Je víno v Česku levné?
Ano i ne. Ve srovnání s ostatními evropskými i světovými zeměmi určitě ne. S vínem za dvě eura se můžeme setkat na německém, italském, australském trhu, i u nás.
Dá se takové víno považovat za dobré?
Některým spotřebitelům a pravověrným milovníkům vína se to bude poslouchat těžko, ale dá se najít celá řada pitelných vín kolem tří eur. Trend nastavily země s výbornými přírodními dispozicemi jako Nový Zéland nebo Austrálie či z jihu Evropy. Uzpůsobili tam technologie, mechanizaci, více věcí je automatizovaných. Zavedli zavlažování, zahustili vinice, legislativně jim byly povoleny obrovské výnosy. Výrazně si zlevnili vstupy a to jim umožnilo zlevnit právě vína pro běžné užití.
Bude tenhle trend pokračovat?
Nepředpokládám, že by ceny mohly jít ještě výrazněji níž. Tlak na co nejlevnější vína tu bude existovat a bude sílit. Logicky se trendu dostupnosti vína snaží přizpůsobit svou produkci řada dalších zemí. I v Česku stojíme před nutností restrukturalizace a obnovy některých, řekněme, výnosových vinic, abychom na nich byli efektivnější a dokázali odrazit zahraniční konkurenci. Pokud se nám to nepodaří, dovoz nás ještě více pohltí. Tenhle problém se pochopitelně tolik nedotýká vinařů zaměřených na střed, vyšší střed a drahá exkluzivní vína. Tady je strategie jiná, mají svého spotřebitele. Odpovídá tomu péče o viniční tratě. Dohromady však dělá tento segment jen zhruba 15 procent celkové světové produkce.
Dokážou vinaři v Česku vyrobit vína, která se v obchodě prodávají za dvě eura?
Ne. Bavíme‑li se o českém nebo moravském vinaři, pěstiteli ze zdejších vinic, ne tak, aby to pro něj bylo rentabilní. Už před začátkem debat o spotřební dani jsme začali připravovat koncepci, jak zvyšovat efektivitu na našich vinicích. A to v kontextu klimatických změn, trendů i zmiňovaného tlaku ze zbytku světa. Nutně nás čeká úprava vinařské legislativy v širším měřítku. Ta aktuální nepovoluje vyprodukovat více než 14 tun hroznů z jednoho hektaru, zatímco například v některých italských oblastech mají zákonem povoleno až 50 tun. I kdyby se nám podařilo tuhle hranici v zákoně posunout, bude trvat tři čtyři roky, než se efekt všech změn ve vinici projeví.
Existuje nějaká podoba spotřební daně, nebo obecně zdanění, která by pro vás byla přijatelná?
Pro nás by to bylo hratelné, pokud by ke změně přistoupil volný trh, na kterém se pohybujeme, jako celek. Když nulovou sazbu spotřební daně opustí celá Evropská unie, bude to přijatelné i pro nás. Ať už bude motivace jakákoliv - zdravotní, ekonomická či geopolitická. V Česku je ještě jedna zásadní podmínka. Musel by se novelizovat zákon o spotřebních daních a upravit způsob výběru a kontroly vinařských subjektů, aby to administrativně nezabilo zejména malá a střední vinařství a aby to stát nepřišlo na víc peněz, než kolik nakonec vybere.
V čem se vinařství pro účely spotřební daně odlišuje od produkce piva nebo tvrdého alkoholu?
Všechny vinné sklepy by se rázem staly daňovými sklady a nesměla by tam veřejnost. Jenže návštěvy sklípků, degustace v nich, jsou součástí prezentace a podnikání vinařů. Stovky pivovarníků, kteří v posledních dvaceti letech spustili své podnikání, učinily tak s vědomím platby spotřební daně, a tudíž zřízením daňového skladu. Pro vinařský segment by to byla náhlá změna podmínek ad hoc k jednomu dni. Až 1700 tuzemských subjektů by čekaly nestandardní investice v nemalém rozsahu. Například střední vinařství, které ročně vyrobí kolem 200 tisíc litrů vína, by iniciační náklady a investice kvůli spotřební dani vyšly na nižší jednotky milionů korun. Na druhé straně kvůli předpokládanému propadu spotřeby a nezbytným nákladům by stát ani zdaleka na dani nevydělal nyní odhadované čtyři miliardy korun. Státu by se to aktuálně nevyplatilo.
Je pravděpodobné, že zdanění vína na celoevropské úrovni v nejbližších letech projde?
