Brusel - Pro velké firmy bude v Evropské unii těžší vyhýbat se placení daní. Na podobě směrnice, která má zamezit takzvanému agresivnímu daňovému plánování, se nyní shodly členské státy osmadvacítky.
O pravidlech jednali ministři financí zemí EU už v pátek. Dnešní konečné schválení dohodnutého kompromisu v takzvané tiché proceduře také znamená, že Evropská komise by měla podle pátečního slibu do konce roku navrhnout pro Česko pilotní projekt na obecné využití systému přenesené daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty.
Evropskou komisí navržená pravidla řeší situace, kdy nadnárodní korporace využívaly rozdílů v národních daňových legislativách jednotlivých zemí ke snížení své daňové povinnosti. Vznik pravidel urychlila kauza takzvaných Panamských dokumentů, vychází přitom z doporučení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Kvůli takzvaným daňovým rájům přicházejí členské země EU podle odhadů Evropské komise (EK) každoročně až o 70 miliard eur (1,9 bilionu Kč).
Směrnice se dotýká všech plátců, kteří mají platit firemní daně v některé členské zemi EU, včetně poboček společností, jejichž mateřská firma sídlí mimo Unii.
Nová pravidla se týkají změn v pěti základních oblastech. Patří mezi ně omezení odpočitatelnosti úroků, které brání přesouvání zisků prostřednictvím uměle navýšených úrokových plateb do zemí s nižší daňovou sazbou. Další je například takzvané "zdanění při odchodu", tedy daňový režim zajišťující objektivní zdaňování při převodu aktiv do třetí země nebo do jiného členského státu EU.
Dalším prvkem je obecné pravidlo proti zneužívání, které umožní správci daně posuzovat jednání poplatníků především podle jeho faktické podstaty, i když může být zastřena formálně-právním stavem.
Součástí směrnice jsou také pravidla umožňující zdaňovat i nedistribuované příjmy zahraničních společností v daňových rájích, ovládaných ale plátci daní v EU. Nová směrnice řeší také takzvaný "hybridní nesoulad", a brání tedy dvojímu mezinárodnímu nezdanění určitého příjmu v situaci, kdy země různě vnímají charakter použitého finančního nástroje, z něhož je příjem generován. Například když stát plátce chápe věc jako dluh, a platbu tedy jako daňově uznatelný úrok, zatímco stát příjemce považuje stejnou situaci za vlastní kapitál, a platbu tedy za dividendu osvobozenou od daně.
