Praha - Obytné prostorové programy, podivuhodná hra s prostorem i celoživotní boj proti ornamentu. To vše charakterizuje tvorbu jedné z nejvýznamnějších osobností architektonické moderny - Adolfa Loose. Jeho odkaz a zásadní body kariéry bude od 23. května po celé léto představovat výstava Muzea hlavního města Prahy a Rakouského kulturního fóra.

Expozice s názvem „Adolf Loos - Učit se bydlet" se rovněž více zaměří i na působení Adolfa Loose v českém prostředí. Jako brněnský rodák zde totiž nejen vyrůstal a krátce i studoval, ale později zde také navrhl řadu významných staveb. Svými ojedinělými názory u nás získal i mnoho žáků a nadšených propagátorů.

Boj proti ornamentu

Kritickými postoji vůči zastaralým normám historicismu na sebe Loos upoutal pozornost širší veřejnosti ostatně již v začátcích své kariéry, kdy po tříletém pobytu v USA působil ve Vídni.

„Bojoval proti ornamentu a jeho článek „Ornament a zločin" je pokládán za nejvýznamnější architektonický esej 20. století. Hlásal, že ornament je znakem primitivní kultury a že „vývoj kultury a odstranění ornamentu jsou stejně důležité"," popisuje kurátorka výstavy Maria Szadkowska.

V dalším článku „Architektura" je pak podle Szadkowské formulována i základní myšlenka Loosova učení o bydlení: „Dům se musí líbit všem. Na rozdíl od uměleckého díla, které se nemusí líbit nikomu. Umělecké dílo se zrodí, aniž by existovala jeho potřeba. Dům pokrývá určitou potřebu. Umělecké dílo chce lidi vytrhnout z jejich pohodlí. Dům musí tomuto pohodlí sloužit. Člověk má rád všechno, co slouží jeho pohodlí. Nenávidí všechno, co ho chce vytrhnout z jeho získaných a zajištěných pozic a co ho obtěžuje. Tak má rád dům a nenávidí umění". Etické a morální požadavky kladené na architekturu považuje Loos za důležitější než aspekty estetické.

Domy jako ikony

Mezi nejdůležitější Loosovy stavby patří podle kurátorky především obchodní dům Goldmann & Salatsch na Michalském náměstí ve Vídni (1910-1911), dům básníka Tristana Tzary v Paříži na Montmartru (1926), nerealizovaný projekt domu pro Josephinu Bakerovou a známá pražská vila pro Františka Müllera v Praze.

Tyto stavby spojuje nová koncepce uspořádání prostoru známá pod názvem „Raumplan" založená na prostorové a výškové diferenciaci začleněných prostor.

Ostatně „Raumplan" a nepřítomnost ornamentu provázely Loosovo dílo jako základní myšlenky po celý život. Staly se i synonymy pro novou kulturu bydlení, která následně vedla k nové moderní architektuře.

Obytné prostorové programy Adolfa Loose, které respektují každodenní rituály zámožné středostavovské klientely, ilustruje výstava na příkladech interiérů z Plzně, Prahy a Brna.

„Každý z, programů, např. propojení místností buďto formou enfilády či složitého Raumplanu, byl Loosem vytvářen pokaždé nově, dle individuálních potřeb klientů. Pro každou aktivitu architekt vytvořil optimální prostor (jídelna, obývací pokoj, ložnice atd.). Například reprezentativní místnost byla vždy okázalá, největší v celém bytě, zatímco knihovna či budoár musely zachovat dojem intimity," poznamenává Szadkowska.