení. To je ostatně práce managementu a jsem na to zvyklý. Nepříjemné je, když se pak ukáže, že to řešení nebylo optimální. Tedy že se banka dopustila některých chyb.
Myslíte třeba špatné cílování inflace v 90. letech?
Jistě jsou věci, které se daly udělat líp. Ať už v oblasti regulace bank, nebo právě u měnové politiky. Například jsme špatně odhadovali, jak zpomalí ekonomika na konci devadesátých let. Dokonce i nyní nás stále překvapuje, že inflace je nižší, než by měla být podle našich analýz.
Takže následně bolí, když jsme se snažili rozhodnout správně, ale to rozhodnutí správné nebylo.
Nepříjemné byly stresové situace, jako problémy velkých bank a svým způsobem velmi dramatické bylo, když koruna vypadla z fluktuačního pásma v roce 1997, kdy jsme z hodiny na hodinu snažili najít způsob, jak korunu stabilizovat. Někteří říkají, že jsme to udělali dobře, jiní míní, že za příliš vysokou cenu.
Jak se za těch skoro jedenáct let ČNB proměnila?
Myslím, že se velmi profesionalizovala a je efektivnější. Věřím, že je jednou z nejlépe fungujících státních institucí. Je tu neustálý tlak na to, aby se nejen nezvyšoval, ale snižoval počet lidí. A to při růstu záběru činností.
Nyní se pod banku soustředil dohled nad celým finančním trhem a řada evropské agendy a my to děláme ve stejném počtu lidí jako, když jsme tyto činnosti nevykonávali.
Myslím prostě, že to není taková ta instituce, kam se chodí pro definitivu.
Zkuste popsat, kde vlastně začíná utváření měnové politiky? V Které kanceláři se začne rodit úvaha o zvednutí úrokových sazeb?
Začíná to asi ve čtvrtém patře, kde je naše měnová sekce. Ona bankovní rada není schopna utvářet nějaký ucelený pohled na ekonomiku, diskutuje nad pohledem na ekonomiku, který prezentuje těch našich asi padesát ekonomů. S deseti až patnácti z nich jsme ve velmi pravidelném kontaktu. Ti předloží nějaké hypotézy a k nim se bankovní rada vymezuje.
Přípravné práce u jednodušších zpráv trvají asi měsíc, než dodají podklad pro jednání rady. Ten potom bankovní radě prezentují a bankovní rada na jeho základě diskutuje o konkrétním měnovém rozhodnutí. Tedy ponechat, zvýšit či snížit úrokové sazby.
Lobbují někteří z nich za svou hypotézu?
Každý zodpovědný ekonom je opatrný v tom, aby svou hypotézu nějak výrazně tlačil, protože se může splést.
Ale tady je prostředí, v němž se lidé nebojí říct svůj názor, nebojí se jej prezentovat bankovní radě. A nebojí se ani diverzity názorů. To ostatně platí i pro bankovní radu.
Je prostě dobré mít svůj pevný názor, ale vyslechnout si i to, co si myslí jiní. Několikrát jsem byl sám velmi rád, že jsem byl přehlasován, protože můj názor se ukázal být mylným. Změnit názor není v této oblasti, kde se stále objevují nové informace, žádnou ostudou.
O bankovní radě...
Hádáte se někdy při rozhodování rady?
Nehádáme. Nebo tedy spíš, co myslíte tím hádáme...
Vášnivou výměnu názorů...
Nezachází to nikdy tak daleko, že by někdo řekl, že takovou hloupost ještě neslyšel. Ale určitě se často neshodneme. Spousta věcí se rozhoduje na základě hypotéz a vlastních pocitů. A je dobré vzít v úvahu i opačný názor.
Ale někdy ty diskuse bývají vitální.
Co se stane ve chvíli, kdy tři členové řeknou "zvýšit", tři "snížit" a jeden by ponechal sazby beze změny?
Teoreticky se to stát může. Kdyby nikdo nezměnil rozhodnutí, pak by rada nepřijala žádné rozhodnutí, protože to musí schválit většina. Zůstaly by tak staré úrokové sazby.
Platí ještě vůbec v rámci bankovních rad mediálně známé dělení na jestřáby a holubice?
