I to zmiňuje působivá výstava Lovci mamutů, otevřená v Národním muzeu v Praze, která potrvá až do konce dubna příštího roku.
|
Až čtyřmetrový kolos
Například tým, který vedl James O'Connel z Univerzity v Utahu, tvrdí, že dávní lidé nebyli schopni úspěšně se postavit obrovským zvířatům. Vždyť největší mamuti byli vysocí až čtyři metry. Většinou však dosahovali velikosti dnešního indického slona, který je ostatně jejich nejbližším žijícím příbuzným.
Pravděpodobnější je, dokazuje O'Connel a jeho kolegové, že se pradávní lidé přiživovali pouze masem uhynulých kusů. Případně zbytky, které po svém lovu zanechaly šelmy.
Své závěry vyvodil z rozboru kosterních zbytků dávných zvířat nalezených v Africe. Vybrali si kosti, na nichž byly patrné známky poškození, které na nich zanechaly kamenné nástroje lidí a současně také zuby šelem.
Otázka, kterou si položili, zněla: Kdo se do zvířete pustil první? Ten totiž pravděpodobně zvíře také ulovil.
Kosti byly nejdříve v zubech šelem
O'Connellův tým tedy uskutečnil několik experimentů, při nichž se vědci pokoušeli napodobit pradávné lovce a využili také africká divoká zvířata. Zjistil, že množství a charakter stop na nalezených kostech naznačuje, že kamenné nástroje se dostaly k práci až po zvířecích zubech.
To podle výzkumníků dokazuje, že pradávní lidé nelovili, ale dokázali odehnat šelmy od jejich kořisti - a pak ji sami spořádali. Nebo našli a snědli mršinu, kterou šelma zatím nestačila dojíst.
Své výsledky badatelé publikovali před třemi lety v odborném časopise Journal of Human Evolution.
Dokážou to i Pygmejové
Lidé, dnes přezdívaní lovci mamutů, žili na území současné České republiky před 30 tisíci až 20 tisíci lety.
Nevyvratitelně potvrdit, že skutečně lovili, je obtížné. "Samotný akt lovu se těžko dokazuje," připouštějí autoři výstavy v pražském Národním muzeu na jednom z panelů. Argumentují však tím, že pokud dnešní Pygmejové dokážou svými primitivními zbraněmi ulovit slona a Inuité velrybu, dá se předpokládat, že totéž mohli zvládnout naši předkové, když šlo o mamuty.
Co je však podstatnější: Pouhým sběrem mršin se nedá vysvětlit obrovské nakupení mamutích kostí v lokalitách v okolí Dolních Věstonic nebo Předmostí u Přerova. Tam se při vykopávkách našly nahromaděné kosti pocházející ze stovek zvířat.
"Těžko si představit, že tito lidé lovili mamuty systematicky, každý den. A na velkého zdravého jedince si asi vůbec netroufli," připouští kurátorka výstavy v Národním muzeu Blanka Kreibichová. "Určitě jedli spíše menší zvířata, mamutí maso nemohlo být převažující složkou jejich potravy. Ovšem vzhledem k počtu mamutích kostí na nalezištích předpokládáme, že tato zvířata lovit museli."
Lovnou zvěří byla mláďata
Rovněž profesor paleontologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze Oldřich Fejfar se přiklání k hypotéze lovců a nikoli mrchožroutů.
Badatelům se nepodařilo nikdy najít žádnou past, kterou by dávní lidé vyhloubili, aby do ní velkého živočicha polapili.
"Spíše můžeme předpokládat, že využívali přirozené členitosti terénu," říká profesor Fejfar. "Například u Věstonic je vhodná úžina, v níž se dalo na vybraného mamuta zaútočit," připomíná.
I on je však přesvědčen, že cílem útoku nikdy nebylo opravdu mohutné zvíře. "Dá se očekávat, že si k lovu vybírali starší nebo nemocná zvířata, anebo mláďata. To mi připadá pravděpodobnější, protože mladá zvířata určitě měla lepší maso. A ti lidé už věděli, co je dobré."
Jak ovšem mamutí maso chutnalo, se s jistotou říct nedá. "Existují záznamy výpravy na Sibiř, která našla zmrzlého mamuta, a jeho maso rozmrazila. Ovšem, jak se ve zprávě píše, zapáchalo tak příšerně, že je nechtěli ani psi," vypráví Oldřich Fejfar.
Kromě masa zužitkovali tehdejší lidé také kosti, a to nejen na různé nástroje, ale také na topení. "Dřeva nebyl všude dostatek, zato morek z kostí dobře hoří a v mohutných mamutích kostech ho bylo dost," uvádí profesor Fejfar."Jak naznačují nálezy rozbitých kostí, lidé skutečně morkem z nich topili."
Ovládnutý oheň
V té době už lidé oheň zcela běžně používali. Dokazuje to ostatně fakt, že měli dokonce různé typy ohnišť; přesně podle požadovaného účelu. Tedy jiné ohniště k topení a ohřívání, jiné k vaření. Využívali ostatně i varné jamky, v nichž se dala připravovat polévka, možná i mamutí.
Právě oheň zřejmě pomohl člověku k jeho rozvoji. Otevřel mu totiž cestu k většímu množství živin.
Tepelně upravené maso se snáze žvýká, lidé ho dokážou víc sníst. Získají tak i více aminokyselin; jiných, než které jsou v rostlinách, a také vitaminů B, A a E. A ještě z něj dostanou do svého těla vápník, fosfor, železo, měď, zinek, jód, selen. Tedy látky potřebné pro stavbu tkání, ale také pro vývoj mozku.
Stejně tak se dají snáze žvýkat uvařené rostliny, plody a kořínky. Některé se po tepelné úpravě stávají méně toxické.
Díky ohni se našim předchůdcům rozšířila škála i množství potravin, které umožnily lidem nejenom přežít, ale vyvíjet se až do dnešní doby. Projedli se do ní přes rozvařené rostliny, ale také přes maso. I mamutí, ať už se k němu dostali jakkoli.
