Lidé si mohou vybírat z her pro děti i dospělé, mnohdy strašidelných. Vyvinul se z nich solidní byznys - nejúspěšnější provozovatelé generují příjmy v přepočtu kolem 1,5 milionu korun měsíčně.
Lidé platí za to, že se na hodinu či dvě ocitnou například v upíří hrobce, žaláři, domě plném duchů, v márnici nebo na kosmické lodi. Jedna z her v pražském Karlíně přenese hráče do prostředí počítačové hry Mafia, na trhu jsou také hry inspirované Harrym Potterem. Hlavní myšlenkou nejpropracovanějších z nich už není jen vyluštit logické šifry, otevřít zámky a uniknout z místnosti. Nabízejí hráčům možnost stát se hlavními protagonisty ve svém vlastním filmu. Nutí je vystoupit z komfortní zóny často tím, že navodí atmosféru strachu či úzkosti, v níž se snižuje schopnost jasně a logicky myslet. Podle tvůrců i hráčů to přispívá k autenticitě zážitku. Vedle indoor únikovek začaly vznikat také venkovní hry, které hráče provedou po zajímavých či skrytých místech.
Na nový fenomén zareagoval cestovní ruch. Po světě se pohybují celé hráčské skupiny. "Rozšiřuje to portfolia služeb. Tyto skryté příběhy a zážitkové aktivity můžete provozovat i ve městech a na místech bez přirozené atraktivity, kde nejsou skály, není tam hrad," upozorňuje generální ředitel společnosti KREIA group a specialista na rozvoj regionů a cestovní ruch Ondřej Špaček.
Nedávno venkovní šifrovací hru nabídl například Frýdek‑Místek. Hráči se díky ní mohou seznámit s historií zaniklých textilek. S námětem přišlo tamní turistické informační centrum, realizaci si objednalo od soukromé společnosti Zábavná města, která už několik let podobné hry provozuje v Olomouci a v Ostravě. "Textilní průmysl ovlivnil nejen místní architekturu, ale i celkově život ve městě. I když už tu není, bylo by škoda si místa spjatá s výrobou textilií a oděvů nepřipomínat. Proto vytváříme produkty spojené s textilkami ve městě a šifrovací hra náš produkt krásně doplňuje," vysvětluje Markéta Švrčková z TIC.
Místopředseda Asociace cestovních kanceláří ČR Jan Papež tento model vidí jako ideální: "Město musí vyjít z toho, co samo nabízí, protáhnout to do větší informační báze. Je to v podstatě společný byznys města a podnikatelů."
Únikové hry mají několik rovin. Nabízejí zábavu návštěvníkům i místním a v širším kontextu mohou ulevit turisticky nejexponovanějším místům. Takto se podařilo venkovní únikovku využít například v Českém Krumlově. "Zavedla nás do míst, kam bych se jako běžný turista nedostal. Nikdy by mě nenapadlo zajít do slepých uliček, pod mosty. Nabídl se mi naprosto neotřelý a fantastický výhled na různé scenérie města a byli jsme tam povětšinou sami," popisuje Špaček.
Od vedlejšího příjmu k milionovému fenoménu
Inspirace pro vznik únikových her vzešla zejména ze světa počítačových her a videoher, ve kterých hráč zkoumá okolí, řeší úkoly a vymýšlí, jak co nejlépe použít předměty, jež má k dispozici. Ovšem historicky první úniková místnost v Kjótu z roku 2007 měla jiný inspirační zdroj. Její zakladatel Takao Kato si přál zažívat podobná dobrodružství jako hrdinové jeho oblíbených románů a komiksů manga.
"Je to takový praotec únikových her. K podobě, jakou známe dnes, to mělo velmi daleko. Byla to klasická městská šifrovací hra zavřená mezi čtyři stěny," popisuje Tomáš Kučva, generální ředitel pražského herního centra The Chamber. V roce 2011 otevřel sociální pracovník Attila Gyurkovics v Budapešti první únikovou hru na evropském kontinentu. Kučva říká, že sám nalezl inspiraci právě zde.