Analytici to mají rádi, protože se pak píšou hezky komentáře. Mě vždycky považovali za jestřába, jiní zase byli notoricky známými holubicemi. A přitom to hlasování podle toho často nevypadá. Jde spíše o to, jak se akcentují rizika při komunikaci s tiskem a tím se pak přiřazuje nálepka. A ta žije vlastním životem.
Mohl byste srovnat "své" dva guvernéry Josefa Tošovského a Zdeňka Tůmu?
Já myslím, že to nelze, lze jen srovnat banku. Tošovský přišel v roce 90. A v té době to byla jedna z betonových institucí centrálně plánované ekonomiky. Během jednoho roku ze začátku ekonomické reformy získala novou roli a do toho vznikal soukromý sektor. A ten si vytahoval ze státní sféry lidi, kteří se zdáli být schopní.
Takže tu chyběli lidé, kteří by byli velmi potřební. Do toho přišel Tošovský, který měl velkou schopnost se učit a naslouchat. Jezdil do Basileje na setkání s jinými guvernéry a poslouchal rady či čerpal know-how, kudy je třeba se ubírat. A snažil se to sem převést.
Tůma přišel do instituce, která už vyžadovala něco jiného. Získala širší pole působnosti, dolaďovala způsoby komunikace a pracovala s mnoha schopnými, mladými a mnohdy ambiciózními lidmi.
O euru...
Musí například počítat s přechodem na euro. Co to pro centrální banku znamená?
Samozřejmě naši ekonomové si užívají toho, že máme samostatnou měnu, protože můžeme relativně samostatně nastavovat úrokové sazby. Pro nás je ale přijetí eura jednoznačně politickou otázkou a my politikům rádi poskytneme náš názor, pokud si to budou přát.
Myslím, že ať by tu byl jakýkoli guvernér, rozhodně by se nesnažil sabotovat přechod na euro jen kvůli tomu, abychom si mohli užívat samostatné měnové politiky.
Často padá otázka, do jaké míry bychom měli zeštíhlit tuto instituci po přechodu na euro. Jenže nikdo si neuvědomuje, že jí zbude velká škála funkcí dohled nad finančním trhem či být bankéřem vlády.
A navíc i evropský systém centrálních bank je postavený tak, aby význam jednotlivých národních centrálních bank neklesl nebo jen velmi málo.
My bychom teoreticky mohli oslabit naše interní analýzy, pokud by guvernér akceptoval, že na půdě Evropské centrální banky bude hlasovat na základě informací z Economistu či Financial Times.
Kdy podle vás je reálné, že na euro přejdeme?
Před přijetím velkorysých sociálních zákonů loni před volbami bylo perfektně možné přijmout euro v proklamovaném termínu 2009 až 2010. Teď ale neexistuje politická vůle tyto zákony odstranit a bude se tak muset najít jiný manévr, jak zkrotit veřejné finance.
Pokud však ministr mluví o roce 2012, tak já bych to nezpochybňoval, při dostatečných reformách veřejných financí by to mohlo být proveditelné. Bylo by však zásadní chybou, kdyby se opakovalo to, co se stalo s vládním cílem na přijetí eura v letech 2009 či 2010. Tedy, že se ukáže, že vláda nemyslí svůj příslib vážně. Mohlo by to mít nedozírné následky.
Stejně jako je potřeba k přípravě přechodu na euro pro státní sektor a legislativu připravovat alespoň tři roky dopředu, stejně i firmy potřebují zhruba stejný čas, aby se připravily. Třeba, aby přizpůsobily své účetnictví a IT systémy.
Doufám, že ta lekce z neúspěchu roku 2009 v nás zůstane.
Myslíte, že je vůbec euro udržitelné jako jednotná měna pro tak různorodou oblast, jako je Evropská měnová unie?
Určitě si dovedu představit politiky, které by ukazovaly, že je obtížně udržitelná. Ale v poslední době po krizi některých evropských ekonomických politik vidím spíše vývoj příznivým směrem.
Byl jsem jedním z těch, kterým vadilo rozvolnění Paktu stability a růstu. A přitom nyní naštěstí vidíme, že mnoho velkých zemí provádí reformy, které fiskální politiky dostanou do přijatelnějšího stavu. Například Německo přistoupilo dokonce k nepopulárnímu zvýšení daně z přidané hodnoty a deficity rychle snižuje.
