reklama
 
 

Miláčci publika: S unikátní novozélandskou Trekkou od Škody na setinové rallye

10. 5. 2019 6:03
Vypadá jako cihla na kolech, nepokrytě inspirovaná Land Roverem Defender. A přesto, nebo spíš právě proto, na jakémkoli parkovišti, kde se na trase setinové rallye zastaví, Trekku za chvíli obestoupí zvědaví fanoušci aut, vyptávají se na původ, techniku i historii. Má schopnost zastínit okolostojící historické devětsetjedenáctky, Lagondy a Jaguary za miliony. Hodnota není v obnosu peněz. Tenhle příběh je o málo známé historii jedné mladoboleslavské rodiny, novozélandské divočině a také vyšisované tkaničce od bot.

Kdyby auta uměla mluvit, stačilo by jen pustit automatický přepis vyprávění tohoto příběhu a byla by na světě kniha plná dobrodružství, o dlouhé cestě přes oceán a novém životě na opačném konci světa.

Přitom na začátku ho odstartovalo štěstí v neštěstí. Mladoboleslavský truhlář Josef Velebný, který se narodil na počátku 20. století, si nešťastnou náhodou v dílnách továrny Laurin & Klement usekl na na mašině zpracovávající dřevo všech pět prstů na levé ruce. 

Zřejmě než aby mu zaměstnavatel musel platit doživotní invalidní rentu, poslal ho studovat na mladoboleslavskou průmyslovku. Josef Velebný se na ní vyučil karosářem a nastoupil do dílny na novou pozici, až se postupně vypracoval na vedoucího konstrukce karoserií. Je například autorem první samonosné karoserie Škody, kterou dostala 1000 MB.

Jediný novozélandský automobil
Na Novém Zélandu byl v 50. a 60. letech hlad po autech, avšak na zahraniční vozy se vztahovalo vysoké dovozní clo. Proto automobilky, včetně například Volkswagenu, na ostrov vozily auta v rozloženém stavu (CKD - completely knocked down) a v tamních továrnách je dávaly dohromady.

Jedním z importérů, kteří tento proces zajišťovali, byla firma Motor Industries International z Otahuhu, předměstí Aucklandu. Dovážela VW Brouk a začala i s embéčkem. Aby montáž samonosné karoserie tisícovky probíhala hladce, zhruba rok a půl na ni dohlížel přímo na místě Josef Velebný.

V té době došlo k dohodě mezi importérem a Škodou, že vznikne Trekka - auto s technikou Škodovky, ale s karoserií, kterou by si Novozélanďané vyráběli sami. Z Mladé Boleslavi putovaly do země podvozky s motory a převodovkami z Octavie Super. Platforma se trochu zkrátila, upravil se převod a za příplatek auto mělo i uzávěrku diferenciálu.

Josef Velebný navrhl karoserii ve spolupráci s britským, na Zélandu žijícím designérem Georgem Taylorem. Vzhledově se vůz podobá Defenderu, i proto, že zaměření bylo terénnímu Land Roveru podobné. Ale hlavní příčinou bylo, že tamní klempíři nechtěli investovat do lisovacího nářadí, kastle je vyrobená pouze z jednoduše ohýbaných plechů, a proto má tak hranaté tvary.

V té době už v důchodu, ale stále aktivně spolupracující se Škodovkou, Josef Velebný přicestoval na Zéland znovu a na celý projekt výroby karoserií dohlížel.

Trekka se vyráběla jako pick-up pro dvě až osm osob a "bouda" byla z plastu nebo se montovala konstrukce s plátěnou střechou. Novozélanďané potřebovali velmi jednoduché auto do lehčího terénu, pro farmáře a řemeslníky.

Je považovaná za jediné auto, které se na Novém Zélandu vyrábělo, a tak právem začíná nabývat na ceně. Mezi lety 1966 a 1972 vzniklo údajně asi 3000 aut, do dnešních dnů se dochovalo něco mezi 50 a 100, z čehož většina je tak silně napadena korozí, že jejich renovace téměř nedává smysl.

