Praha - Strany se mění, lidé zůstávají. To už říkal Winston Churchill, když ho - v jeho vidění světa - otravovali novináři s dotazem, jak může přecházet mezi stranou liberální a konzervativní. V roce 1989 jsem pomáhal obnovovat stranu, jejímž posláním bylo chránit ty, kdo chtějí žít slušně a pro něž stát není ani kořistí, ani nutným zlem. Dnes je to skoro výročí, dvacet dva let, co jsem tuto stranu, Českou stranu sociálně demokratickou, pomáhal obnovovat a díky mně i mnoha dalším nadšeným idealistům, se myšlenka stala skutkem. ČSSD se stala neodmyslitelnou součástí české politiky.
Demokratická politická strana je slib. Demokratická politická strana má program jako svůj závazek. Slib, daný ve volbách voličům, je jejím nepřekročitelným zákonem.
To jsem vždy ctil.
Už proto dále nemohu chodit mezi lidi, podávat jim jako bývalý premiér a předseda ČSSD ruce, když neumím vysvětlit, proč třeba hejtmani za ČSSD vypověděli smlouvu s voliči z roku 2008 - nejdříve tím, že opustili slib boje proti poplatkům a dnes se připravují na privatizaci krajských nemocnic.
Bojoval jsem za všechny slušné lidi. Za vizi země, kde slušní lidé mají jistotu, že platí zákon pro všechny. Že spravedlnost je hodnota nejen právní, ale i společenská. Že peníze nerozhodují o nás, ale my o penězích.
Bojoval jsem o tuto myšlenku v ČSSD i tehdy, kdy jsem neměl žádnou funkci, a z pohledu peněz by pro mne bylo jednodušší ze strany odejít. Neudělal jsem to.
Trpělivě jsem prosazoval myšlenku spravedlnosti, solidarity a sociálního státu proti všem, kdo zastávali věčné heslo sobců a také burziánů: „Greed is good!" Chamtivost je dobrá. Nehleď na druhé, prosazuj se, ber a dávej jen tehdy, když za to něco získáš, prostě kašli na všechny, pokud z toho něco nemáš. Proti tomuto sobectví jsem celých dvacet dva let neochvějně stál, proti tomu jsem skoro polovinu svého života bojoval. Opačnou myšlenku, totiž budování sociálního státu, jehož posláním je obrana slušných, poctivých a pracovitých lidí, jsem pak jako ministr i premiér prosazoval.
Ačkoliv jsem byl několik let po roce 1993 v ČSSD v nemilosti, bez funkcí a prebend, respektoval jsem, že ČSSD většinu důvodů, proč jsem ji zakládal, naplňuje.
Dnes už, bohužel, tuto důvěru nemám.
Prvním signálem bylo, jak rychle po mém odchodu z čela sociální demokracie opustila slib z krajských voleb v podobě boje proti zdravotnickým poplatkům. Náš slib z krajských voleb v roce 2008 nebyl jen o zdravotnických poplatcích. Byl to symbol boje proti snaze o privatizaci českého zdravotnictví, proti myšlence, že jen bohatí mají nárok na lepší péči.
Dnes hejtmani za ČSSD dělají přesně opak svého slibu voličům, za který vděčí svým funkcím. Funkcím, které nemají proto, že jsou tak skvělé osobnosti, ale protože dali slib, uzavřeli s lidmi smlouvu a tu hrubým, hnusným a naprosto cynickým způsobem porušili. Jestli symbolem ČSSD v roce 2008 byl boj proti rovnici, že zdraví rovná se byznys, pak symbolem dnešní ČSSD je Jaroslav Palas, který formálně pronajal, ale všichni víme, že prodal, krajskou nemocnici. Místo toho, aby ostatní hejtmané tento krok odsoudili, tuto loupež za bílého dne hájí. Říká-li Jaroslav Palas, že ideologie nesmí vítězit nad řešením praktických problémů, pak připomínám, že něco podobného říkal, když prodával státní podíl lidem od pana Pitra v Setuze.
Nemyslím si, že by hejtmani za ČSSD byli slepí či tak hloupí, že by tohle neviděli. Jen vyčkávají, jak vedení ČSSD s tak flagrantním porušením programu, daným slovem, podanou rukou, se kterou jsem já i mí kolegové, pánové Sobotka, Hašek, Škromach, Zaorálek, Benešová či Dienstbier a další chodili za voliči, přesvědčovali je, že to, co dnes naši hejtmané dělají, nikdy neuděláme. Dnes jakoby tato ruka daná voličům neexistovala.
Palasova zdravotnická loupež a mlčení vedení ČSSD je bohužel pokračováním toho, co napsal Michal Hašek, první místopředseda ČSSD, do svého manifestu:
„Model sociálního státu je minulostí".
Nemyslím si to. Sociální stát je cíl každého socialisty, člověka, který považuje politiku za poslání, za práci pro lidi a ne opačně.
Jsem zděšen z toho, jak tato neúcta k programu a základní myšlence strany, k tomu, proč jsem ČSSD v roce 1989 a 1990 s Jiřím Horákem obnovoval, opanovala dnešní ČSSD.
Nechci být ve straně, která má za cíl být soft verzí ODS. Nechci být v jedné straně s politickou mafií, která ovládla Ústecký kraj a pro niž není nic, ani člověk a jeho život, svaté. Jsem zhnusen z toho, jak se k této rakovině staví dnešní ČSSD: místo skalpelu nabízí mafiánům ze severu láhev té nejdražší whisky.
Shrnuto a podtrženo:
Před dvaceti lety jsem obnovoval ČSSD jako společenství lidí, pro něž je slušný a poctivý člověk na prvním místě. Dnes je to bohužel u sociálních demokratů jinak.
Byl jsem v ČSSD i tehdy, kdy pro mne bylo lehčí odejít. Myšlenka, program a slib voličům je totiž pro mne základní hodnotou. Dnes je to bohužel minulostí. Slib voličům a program, za který jsem byl zvolen, už v ČSSD neplatí.
ČSSD vždy byla alternativou pojetí politiky jako byznysu. Chceme-li však jako socialisté bojovat s trendem privatizace státu, nemůžeme nečinně přihlížet tomu, jak nám političtí mafiáni kradou naši důvěryhodnost. Politická mafie v Ústeckém kraji je jen vrcholkem ledovce problému, kterým je ČSSD nakažena.
Má kritika poměrů v ČSSD byla voláním na poušti. Proto odcházím.
