František Elstner se narodil 11. dubna 1902 v rodině obchodníka na pražských Vinohradech. Druhé jméno Alois si později změnil na weltmanské Alexander. Od čtrnácti byl ve skautu, poválečná pomoc Červenému kříži při boji s tyfem a podvýživou na Podkarpatské Rusi jej ale stála vyloučení z gymnázia, dostudovat mohl až po zásahu z ministerstva školství.
Studium práv "Frank" nedokončil, raději se učil anglicky, francouzsky, německy a španělsky, aby si splnil sen o cestování. Později se mu hodila i fyzická zdatnost, utužení řadou sportů, od fotbalu přes atletiku, box, lyžování a lukostřelbu ke kanoistice. Už se viděl, jak mu poslední dvě jmenované disciplíny usnadní pronikání tajuplným pralesem. Své zkušenosti předával jako instruktor skautským vůdcům, profesně se etabloval jako kantor.
Vůně benzinu
Svatební cestu František podnikl se svojí ženou Evou Růženou, rozenou Tomešovou, na tehdy ještě dost divokou Podkarpatskou Rus, východní výspu Československa. Elstnerovi už brzy nebyli odkázáni jen na vlaky.
V roce 1926 totiž redakce časopisu Motor Revue talentovanému autorovi půjčila peníze na anglickou motorku A.J.S. se sajdkárou: Když chce o motorismu psát, tak přece musí něčím jezdit! Splácel ji z honorářů.
Mladí dobrodruzi se vydali i do rakouských Alp a Itálie, František před 90 lety dostal možnost od ministerstva školství vyučovat na živnostenských pokračovacích školách Nauku o motorech. To byl vítaný přivýdělek.
Po krátké epizodě s lidovým vozem Praga Piccolo, kterým se v létě 1930 vypravili do Dubrovníku, si František Elstner plácl s pražským výrobcem letadel a automobilů Aero. Půllitrovým dvoudobým jednoválcem Aero 500 o výkonu 10 koní (7,4 kW) se vydal na tři týdny na Balkán.
Vedle seděla žena Eva, na nouzovém "sedátku pro tchyni" v zavazadlovém prostoru byl vměstnán dlouhonohý Elstnerův kamarád ze skautu, dědic známých skláren v Sázavě Vladimír Kavalier.
Do Orientu!
Tři dvouválcové otevřené lidovky Aero 662 (podle zdvihového objemu v cm3) se na jaře 1933 vydaly daleko na východ. Elstnerovi v modré aerovce pochopitelně nemohli chybět. Vedoucí výpravy, plzeňský lékárník Jaroslav Doubek, expedici pojmenoval Aero Spexor - Sportovní plzeňská expedice Orientem.
Zuřila světová hospodářská krize, a tak automobilka repasovala tři starší vozy. V Tripolisu se od italské koloniální správy podařilo získat doporučující dopis pro případ nesnází, k výměnnému obchodu s místními se hodily severočeské korálky a vůbec bižuterie.
Výprava ale nedostala povolení ke vstupu na území jižně od Fezzánu, Elstnerovi se přesto v noci potají vydali do pouště. Zabloudili a teprve po dvou nocích je našli tři vojáci na velbloudech. Expedice Aero Spexor se dostala až do Casablanky a Marrákeše, odkud lodí pokračovala do španělské Sevilly - a zpátky do Prahy.
Organizátor dámské jízdy
Místo původně plánované výpravy do Kalkaty, případně až Hongkongu, se Frank ujal zorganizování prý psychicky nejnáročnější expedice svého života. Koncem února 1934 se s Vladimírem Kavalierem vydali jako bodyguardi a mechanici šesti dam ve třech modrých otevřených vozech Aero 1000.
Tyhle dvacetišestikoňové "štiky na superbalonech" (tedy širokých nízkotlakých pneumatikách) uháněly až stovkou. Emancipované dámy se v roadsterech vydaly do Afriky, odstartovány závodnicí Eliškou Junkovou.
Elstner s Kavalierem jeli čtyřmístnou aerovkou, jejíž zadní sedadla nahradila bedna s náhradními díly. I tentokrát šlo totiž o starší, v Aeru repasované dvouválce.
Náklady nesly do značné míry samotné účastnice, ostatně Věra Vlčková v rodinné mladoboleslavské továrně vyráběla akumulátory Vera, Ela Slavíková coby manželka obchodního ředitele Aera se osvědčila jako zdatná závodnice a Zdena Veselá byla zkušenou motorkářkou. Žena barrandovského producenta Martena Helga měla na starost dokumentaci, mravné chování servismanů si pohlídala Eva Elstnerová a Kavalierova sestra Eliška.
V malých aerovkách se muselo najít místo pro malou večerní toaletu, šminky, natáčky, sady na manikúru a další nezbytnosti.
