Lodenice - Stůl v malé kuchyni zdobí adventní věnec, na ledničce umělý stromek. Anička Giňová otvírá krabici a ukazuje první cukroví, které ve svých čtyřiceti letech upekla.
Mezitím se její partner František Adamec snaží zapálit svíčku, nedaří se, zapalovač je celý rozžhavený. "Ty jsi fakt na zabití," reaguje Anička a bez problémů svíčku zapaluje. "No, to je nějaký problém."
Po desetiletích strávených v ústavu sociální péče - se stigmatem mentálně postižených a nevzdělávatelných - začínají poprvé řešit, co uvařit, kdo uklidí, jaké dárky koupí, občas se pohádají. Banální problémy, které každý zná z vlastního života. Ale pro ně je to nové.
Před půl rokem jako první pár opustili brány ústavu a začali žít sami ve společném bytě. Stačilo jen pár měsíců, aby se ukázalo, že jsou schopni sami žít, pracovat a s menší dopomocí zvládat běžný život. A to tak dobře, že už řeší problémy jako každý jiný pár.
Jsme užiteční
Do Vánoc zbývá už jen pár dní a pan Adamec s paní Giňovou vyrazili na nákupy do 17 kilometrů vzdáleného Rakovníka. Cestu oba dobře znají, od září sem jezdí třikrát týdně za prací.
Najít zaměstnání bylo jedním z prvních cílů, ovšem sehnat práci pro lidi bez praxe a se stigmatem mentálně postiženého byl oříšek. "S několika lidmi jsme už byli domluvení, nakonec ale odřekli," líčí Marie Kandelíková, žena, u které pár od letošního léta bydlí, a která jim poskytuje podporu.
|
Nakonec se práci sehnat podařilo a oba jezdí uklízet do rakovnické diskotéky Pralinka a do místního penzionu.
"Chtěla jsem utéct, když jsem to tu poprvé viděla," vzpomíná paní Giňová, zatímco ukazuje prostory, které musí poklidit. "Je tu vždycky strašný nepořádek, rozbité sklenice, žvýkačky. Ale už jsem si zvykla."
V práci si své zaměstnance pochvalují. "Jsou úplně v pohodě," říká barmanka paní Vávrová. "Udělají, co se jim řekne, nemusíme nad nimi stát."
Kromě práce a pravidelného řádu se paní Giňová musela naučit jezdit autobusem. Nikdy v životě s ním sama nejela. "Maruška mě jednou vzala autem, ukázala mi, kudy autobus pojede a kde mám vystoupit," popisuje. "Musíme dvakrát přestupovat, ale mám dobrého pamatováka, tak jsem to už zvládla."
Do práce jezdí oba každé ráno v pátek, sobotu a pondělí. Poprvé v životě dostávají řádný plat.
Za první vydělané peníze si pořídili televizi a pračku. "Chtěla bych dělat něco jiného, třeba pomáhat s dětmi," říká paní Giňová. "Ale vlastně je to dobré, jsme užiteční a lidé se na nás můžou spolehnout."
Vánoce za 39
Nakupovaní mají zvládnutý bravurně. Vyčlenili si peníze, předem vybrali dárky, které chtějí koupit a zjistili si jejich cenu. Teprve pak vyrazili na nákup.
Společně vchází do obchodu s nápisem "Vše za 39". Míří k vybraným věcem, dávají je do košíku a za chvíli mají nakoupeno. U kasy platí pan Adamec - přeci jenom umí lépe počítat a zacházet s penězi.
Paní Giňové to nedá a se zbytkem peněz vyráží do drogérie. "Chtěla bych nějaký ten sprej a holítko na holení nohou," říká. "A taky dárek pro Františka. On by ale chtěl nejradši cigarety."
Nakonec kupuje pro partnera vodu po holení. Kolik co stojí? Jakou bankovkou zaplatit? Paní Giňová přesně neví. Peníze používá teprve půl roku.
Právě hospodaření zůstává pro pár jednou z mála věcí, které ještě nezvládají úplně sami. Peníze si proto zatím uložili u paní Kandelíkové s tím, že když potřebují, tak jim dá potřebný obnos.
"Peníze jsou problém," říká ředitelka ústavu sociální péče v Ledcích Jana Rumlová. "Neznají ještě správně jejich hodnotu. Neumí si tak rozplánovat, jak s nimi vyjít po celý měsíc."
Patříme do Lodenic
Většinu věcí už ale zvládají sami. Bez pomoci. "Marii už většinou nevídáme. Na týden dopředu si napíšeme, co budeme vařit, co nakoupit a Maruška nám akorát nakoupí, jinak musíme být samostatní," říká paní Giňová. "Sama už vařím, umím i omáčky, dělala jsem rajskou, segedín."
Podle rozpisu pověšeného na lednici vaří paní Giňová skoro každý den. "Na Štědrý den budu dělat salát a řízek," říká. "Salát umím, už mám na něj nakoupené potřebné věci."
Letos poprvé prožijí vánoce mimo zdi ústavu. Společně - sami dva. Oba jsou z toho trochu rozpačití. "Uvidíme, jaké to bude," říká paní Giňová nad kávou v rakovnické cukrárně. "Nebude to asi tak vono, jako když nás bývalo víc lidí v ústavu."
V ústavu, kde žila paní Giňová, se na Štědrý den klienti svátečně oblékli a odpoledne jim v jídelně zaměstnanci rozdali dárky. "Každý dostal, co chtěl," vzpomíná. "Pak jsme si šli na pokoj a dívali se na televizi."
Jinak ale na život v ústavu nostalgicky nevzpomínají. Panu Adamcovi nechybí nic. "My už do ústavu nepatříme. Vůbec ne," říká. "Patříme sem, do Lodenice."
Paní Giňové chybí jen její kamarádka. "Nelitujeme toho, že jsme odešli," říká. "Tady můžeme chodit ven a sami si nakupovat. Je to o hodně lepší."
S nově nabytou svobodu ale přichází i nové problémy, které v ústavu ani jeden z nich neměl. "Bylo to něco úplně jiného, když za mnou Franta občas jezdil do ústavu," vzpomíná paní Giňová. "Teď mi vadí, že neuklízí, nebyl zvyklý nic dělat, myslela jsem, že se změní. Ale vypadá to, že se nezmění. Musím ho furt popohánět. Hlavně doufám, aby nám to vydrželo."
Přestat být klientem
Ředitelka ústavu v Ledcích, do kterého oficiálně stále oba patří, je se situací spokojená.
"Podařilo se mnohem víc, než jsme předpokládali," říká Jana Rumlová, která se snaží vracet klienty do běžného života. Z ústavu v Ledcích odešli do vlastních bytů (kromě paní Giňové a pana Adamce) ještě tři klienti. Pro další tři by měl být připraven byt v únoru. O pronájmu dvou bytů nyní jedná ředitelka s radnicí ve Slaném.
"Cílem je, aby i další - jako Anička s Frantou - přestali být klienty ústavu a za své peníze si kupovali jenom služby, které potřebují. Aby mohli řešit přirozené problémy. A uvědomit si, že nás čím dál tím míň potřebují."
