Možnost doslova pocítit, jak žili dávní lidé, nabízí výstava Lovci mamutů v Národním muzeu v Praze. Pach vydávají čerstvé hovězí kůže, z nichž je postavena replika chýše. Zvuky jsou upravené nahrávky z dnešní přírody, evropské i africké. Oheň také plápolá jen na obrazovce. Ale v šeru výstavního sálu působí realisticky.
K tomu si přidejte povalující se kusy kostí, pohozený mamutí kel, kousek od něj lebku nosorožce. Za rohem, který by stejně dobře mohl být skalním výčnělkem, pak narazíte na věrnou maketu mamuta. Figurína člověka, který s oštěpem v ruce stojí proti němu, působí docela titěrně.
Můžete se cítit téměř jako na návštěvě u lidí, kteří žili na území dnešní České republiky před 30 000 až 20 000 lety. Tedy po dobu zhruba deseti tisíc let. To je více, než trvala na území střední Evropy zemědělská civilizace.
Podle současných znalostí bylo v té době na našem území kulturní středisko tehdejšího lidstva.
Moderní a zruční lidé
Označení "lovci mamutů" vymyslel moravský archeolog Karel Jaroslav Maška, když koncem 19. století psal o nálezech v Předmostí u Přerova. Všeobecně známým se však stalo díky Eduardu Štorchovi, který takto v roce 1918 pojmenoval svoji knížku. Pražský učitel a amatérský archeolog na ní pracoval dlouhá léta. Kniha se vtiskla do povědomí generací čtenářů.
- ČTĚTE VÍCE:
Opravdu lovci mamutů lovili mamuty?
"Dnes víme o lovcích mamutů samozřejmě mnohem víc. Jsou to moderní lidé, kteří spolu dokázali mluvit, jinak by jejich společenství nemohlo fungovat," říká komisařka výstavy v Národním muzeu Blanka Kreibichová. "Fascinující je, jak byli řemeslně zruční. Ukazují to třeba nalezené hrudky s otisky tkanin. Pravděpodobně z kopřiv nebo jiných přírodních materiálů dokázali ručně tkát. Zřejmě ne celé oblečení, spíše nějaký ten ozdobný pásek."
Je to důkaz existence pravděpodobně nejstarších světových tkanin. Stejně tak je originální plastika Věstonické venuše. I ta je považována za jednu z nejstarších, ne-li úplně nejstarší keramickou lidskou sošku na světě. A je nyní rovněž k vidění na výstavě v Národním muzeu.
Překvapivá keramika z doby kamenné
Věstonická venuše je vysoká 11, 5 centimetru. Pradávný umělec ji uhnětl z hlíny a pak vypálil v ohni. Symbolizuje kult ženy, matky a rodičky.
Mezi jihomoravskými obcemi Pavlov a Dolní Věstonice ji objevil tým archeologa a speleologa Karla Absolona v červenci 1925. V té době nikdo ve světě nepředpokládal, že by ve starší době kamenná znali keramiku.
"Soška pochází z archeologické vrstvy staré zhruba 26 tisíc let," informuje Karel Valoch z ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně. Z toho vědci odvodili i její stáří. "Jinak to zjistit nejde. Sošku nechceme poškodit kvůli rozboru. A navíc není pálená hlína materiálem vhodným k datování," vysvětluje docent Valoch.
Pálená hlína totiž neobsahuje látky ze živých organismů, v nichž se dá sledovat rozpad jednoho izotopu uhlíku, který se využívá k určení stáří radiokarbonovým datováním.
Zručnost lovců mamutů budou moci napodobit návštěvníci, hlavně děti. Ale až po Novém roce. V té době se v muzeu uvolní další prostory, kde si děti vyzkoušejí třeba to, jak se pracovalo s kamennými nástroji. Výstava potrvá do konce dubna 2007.
Doba ledová všechny vyhnala
Mohutní mamuti, kteří se na zeměkouli objevili před asi půl druhým miliónem let, po sobě zanechali více stop na Moravě než v dnešních Čechách. Čechy byly pro velké tahy těchto zvířat špatně průchodné, takže se jim hlavní stáda asi vyhýbala.
Před 20 až 18 tisíci lety, kdy vrcholila poslední doba ledová, na naše dnešní území zasahoval z jihu alpský ledovec a ze severu se blížil ledovec skandinávský. Stáda zvířat se přesunula do tehdy teplejších oblastí ukrajinských a ruských stepí. A za nimi odešli i lovci.
Mamuti nakonec nepřežili. Poslední vymřeli teprve kolem roku 2500 před naším letopočtem na Wrangelově ostrově v jednom cípu Sibiře. Byla to už zvláštní rasa velká jako dnešní krávy.
Člověk na světě zůstal. A později se zase vrátil i na české území. Ani se moc neliší. Odborníci říkají, že kdyby se lovci mamutů ostříhali a oblékli do moderních šatů, nikdo by nepoznal, že nejsou dnešní.