O čtyři roky později si už podle propočtů MarketWatch mohli lidé po celém světě zahrát 2800 únikových her. Velmocí se tehdy stala Čína. Mezi deseti městy s největší koncentrací únikových místností jich osm bylo právě tam. A fenomén se šířil dál. Přestál covidovou pandemii i nehodu, při níž v Polsku v únikové místnosti zemřelo pět mladých dívek a která přinejmenším v Evropě zájem dočasně zmrazila.
Úřady, které se do té doby o únikové hry nezajímaly, začaly požadovat, aby provozovatelé her jasně označili nouzové východy a osadili prostory hasicími přístroji či sprinklery. Pravidla se tvořila "za pochodu" a v některých zemích zůstaly únikové místnosti i rok zavřené. "Celý trh šel o nějakých 30 až 40 procent dolů," vzpomíná Kučva.
I když na české únikové místnosti regulace nedopadla zvlášť tvrdě, i tak se někteří poskytovatelé rozhodli z tohoto byznysu odejít. "Kdo postavil hru za 50 tisíc korun a najednou musel přidat značení, osvětlení únikových východů, elektromagnety na dveře, zkrátka investovat dalších řekněme 150 tisíc korun, raději tu hru zavřel," dodává Kučva.
Když se trh začal vzpamatovávat z šoku, přišel koronavirus. Provozovatelé začali narychlo vymýšlet online hry, aby jim pomohly složité období zvládnout. A dařilo se také venkovním únikovým a šifrovacím hrám, jak stálým, tak v krátké době postaveným. Situace vyústila v konsolidaci trhu a jeho profesionalizaci. Jen z Česka zmizely desítky herních místností, jiné změnily majitele a do prostředí vstoupily pojmy jako fúze a akvizice.
V době prvotního vzniku oboru tvořili únikové hry často nadšenci jako přivýdělek při studiu nebo při mateřské, dnes jsou pro řadu profesionálů jediným zdrojem obživy. Vyrostla větší centra sdružující několik her na jednom místě. Fungují také v největších českých městech, zejména v Praze.
Aktuálně je na světě podle dostupných odhadů přes čtrnáct tisíc místností, kde se tato zábava nabízí. V Česku jich podle údajů webu Escapemania.cz existuje téměř 230. Tržbami sice nedokážou konkurovat nejvýznamnějším a nejpopulárnějším hrám ve Spojených státech nebo v Číně, jejichž příjmy se počítají až v milionech korun měsíčně, i tak ale jde na české poměry o zajímavý byznys. Největší únikové centrum v Praze The Chamber utrží ročně zhruba devět milionů korun. Druhý MindMaze kolem osmi milionů.
Od mechanických zámků k moderním technologiím
Stoupá také kvalita her. První si nežádaly velké vstupní investice. Většinou šlo o desítky, maximálně nízké stovky korun. Tvůrci si pronajali obvykle nevyužívané sklepní prostory nebo starý byt a pustili se do tvoření. Většina úkolů k luštění sestávala z kombinací zámků, ke kterým bylo potřeba najít klíč nebo vyluštit kód. "Rekvizity tenkrát byly ještě docela levné. Obešli jsme bleší trhy a podobně," popisuje Lucie Zajíčková, která v Praze do únikového byznysu naskočila v roce 2013 jako jedna z prvních.
Dnes se už hry neobejdou bez moderních technologií. Náročnost hráčů vzrostla, tvůrci se snaží vytvořit co nejreálnější prostředí. Používají se filmové kulisy, zámky nahradily počítače a programovatelný software. I ten je už dnes možné koupit od profesionálů. V Česku je nejoblíbenější program Arduino. Základní verze překážky do únikovky v něm stojí kolem 100 eur.
Technologie a propracovanější kulisy zvýšily pořizovací cenu her. Náklady na otevření jedné dnes už šplhají do milionů korun. Avšak díky vysoké oblibě si zvlášť ve velkých městech udržují rychlou návratnost. Obvykle se pohybuje v rozmezí roku až dvou v závislosti na výši vstupní investice. Pro srovnání u běžných IT start‑upů se obvykle návratnost počítá v rozmezí tří až pěti let.
Přispívá k tomu i fakt, že nový druh zábavy postupně přilákal všechny společenské vrstvy. Původní nadšenci s sebou začali brát rodinné příslušníky včetně dětí, kamarády a kolegy ze zaměstnání. "Dnes vůbec není výjimkou, že si k nám přijdou zahrát tři generace," popisuje Zajíčková.
Popularita her se šíří prostřednictvím referencí například na TripAdvisoru nebo přes agregátory, jakým je třeba Escapemania.cz. Ty koncentrují nabídku her na jedno místo a zájemci mohou vybírat například podle města nebo podle toho, zda mají zrovna chuť na vnitřní únikovku, či venkovní alternativu. Na největších agregátorech v Česku je k dispozici přes 200 her. Podle odborníků ovšem k rozšíření fenoménu únikových her v zemi zásadněji přispěl Slevomat, neboť nabízí zážitky širšímu spektru lidí.
"Dlouhé roky patří únikové hry mezi stabilně populární kategorii v rámci celého zážitkového segmentu. Ten patří společně s cestováním mezi hlavní pilíře našeho byznysu," uvádí mluvčí Slevomatu Tomáš Holý. Denně se nyní na tomto slevovém portálu točí mezi třiceti a čtyřiceti hrami. Celkově ho využívá zhruba stovka provozovatelů.
Řadě z nich se ale začíná postupně princip slev zajídat, protože řada zákazníků si pak hru už nekoupí za plnou cenu. Navíc pokud neodehrají hru ve stanoveném termínu a žádají o prodloužení voucheru nakoupeného u Slevomatu, provozovatel je obvykle nucen je odmítnout. K penězům za ně se už totiž nedostane.
Podle odborníků na cestovní ruch ve světě existují mnohem efektivnější formy prodeje. "Tady mi chybí provázanost na takzvané destinační společnosti, které by se mohly chlubit tím, že v těchto sídlech najdou turisté zajímavou aktivitu," popisuje Špaček a dodává: "Destinační společnosti by mohly tyto zážitky propojovat se standardní nabídkou cestovního ruchu a přispívat k tomu, aby se lidé rozhodli ve městě zůstat déle a ubytovat se tam."
Nevyužitý potenciál domácího trhu pak vidí odborníci také v tom, že většinu her si stále ještě zahrají jen Češi. Pouze největší, většinou pražská úniková centra nabízejí i hry v angličtině. Do dalších jazykových mutací si razí cestu jen obtížně. "Jakmile mají lidi nápovědy nebo písemné materiály v cizí řeči, očekávají i podporu v této řeči a my nejsme schopni plánovat směny tak, abychom když přijdou třeba Francouzi, měli na směně někoho, kdo umí francouzsky," vysvětluje Kučva.
Jiní provozovatelé se zase obávají, že by pro cizince nedokázali připravit herní materiály v dostatečné kvalitě. "Nelze jen přeložit text. Vytváření šifer předpokládá i dobrou znalost jazyka a kulturních specifik," míní Veronika Šindlerová, jedna ze zakladatelek společnosti Zábavná města, která provozuje venkovní šifrovací hry v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. Podle Špačka by tam dávalo smysl zaměřit se na Poláky: "Je jich čtyřikrát více než Čechů. Jenom v Katowické oblasti žije 12 milionů obyvatel, kteří se v poslední době hodně rozcestovali. Pokud by si s překladem dali provozovatelé her tu práci, dovolím si tvrdit, že by návratnost investice byla nesmírně rychlá."
Únikové hry rozšiřují portfolio služeb a atraktivitu měst. Lákají turisty i do míst, která nemají přirozenou atraktivitu v podobě skály, hory či hradu. Únikové hry si drží rychlou návratnost. Ty nejúspěšnější na světě vydělají i 1,5 milionu korun měsíčně. Česko zatím příležitosti zcela nevytěžilo.