Myslím, že se tomu Evropa v horizontu nějakých tří čtyř let neubrání. Přihlíží se nejen k ekonomické situaci, ale také k ekologickým aspektům, tedy uhlíkové stopě. Silné téma jsou i zdravotní aspekty konzumace alkoholu obecně, to se pochopitelně netýká jen vína. V Evropě je tohle téma silnější než ve zbytku světa.
Evropanům přitom patří v celosvětovém žebříčku spotřeby alkoholu na hlavu přední příčky, a Čechům obzvlášť.
To ano, ale pokud jde o víno, jsme významně pod evropským průměrem, který je kolem 35 litrů na osobu ročně. V Česku to je nyní kolem 20 litrů. Pokud by došlo k nějaké "válce" mezi adiktology, politiky a vinařským průmyslem, budu chtít vidět dopady na zdraví u jednotlivých druhů alkoholu. Nejde mi o škodlivost alkoholu nebo etanolu jako takového, ale o nápoje, potraviny. Jaký podíl vlivu nese konkrétně víno, jaký pivo nebo tvrdý alkohol.
Martin Chlad
- Rodák ze Suchohrdel u Miroslavi vystudoval učitelství pro střední školy na Pedagogické fakultě a kinantropologii na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně.
- Věnuje se poradenské a produkční činnosti v gastro oboru. Od roku 2012 byl obchodním a marketingovým ředitelem Svazu vinařů ČR, v roce 2021 se stal jeho prezidentem.
- Má rád suchá bílá šťavnatá vína, kterých jsou "plná ústa". A také minerální až slaná. Z odrůd hlavně "veltlíny, vlašáky a pinoty".
Je tedy pití vína vlastně zdravé?
Řadu kritiků tím asi naštvu, ale pokud člověk nespadá do ohrožené skupiny a konzumuje zodpovědně přiměřené množství, klidně i pravidelně, kvalitního vína, je pití vína zdravé. Není náhodou, že v oblastech takzvané modré zóny, jako je Korsika, Sardinie, Okinawa, Ikaria, které se vyznačují dlouhověkostí lidí, se pije pravidelně kvalitní víno. Když si zdravý, dospělý člověk dá dvojku bílého, je to v pohodě. Pochopitelně víno není určeno mladistvým ani těhotným ženám, nepatří za volant, to je automatické.
Ve veřejném prostoru se objevily i jiné nápady: například zdanit jen víno z dovozu nebo zdanit všechno, ale českým vinařům to nějak kompenzovat, dotovat je. Šlo by to?
To by se mi samozřejmě líbilo, ale je to jednoznačně proti pravidlům společného trhu. Evropská komise by takovou notifikaci nepřijala. Tudíž to nejde. Současně mě mrzí, když slyším, že vinaři nejsou solidární. Pominu, že jsme nepožadovali ani zrušení elektronické evidence tržeb, protože narovnávala trh, ani zrušení superhrubé mzdy.
Za sebe mohu říci, že bychom raději byli pro zvýšení daně z příjmů o dva tři procentní body, to by nás naopak motivovalo. Pokud mi však bez znalosti prostoru a souvislostí někdo zdaní mou hlavní komoditu tím, že na ni uvalí spotřební daň, a já budu kvůli tomu nekonkurenceschopný, nejde o solidaritu. Podle našeho názoru neexistuje žádná rychlá cesta, jak během půl či jednoho roku přenastavit podmínky zdanění, aniž bychom vinařství jako zemědělský obor výrazně poškodili. V delším období a při změně celoevropské legislativy už cesta může existovat.
Spotřební daň by se podle uvažované změny počítala od litru. Proporčně by tedy podražila nejlevnější vína a to jsou právě ta z dovozu.
Pro někoho, kdo si kupuje prémiová vína za několik stovek, nebude pár desítek korun navíc možná problém. Ale to je pouze okrajová část trhu. Pokud jde o dovoz, prodejce si dokáže najít ze zahraničí zdrojově, třeba i v cisternách, ještě levnější víno, aby se i s případnou spotřební daní při nákupu znovu vešel do 60 korun. Jen si bude muset zařídit stáčení. Konečná cena v obchodech by zůstala přibližně stejná. Po připočtení marže a DPH kolem 100 korun. Ale dopadne to na české pěstitele, kteří se zaměřují na levnější produkci. Ti by se do stejné ceny z výše uvedených důvodů rozhodně nevešli. Otevřel by se ještě větší prostor pro vína ze zahraničí, která nyní tvoří zhruba dvě třetiny tuzemské spotřeby.