"Modrý tým" zvládl za šest týdnů ke 14 000 kilometrů, když odečteme čas na lodích a odpočinek, vycházející zhruba čtyřsetkilometrové denní etapy - často v poušti, navíc na dnešní poměry velmi spartánskými vozidly! Výprava se odvážila i do pohoří Atlas. Elstner zážitky propagačně zúročil v sérii přednášek Šest žen v cizinecké legii, promítal diapozitivy, a dokonce i dodatečně ozvučený film.
V létě 1934 si Frank s Evou a třemi kamarády "střihli" ještě dvoutýdenní cestu do Skotska, tentokrát novým Aerem 30 s dvouválcovým litrem pohánějícím přední kola.
100 dní v popularu
Roku 1936 dominovala velkorysá akce "100 dní v malém voze", na niž Škodovka zapůjčila svůj litrový čtyřválec Popular v praktickém provedení polokabriolet. Tedy auto s pevnými rámy dveří, ale snadno a rychle stahovatelným dílem střechy, navíc lépe utěsněným proti prachu a vodě, než bývalo u "úplných" kabrioletů tehdy zvykem.
Na jaře 1936 se vylodili v New Yorku, náledí cestou na jih vystřídaly záplavy i kraj zpustošený tornádem - nemluvě o až pětapadesátistupňových vedrech v Mexiku. Při snaze podepřít popular sesouvající se z bahnité horské cesty si Eva Elstnerová nalomila žebro. Přesto dvojice velkou oklikou dosáhla San Franciska, odkud se severnější trasou vrátila do New Yorku.
Cestu zpříjemňovalo autorádio, na Tichomořské výstavě v San Diegu mladí Čechoslováci s úžasem sledovali předvádění prototypu televize, která u nás zahájila vysílání až o 18 let později.
Automobilce i svým kamarádům Elstnerovi slíbili dosažení 25 000 kilometrů, a tak si ještě zajeli do Španělska. Tam právě zuřila občanská válka, projíždějící armádní náklaďák vytlačil popular do škarpy. Místo 100 dnů nakonec stačilo pouze 96, z toho 47 za volantem a zbytek na lodi.
Předmnichovská Argentina
Škodovka, v té době již domácí automobilová jednička, velmi úspěšně exportovala do Jižní Ameriky. Vývoz měla dále podpořit další výprava Elstnerových, tentokrát zlatohnědým polokabrioletem Popular 1100 OHV. Jeho 30 koní stačilo k dosažení 105 km/h, jak si Frank s Evou ověřili cestou do janovského přístavu na italské autostrádě.
Když v červenci odjížděli z domova, mělo už Československo za sebou květnovou mobilizaci a ve vzduchu stále visela hrozba války s Německem.
Z Buenos Aires se vydali na dvanáctidenní cestu štěrkem, pískem a kamením přes Rosario a Tucumán na sever k bolivijské hranici a přes Córdobu zpět do Buenos Aires. Dobrých 6000 kilometrů popular zvládl denním průměrem 530 km!
Jenže špatné zprávy z domova si vynutily urychlený návrat, Elstnerovi vůz nechali v Paříži a přes Německo se domů vydali raději letadlem. Dorazili den před Mnichovskou dohodou. S cestováním po světě byl na dlouhou dobu konec.
František se za války protloukal všelijak, úředníci jeho postavení měli "platy jako v Německu písařka na stroji. To nemá trvání". V letech 1940-1942 napsal a následně vymáhal honorář za dodnes čtivé cestopisy Tango Argentino, Na jih od Bengazi a Evropan se vrací. Pomohl mu Rudolf Hrušínský, hledající do své filmové parodie na rodokapsy Pancho se žení odborného poradce na mexické reálie.
Krátké nadechnutí
Pár měsíců po osvobození se Elstnerovi rozvedli, další manželství s jistou tanečnicí netrvalo více než šest týdnů a po dvouměsíční pauze se Frank ženil potřetí. Pětačtyřicátník si vzal dvaadvacetiletou blondýnku Annu Šedivou.
René, syn z prvního manželství, se s nimi 28. října 1948 vydal na cestu do Afriky. Jeli Aerem Minor, sotva dvacetikoňovým dvoutaktem pohánějícím přední kola, který však příjemně překvapoval skvělými jízdními vlastnostmi a prostorností i nízkou hmotností uzavřené čtyřmístné karoserie - prázdný vážil jen asi 690 kg.
První drama nastalo kousek za bavorskou hranicí, kde československá vlaječka vyprovokovala řidiče pětitunového náklaďáku k vytlačení minoru ze silnice.
V Paříži se zase musel Elstner pět dní přetahovat s místními úřady o víza do afrických kolonií, a to ještě netušil, že jej v Alžíru čeká dalších pět dní vyjednávání.