Jeden kousek ale před zhruba dvěma lety nad ostatními vynikal. Písková Trekka byla ve velmi dobrém stavu, její majitelé rozhodli prodat, a tak vystavili na tamním inzertním portálu nabídku. Přesně na tento okamžik dlouho čekal Michal Velebný.

Není to shoda jmen, Michal je totiž vnukem Josefa, muže, který Trekku navrhl. Je šéfem veteránské dílny ve Škoda Muzeu a přál si obohatit muzeální sbírku o tento vzácný kus. A především pečovat o stroje, které nejen jeho dědeček, ale dokonce i otec navrhovali a vyráběli. Bratři Dušan a Milan Velební, otec a strýc Michala, totiž v automobilce vyvíjeli a ladili škodovácké závodní motory.

A tak díky Michalovi Velebnému první SUV s novozélandským rodokmenem, ale škodováckými geny, doputovalo lodí do Česka. Prošlo renovací a nyní je zařazené v depozitáři muzea. Michal Velebný tedy pečuje o dílo svého dědečka.

Vůbec první Trekka dovezená do Evropy je ta, kterou vidíte na fotkách. Pořídil ji zhruba před čtyřmi lety majitel veteránské dílny Jiří Valach z Ratajů u Kroměříže a vůz se účastní takzvaných setinových rallye, soutěží pro veterány, kde není ani tak důležitá rychlost, jako spíš přesnost a souhra řidiče se spolujezdcem.

Bodensee Klassik 2019
A právě proto jsme se na dobrodružství s Trekkou vydali i my. V okolí Bodamského jezera a na skok v Alpách se letos už poosmé konala Bodensee Klassik. Startovní listina je tradičně pestrá a není nouze o rarity. Letošní ročník prověřil také ryzí nadšení, ocelovou kázeň a železnou vůli soutěžících. Boží prozřetelnost se projevila poněkud nečekaně - tři dny lilo, foukalo a občas i trochu sněžilo.

Nejstarší stroje na startu, jako například Lagonda Le Mans, Opel Super 6 nebo Talbot London 90, navzdory otevřené karoserii neodstoupily a posádky oblečené do nepromokavých bund a leteckých brýlí na očích sveřepě pokračovaly, ačkoli letošních celkem téměř 600 kilometrů byla porce větší, než by bylo nutné, zvlášť když poslední den trasa vedla po nepříliš zajímavém německém venkově od vesnice k vesnici.

Stoupání v alpských cestách na trase z předchozího dne sice Trekku a její čtyřválcovou dvanáctistovku o výkonu 47 koní trápilo, ale výhledy pak stály za to. Kochání se k tomuto druhu rallye zkrátka patří a pak kilometry ubíhají hned veseleji.

Maserati Indy a vítězové z Černošic

Petr Fiala se závodů přesnosti účastní už 17 let. "Poprvé jsem jel na Sachsen Classic a od té doby setinové rallye patří mezi můj nejoblíbenější způsob trávení volného času," říká. V posledních letech tvoří posádku se svou partnerkou Soňou Nejedlou a daří se jim velmi dobře. Jejich krásné Maserati Indy je na zahraničních setinových rallye dobře známé, zvítězili už mnohokrát. I na letošní Bodensee Klassik vyhráli ve své kategorii aut vyrobených v letech 1970-79 první místo. Gratulujeme!

Mnoho posádek na setinových rallye tvoří partnerské páry. Může to vypadat jako dokonalý koníček pro dvojici, které už děti dávno vylétly z hnízda. Víkend společně strávený zábavným závodem, na jehož konci jsou ti šťastnější a šikovnější odměněni pohárem. Perfektní spolupráce mezi řidičem a spolujezdcem je ale zásadní a vůbec ne jednoduchá.

Tentokrát se ale Trekka nestala miláčkem publika jen na parkovišti, ani její posádka překvapivě nepředvedla žádnou "hudlařinu" ve stylu Darka Vrány. Některé tajné měřené zkoušky vložené do běžných sice nenahrávaly autům se slabším výkonem, mezi něž hranatá novozélandská Trekka patří, ale nakonec jsme ve své třídě skončili čtvrtí a celkově ze 179 startovních posádek devátí (viz box) a dvakrát získali pohár za nejpovedenější výsledek v měřeném úseku.