Jak by se vinařství proměnilo, pokud by stát spotřební daň z vína začal vybírat?
Z historie i ze zkušeností jiných zemí můžeme dovodit, že existuje vysoká míra úniku části trhu do šedé ekonomiky. Dá se čekat i propad trhu jako takového. Podle průzkumu obchodníků by mohl po zavedení spotřební daně na víno propadnout o 35 procent. Řada vinařství by ukončila činnost, nejmenší by se překlopila do "hobby režimu". Víno se nezkazí, tudíž není problém nakoupit si zásobu při cestě do ciziny. Už jsme zaznamenali, že některé spolky a vinařské subjekty jsou připraveny si zřídit obchodní a skladové místo pár kilometrů za hranicemi.
Kolem a kolem, vinař by přišel o tržby, stát o peníze, které vybere na DPH a na daních z příjmů. Navíc tři roky po sobě se prodeje vín na trhu propadají v průměru o devět procent, klesá jejich spotřeba. Jediná kategorie, která propad nezaznamenává, jsou tuzemští výrobci vína z dovozu, které se v Česku pouze stáčí, a obchodníci s ním. Toto bych rád změnil.
Hovoříte i o tom, co by udělali konzumenti. Mění se v posledních letech jejich preference?
Stejně jako u jiných potravinářských komodit se u vína projevuje vysoká citlivost na cenu. V Česku obzvlášť. Podle průzkumů jsme nejvíce diskontní zemí v EU. To je fenomén, který mě netěší, protože tím spotřebitelé vytvářejí tlak na producenta a místo na slunci získávají i nekvalitní výrobky, podřadná vína. Nadnárodní řetězce, na které stát ztratil absolutně páky, vládnou tomuto prostoru. Naopak mě těší, že stoupá obliba vín s nižším obsahem alkoholu, to jsou vína kolem 11 procent alkoholu.
Spotřebitelé více sledují ekologickou hodnotu vína, tedy jak je vyráběno, na jaké půdě, v jakém režimu. S tím souvisí také nástup naturálních, chceme‑li nízkozásahových, vín. Pro část své produkce tuhle filozofii přebírají i konvenční vinaři. Myslím, že to není jen módní výstřelek, mladá generace tenhle přístup oceňuje čím dál častěji. Roste také obliba bublin, od šumivých vín přes jemně šumivá až k perlivým. Naši vinaři se tímto směrem významně posouvají, bubliny dnes najdete v portfoliu téměř každého.
Jak se v českém vinařství projevuje klimatická změna? Prosazují se třeba některé nové odrůdy, jejichž pěstování by před lety nebylo možné?
Klimatologové často zmiňují, že Evropa se otepluje významněji než zbytek světa. Bez ohledu na to, co naměří meteostanice, ji my vinaři pozorujeme na produkci. Za posledních deset let vidíme více výživných slunečných dnů, ubývá srážek v obdobích, kdy jsme na ně byli zvyklí. Na rozdíl od jižních zemí, Itálie a Španělska, které trápí až saharovité projevy počasí, v němž trpí hlavně bílé odrůdy, my tu pro ně naopak máme ideální podmínky. A se stoupající teplotou nahrává klima i modrým odrůdám, jako je Pinot, Frankovka nebo Merlot. Ještě to mnoho let vydrží, a proto by mi přišlo líto, kdybychom vinařský obor diskvalifikovali nějakým nešetrným politickým rozhodnutím.
Naopak bychom mohli klimatických změn využít. A zároveň si pomoci rezistentními odrůdami, jako je Hibernal, Solaris nebo Cabernet Cortis a mnoho dalších, k vyšším výnosům. Zatímco klasické odrůdy je třeba ošetřovat desetkrát ročně, ty rezistentní buď vůbec, nebo třeba dvakrát. To zcela mění ekonomiku. Hodí se to i do šumivých a perlivých vín, která nejsou tak náročná na dozrávání hroznů.
Burčák letos přišel se zpožděním. Může to něco naznačovat o kvalitě celého letošního ročníku?
Určitě ne. I samotné vinobraní může začít o něco později, pravděpodobně po polovině září, ale to vínu nevadí. V tuhle chvíli réva vypadá skvěle. Tam, kde se vypořádali s chorobami a kde velkou část úrody neponičily kroupy, je dobře nasazeno. Na jaře bylo dost vláhy, pak pomohl teplý červen i červenec, deštivý týden na začátku srpna sice trochu vegetaci zpomalil, ale zbývající část druhého prázdninového měsíce je z pohledu vinařů vydařená.
