Kdo se do severních oblastí Chorvatska vydá ze západní části naší republiky, může zvolit přímou trasu na jih přes Linec, Klagenfurt a Lublaň. Vyhne se tak kolonám u Vídně, čekání na chorvatských mýtnicích a navíc se ještě pokochá krásnou alpskou scenérií.
S elektrickým Renaultem Megane, který stojí v redakční garáži už třetí měsíc, jsme se rozhodli jet k Jadranu právě touto cestou. Pro elektromobil se totiž zdá přímo stvořená: je zhruba o sto kilometrů kratší než cesta přes Vídeň, takže o to méně času stráví posádka dobíjením. A nevede jen po dálnici, což by opět mělo svědčit spotřebě. Zkrátka ideál, jak by řekl filmový komisař Borowitz.
Nabíjení s Axigonem
Elektromobilita je však stále ještě v plenkách, takže troše toho plánování se řidič bateriového auta nevyhne. Jde přitom stále o totéž, tedy kde a za jakých podmínek načerpá do auta elektrickou energii.
S dobíjecí kartou společnosti Axigon, kterou Renault nabízí ke svým elektrickým modelům, lze totiž v zahraničí nabíjet jen u několika smluvních partnerů, tedy zdaleka ne všude. A navíc za velmi rozdílné ceny.
Pokud je na dobíjecí kartě aktivován tarif s akceptací u nabíječek PRE, pak lze za velmi podobnou cenu jako doma nabíjet také u rakouské společnosti Smatrics a německé EnBW, které všechny patří jednomu vlastníkovi. V tomto případě se DC a UFC nabíjení pohybuje od 13 do 17 korun za jednu kWh, tedy na v současnosti obvyklé úrovni.
Nabíjení u evropské sítě Ionity je ale s Axigonem už podstatně dražší (24 Kč/kWh), vůbec nejvíc však držitel karty zaplatí u nabíječek Petrol, které působí ve Slovinsku a Chorvatsku. Tady vyjde DC nabíjení na 27,47 Kč/kWh, respektive 30,99 Kč v případě ještě rychlejší UFC nabíječky. A to už jsou částky, nad kterými se majitelům elektromobilů protáčejí panenky.
Vlastně není těžké se takovým cenám vyhnout, pokud dobíjeníchtivý motorista odolá pohodlí roamingové dobíjecí karty, zároveň umí naskenovat QR kód ze stojanu a spárovat svůj mobilní telefon s platební kartou. Například jedna kilowatthodina u rychlonabíječky Ionity koupená tímto způsobem vyjde na 79 centů, tedy devatenáct korun.
Přes QR kódy lze ostatně platit i u většiny stojanů jiných společností a ceny zpravidla nepřesahují dvacet korun za kilowatthodinu. S pokročilými funkcemi chytrého telefonu si ale zdaleka nerozumí každý. Napadlo nás prozkoumat, zda se bez nich na cestách s elektromobilem lze obejít.
Jde to i bez znalostí a dobíjecí karty
Naše cesta k Jadranu si tedy dala za úkol zjistit, zda se do cíle cesty dostane i motorista, který je zvyklý u čerpací stanice platit kartou či hotovostí živé obsluze a jiné formy úhrady jsou pro něj španělská vesnice.
Hned na první dobíjecí zastávce v rakouském Linci máme štěstí, trojice UFC stojanů společnosti Smatrics stojí v areálu OMV. A i když se zde přímo na pumpě platit nedá, obsluha stanice, která je na místě nonstop, by nám byla s platbou schopná pomoci.
Podobnou zkušenost děláme o tři sta kilometrů jižněji, v městečku Neumarkt in der Steiermark. I zde jsou dva UFC stojany součástí benzinky Turmstrom a platit je možné nejen roamingovou kartou či QR kódem, ale i přímo obsluze čerpací stanice. Ta je však na místě jen mezi šestou a dvacátou hodinou, v noci se zde případné pomoci motorista nedočká.
Další zastávka na cestě do chorvatské Rijeky nás přivádí k čerpací stanici MOL ve slovinské obci Prestanek. Tady ani jinak než přímo obsluze za nabíjení platit nelze, jak nás upozorňuje místní zaměstnanec, jen co zastavujeme u stojanu. V nočních hodinách, kdy má pumpa zavřeno, zde ovšem s nabíjením neuspěje vůbec nikdo.
Jen o pár kilometrů dál od Prestaneku jižním směrem je městečko Illirska Bistrica. I tady je pumpa MOL, jejíž součástí jsou tentokrát nabíječky Ionity. Jde patrně o jediné místo v Evropě, kde stojany Ionity nestojí v blízkosti dálnice, ale na výpadovce z města, vzdálené jen několik kilometrů od chorvatské hranice.
Dovnitř se jdeme jen občerstvit, ale obsluha stanice nám sama nabízí pomoc s dobíjením, když si všimne elektromobilu. Nabíjet sice tentokrát nepotřebujeme, ale i zde bychom se pomoci dočkali, a to čtyřiadvacet hodin denně.
Není to zoufalé, ale může být i líp
Dobrou zprávou je, že v cizině majitel elektromobilu uspěje s nabíjením i tehdy, když nevlastní roamingovou kartu a navíc si nerozumí s mobilním telefonem. Stačí, když si po cestě vybírá nabíječky, které jsou umístěné na benzinové čerpací stanici. Přítomná obsluha je obvykle ochotná pomoci, jak ukázaly naše zkušenosti.
Na druhou stranu se ani v zahraničí elektromobilista nedočká srovnatelného komfortu, jaký zažívá majitel spalovacího auta čerpající naftu či benzin. Na cestě dlouhé 700 kilometrů jsme ani jednou nepotkali stojan, který by byl krytý střechou, což by se na prudkém slunci při teplotách kolem 40 stupňů hodilo. A pouze provozovatele pumpy OMV v rakouském Linci napadlo, že i elektromobily mají znečištěné čelní sklo od hmyzu, a ke stojanům umístil vědro s vodou a stěrku. Tedy to, co je v létě na všech čerpacích stanicích samozřejmé, ale elektromobilisté si to z nějakého důvodu zatím nezasloužili.
Lze však předpokládat, že s přibývajícím počtem bateriových aut se i jejich majitelé dočkají větší vstřícnosti poskytovatelů nabíjení a doba dobíjecích čipů a nepřehledných roamingových tarifů vezme za své. Naznačují to ostatně i čtečky platebních karet, které jsme objevili na rakouských stojanech Smatrics a Turmstrom. Zatím nebyly v provozu, ale jejich doba jistě přijde.