Sporné výsledky

Naše posádka měla stejný počet trestných bodů jako dvojice s Porsche 911 z roku 1995, která také nepoužívala mechanické stopky. V takovém případě má podle propozic závodu nárok na lepší umístění auto staršího data výroby, kterým byla Škoda Trekka z roku 1969. V oficiálních výsledcích závodu je však chyba a Trekka se na výsledné listině nachází až na desátém místě, ne na správné deváté příčce. Sportovním ředitelem závodu byl letos poprvé Armin Schwarz, někdejší rallye závodník, který kdysi bojoval v barvách Škoda Motorsport. Snad to nebyla pomsta Škodovce, Armine, že jsi na světovém šampionátu Rallye Monte Carlo v roce 2001 získal nenáviděnou čtvrtou pozici.

A to přestože začátek nebyl zrovna hladký, první den na parkovišti, ještě než závod odstartoval, Trece praskla hadice vedoucí k chladiči. Kdyby nebylo "žlutých andělů" v podobě doprovodných vozů německého autoklubu ADAC, kteří z krabic s univerzálními náhradními díly vytáhli přesně tu, kterou jsme potřebovali, asi by ze závodu nebylo nic.

Nakonec ale Trekka za sebou nechala bezpočet 911, Toyotu Supra, Corvette Stingray a mnoho dalších mladších, silnějších a řidičsky méně náročných strojů. Výkon zkrátka není všechno a právě to je na setinových rallye tak sympatické.

Trekka v Evropě
Od chvíle, kdy se o Trece začalo na opačném konci zeměkoule, než je její domov, více mluvit, rozšiřuje se i počet jejích majitelů. "Teď už víme zhruba o sedmi autech v Česku, tedy vlastně v celé Evropě," říká Michal Velebný, vnuk konstruktéra Trekky. Muzejní kousek přicestoval do Mladé Boleslavi ze západní Austrálie zejména proto, aby byl zachován budoucím generacím.

Škoda Skopak

Pořízením Trekky ale péče o dědečkův odkaz pro Michala Velebného nekončí. Trekka se v několika stovkách vyvezla z Nového Zélandu také do Austrálie, v jednotkách kusů do Indonésie, Vietnamu a Tonga, dále na Cookovy ostrovy, Fidži a Samou, pak se však projekt přesunul také do Pákistánu, kde se vůz rok stavěl pod názvem Skopak (zkratka Škoda - Pákistán). Škoda Muzeum by jeden exemplář chtěla sehnat, zatím bez úspěchu. Josef Velebný ještě odcestoval do Turecka, kde ve firmě Celik Montaji u Istanbulu dohlížel na stavbu pick-upu na bázi Škody 1202 jménem Kamyonetleri. I ten Michal Velebný pro škodovácké muzeum před nedávnem sehnal.

Ani jeden z dalších strojů ale nemá jeden unikátní detail. Hnědou, teď už za léta používání vyšisovanou a otřepanou tkaničku od bot, pomocí které se startuje. Tehdejší majitel, nimrod Ronald Gregory, ji navázal na startér, který se nachází až moc nízko u podlahy a nechtělo se mu k němu natahovat. S autem jezdíval střílet zvěř do divočiny, má proto uvnitř držák na pušky, háčky na moskytiéru kolem korby a vpředu podomácku vyrobený naviják.

Tkanička Trece zůstala a provází ji i v novém životě v Evropě. V něm se už neprohání za divokou zvěří po novozélandských kopcích, ale zábavnými erzetami v Alpách, vzdálenými od původního domova 20 tisíc kilometrů. Kdyby Trekka dokázala mluvit, určitě by svůj příběh oživila detaily, které se už nikdy nikdo nedozví.

autor: Eva Srpová | 10. 5. 2019 6:03

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama