Vývojáři z Electronic Arts v čele s Patrickem Gilmorem to jistě umí, možná si jen svoje dítko příliš idealizovali, nebo jim holt došel dech. Ať už jsou důvody jakékoliv, špunty vzduchem rozhodně létat nebudou. Přestože byla snaha vrátit značku na výsluní vskutku obrovská, záměr se úplně nevydařil. Airborne totiž jaksi zapomněl přehodit kýženou výhybku, lépe řečeno, jede ve stále stejných kolejích jako jeho předchůdci a old-gen klony.
Bez padáku do letadla nelez!
Jak už to tak bývá, na počátku jdeme na trh s kůží v podobě příběhu, ovšem ani teď se nic podobného nekoná. Nic víc než protřelé brífinky a nemluvný charakter od hry v žádném případě nečekejte. Virtuálním Já nám je protřelý Boyd Travers z 82. výsadkové divize, která se zúčastnila v dobách své největší slávy nejnáročnějších operací. Z náznaků tak plyne, že se začátek každé mise odehrává ve vzduchu, odkud je nutné patřičným způsobem doplachtit až na místo určení, což jsme směle ignorovali, neboť jakmile opustíte okřídlený transportér C-47 Skytrain, máte naprostou volnost ve volbě místa dopadu. Zda překvapíte nepřítele ze zálohy či poslušně přistanete v okolí zelené dýmovnice, je čistě ve vašich rukou.
#hodnoceni
I když přistanete kdekoliv, nikterak tím vývoj bitvy nezměníte, čímž se dostáváme k jednotlivým slibům, jež svým zpracování zůstávají hodně daleko za očekáváním. Jestliže se měl původně vyzdvihovaný Affordance Engine, neboli pokročilá AI technologie, postarat o flexibilitu napříč prostředím a aktuální situací, pak je v minulosti omílané obsazování strategických budov jeden velký skript vedle druhého. Už zpočátku nám bylo divné, že v baťohu máme nálože jako jediní ze všech spojenců, z čehož mějte namysli jediné nikdo za vás práci neudělá!
Ale až když jsme v několikaminutových intervalech párkrát proběhli stejnou uličkou, kde nebyl za celou dobu znatelný sebemenší postupu všudypřítomných NPC parťáků vpřed, bylo jasné, že po slibovaném životě na bojišti není ani vidu, ani slechu. Co se týče umělé inteligence jedinců, řadí se nový Medal of Honor mezi tuctové akce. Všichni aktéři interaktivně využívají okolí ke krytí, občas však zcela nesmyslně. Jindy jdou naopak na steč nebo v podání členů vašeho týmu, kteří jsou ve hře spíše jako kulisa, pobíhají před muškou. K dispozici jsou tři stupně obtížnosti, nicméně ani na tu nejlehčí není možné čistit jednu místnost za druhou jako John opásaný náboji s granátometem v ruce. Nezbytné je vždy přesně mířit a pokud možno vyhledat vhodný úkryt, odkud můžete mundůrysty kropit.
Na výběr je klasická sestava zbraní, oblíbeným Thompsonem, puškou M1 Garand a brokovnicí Winchester M12 počínaje, Panzerschreckem, MP40tkou nebo ananasem konče. Zvláště chválíme bezvadnou vyváženost zbraňového arzenálu. Novinkou je modifikování zbraní na základě jejich častého používání. Vylepšení se dá mimo jiné dosáhnout i střílením do hlavy, popřípadě zabitím několika vojáků za sebou na jeden zásobník. Pokud tak dosáhnete jednoho ze tří upgradů, dostane vaše zbraň do vínku větší přesnost, optiku či zdvojený zásobník pro rychlejší přebíjení. Veškeré údaje jsou čitelně viditelné prostřednictvím zdařilého HUDu, jehož součástí je také kompas a ukazatel zdraví, rozdělený na čtyři části. Pakliže jste zranění, stačí se na okamžik odmlčet z boje a život se částečně doplní, pro úplnou regeneraci zůstávají po mizejících mrtvolách na zemi lékárničky, koneckonců i potřebná munice.
Historie jako na dlani
Přes všechno negativní, co jsme hře vytkli (a to ještě není konec), je pocit z přestřelek skutečně povedený. Vojáci gestikulují a hlasitě řvou, všude kolem sviští nespočet kulek, v dáli tlumeně štěkají těžké kulomety a nad hlavou se řítí k zemi desítky hořících letadel. Airborne nabízí celkem šest misí a kraťoulinký trénink, kde je hráč zasvěcen do kontrolování pohybu padáku. Mise pak věrně kopírují reálné předlohy po všech stránkách, přičemž každá z nich je originální nejenom designem, ale především charakterem. Zatímco se při operaci Varsity ukrýváte před doslova neviditelnými snipery v útrobách industriálního komplexu, v noční misi Avalanche pobíháte pod hvězdami posetou oblohou a obdivujete okolní starořecké ruiny u Paesta.
Nechybí samozřejmě ani výsadek za nepřátelskou linií pláže Utah, operace Husky (součástí demoverze), nizozemská Market Garden a v neposlední řadě Der Flakturm. Jestliže se vám zdá výčet misí skromný, nezbývá než smutně dodat, že dohrát Airborne je otázka jednoho dopoledne. Nezachrání to ani znovuhratelnost, která není bůhvíjak okouzlující, jak nám jí tvůrci s jiskrou v oku před několika měsíci líčili. Jednotlivé mapy nejsou jinak ve srovnání s předešlými díly rozlohou o moc větší, jen designéři tak trochu smrskli přímočaré koridory k sobě, aby je naoko nafoukly. Nic víc, nic míň, i tak ale změna k lepšímu.
Cestou střídmosti
O grafický kabátek se ve hře stará upravený Unreal Engine 3. Těšit se můžete na okouzlující scenérie, detailní modely postav nebo dokonalý motion blur efekt při běhu. O kvalitách zpracování si ostatně můžete udělat vlastní obrázek z okolních screenshotů. Nutno podotknout, že jsou ve využití technologie od Epic Games velké rezervy, díky čemuž platí přímá úměra mezi hardwarovými požadavky a výsledným obrazem, posílená slušnou optimalizací. Každopádně nečekejte na monitoru hody á la Gears of War nebo nedávno recenzovaný BioShock. Pokud jde o fyziku, vyskytuje se zde pouze ve formě pokrokového rag-doll (i ten se neobejde bez chyb), takže o jakékoliv interakci nemůže být ani slov, což je obrovská škoda. Opakem je třímódový multiplayer na šesti mapách, jenž herní dobu radikálně prodlužuje.
Ač se může na první pohled zdát, že jsme na Medal of Honor: Airborne v jednom kuse kydali špínu, není tomu tak. Kdyby nebylo zbytečných chyb, které za čas v EA zazáplatují, šlo by bezesporu o velmi kvalitní hru. V tu chvíli bychom si řekli: "Čert vem inovace", ale když nám někdo dlouhé měsíce maže med kolem huby, pak nezbývá, než vytáhnout na jeho výtvor jiný metr. Pokud ovšem patříte mezi stoupence intenzivních akcí, případně celé série, nebo druhé světové války, není co řešit.