Z bezpečnostních důvodů i kvůli možnosti dozoru nad cizinci musela aerovka cestovat v koloně s nákladním vozem. Kvůli prachu jela napřed. Anna Elstnerová začala trpět střevními potížemi a horečkami, mohla za to místní voda s extrémně vysokým obsahem hořčíku.
Do cíle, přístavu Cotonou v Guinejském zálivu, se minor dostal 9. prosince, po 6903 kilometrech z Prahy. Trojice si odpočinula jen dva dny, 23. prosince jí totiž z Alžíru odplouvala loď a měla před sebou 4800 km převážně náročným terénem. Vrcholný výkon představovalo zdolání 800 km pouští z Tessalitu do Regganu za necelých 40 hodin.
Cestopis Lovci kilometrů připomíná bezpočet oprav propíchnutých pneumatik, výměn svíček a čištění nádrže i motoru, minoru dávaly zabrat místní často dost pofiderní "benziny" s různými příměsemi. Ještě že si dvoutakt při dostatečném "omaštění" směsi olejem dal tolik líbit.
Ze světa do klece
Přestože Elstnerovi do Afriky odjížděli již po komunistickém puči, emigrovat nehodlali. Sotva si ale představili, že Frank skončí nejen jako cestovatel, ale i spisovatel. Po krátkém angažmá Státní pojišťovnou, v jejíž službách se věnoval propagaci dopravní výchovy a bezpečnosti provozu, dostal bývalý kantor umístěnku na stavbu Slapské přehrady.
I později se živil manuálně, mimo jiné vykládáním vagonů. Uchytil se ve skladu, postupně do tisku protlačil alespoň pár motoristických povídek a v roce 1956 znovu i knihu: pro děti přepracovaný africký cestopis Saharou a pralesem. S novou chutí se pustil do vzpomínkových knih, ale ve stejné době, roku 1957, se rozpadlo manželství s Annou.
Padesáté výročí slavného automobilového závodu z Pekingu do Paříže jej tehdy inspirovalo k vypracování plánu jízdy přes Moskvu ve 45 dnech po 440 kilometrech. Akce se měla uskutečnit v roce 1959. Kdyby mu Škodovka nepůjčila auto a 150 000 korun, splácené z autorských honorářů za knihy, články a přednášky, byl ochoten se maximálně uskrovnit a vyrazit ve svých 57 letech bez spolujezdce.
Z Mladé Boleslavi začaly před 60 lety vyjíždět první octavie, z nichž jedna byla Elstnerovi zapůjčena na cestu jen do Sovětského svazu, vztahy s Mao Ce-tungovou Čínou tehdy nebyly nejrůžovější. Parťákem na místě spolujezdce se stal amatérský fotograf a filmař Jan Fiala, manžel první Elstnerovy ženy Evy.
Červenobílá Octavia se pohybovala po více než 14 000 kilometrů dlouhé trase Praha, Varšava, Minsk, Moskva, Tula, Charkov, Krasnodar, Simferopol, Jalta, lodí Soči, Suchumi a zpět do Soči a lodí na Jaltu, Charkov, Kyjev, Bukurešť, Debrecín, Budapešť, Bratislava - a do Prahy.
V hlavním městě SSSR Moskvě strávila výprava týden, věnovaný mimo jiné návštěvě automobilku MZMA/Moskvič, družebního podniku AZNP, tedy Škodovky. V ulicích a na sovětských silnicích budila octavia zaslouženou pozornost. Poslední velká cesta F. A. Elstnera úspěšně skončila 29. září 1959.
O dvě léta později vyšel cestopis Šťastnou cestu, Octavie!, bohužel poznamenaný dobou vzniku i politickým zaměřením nakladatelství "Svět sovětů".
"Frank" Elstner měl před sebou ještě skoro 15 let života a spoustu plánů, které mu ale dusná společenská situace a později i zhoršující se zdraví neumožnily realizovat. Cestování se omezilo na Československo, po vrácení klíčků od tovární octavie se vrátil k aerovkám svého mládí.
O lásce ke konstrukčně jednoduchým a provozně nenáročným dvoutaktům svědčí třeba jeho knížka Pan Trabant & bílá slečna (1971) s titulní fotografií Aera 30 a východoněmecké lidovky z duroplastu. Popisuje výlet na Moravu a do Slezska. Bývalý školitel skautských vůdců, nyní obyvatel chatičky v Kersku, měl povoleno šířit tiskem alespoň něco ze svých "politicky nekonfliktních" znalostí, třeba způsoby vázání uzlů.
Jeden z nejslavnějších českých automobilových cestovatelů a zároveň autor dodnes čtivých cestopisů František Alexander Elstner zemřel 8. září 1974.
Zdarma a legálně, ve formě PDF, nabízí tucet jeho knih ke stažení Městská knihovna v Praze.