Také reformy v Itálii postupují. A možná, že ta krátká diskuze v Itálii, co by znamenal návrat k liřa, byla užitečná. Hovořilo se nejprve o tom, že vrátit liru by byl dobrý nápad. Ale spotřebitelé si mezitím zvykli, že hypotéky jsou úročeny čtyřmi pěti procenty, což by u pravidelně devalvované liry nebylo možné. Tehdy byly úroky i v dvouciferných číslech. A ceny rostly mnohem rychleji než nyní. A to by veřejnost jistě zpět nechtěla.
Myslíte, že má euro potenciál stát se světovou měnou typu dolar?
Nevím, jak by se to poznalo či jak daleko v tom euro už je. Asi by se to dalo měřit třeba podílem na devizových rezervách centrálních bank. Ale důležité podle mě je, aby hrálo roli, kterou my chceme. Tedy aby zjednodušilo a zlevnilo zahraniční obchod a investice v rámci Evropské unie. A to se určitě stalo.
Euro bude jistě získávat stále silnější postavení jako rezervní či investiční měna. Ale teď to není úplně jednoduché, protože investor, který sedí na dolarech není při depreciovaném dolaru ochoten směnit své dolary za eura. Měl by velkou ztrátu a navíc, kdyby vypustil velké množství dolarů, ještě by zvýšil riziko dalšího poklesu jeho ceny a tím i dalších ztrát.
O klišé...
Vraťme se ještě k centrální bance a vám osobně. Takový centrální bankéř je podle zažitého klišé muž v kvalitním obleku jezdící limuzínou. Vy zde ale sedíte v manšestrácích, do práce jste občas jezdil Fiatem Pandou... rád boříte klišé?
To bych snad ani neřekl. Ale je pravdou, že nejsem ani ekonom, ani student nějaké prestižní školy, jsem matematik a tak jsem spíš chodil v manšestrácích. Ale až odejdete budu mít oběd centrálními bankéři s Asie a na to se samozřejmě převléknu. Tak jak se na centrálního bankéře sluší.
Ale ono se i centrální bankovnictví velmi změnilo. Z takového klubu dženlmenů s doutníky ve starobylých místnostech, kde spřádali plány, co se zlatem, jde dnes spíše o technokraty, kteří nastavují parametry různých modelů a hodnotí jejich rizika. Diskutují o pravděpodobnostech různých výsledků. A prostor pro starodávné pracovny a doutníky se zmenšuje.
Jako centrální bankéř také patříte k nejlépe placeným státním úředníkům... do čeho investujete?
Starám se o to, abych mohl bydlet. To jsou největší investice. A pokud mám nějaké přebytky, tak leží na účtu u České národní banky. A to ze dvou důvodů.
Dlouhou dobu jsem zodpovídal za strategii a risk management devizových rezerv. A tam jsem se pohyboval v mnohamiliardových i stamiliardových částkách. Tam skutečně každá setina procenta hrála velkou roli. U mých peněžních prostředků jde ale v porovnání s tím o takové drobné, že z tohoto pohledu to nemá smysl se tomu soustavně věnovat.
Druhým důvodem, který je pochopitelně tím klíčovým, je hrozba střetu zájmů. Mám zato, že bych měl peníze spravovat hodně pasivně, abych nepodlehl pokušení, že začnu přemýšlet o tom, co uděláme s úroky a jak bych měl tedy investovat.
Ještě se vrátím znovu k začátku našeho rozhovoru k vaší víře v ekonomiku... jak vidíte budoucnost české ekonomiky?
Budeme dohánět vyspělejší Evropu. Budou tak vytlačovány investice spoléhající na levnou práci. Takové investice budou pokračovat dále na východ. A bude přibývat investic s přidanou hodnotou. Což nutně neznamená, že se stávající továrny budou zavírat. To bude záležet na jejich strategických plánech a zaměření produkce.
Jak budeme bohatnout, tak bude růst poptávka po službách. A to bude znamenat velkou dynamiku pro tento sektor.
Důležitým faktorem bude, jak konkurence schopná bude Evropa vůči zbytku světa. Ono dohánět někoho, kdo zaostává, je méně příznivý obrázek, než dohánět někoho, komu se vede dobře.
