"Máme tady sice klid, ale možná je až příliš velký," říká Vladimír Vítek z Vejprt, když prochází zdejším opraveným, ale zcela prázdným náměstím T. G. Masaryka. "Tady to asi nejvíc žilo, když se natáčel film Obsluhoval jsem anglického krále," upozorňuje a ukazuje na rohový dům s velkými okny. Režisér Jiří Menzel z něj vytvořil hotel, do kterého nastoupil jako číšník Jan Dítě, hlavní postava jeho filmu. "No a když skončilo natáčení, tak už dům zůstal nevyužívaný. Nikdo se sem moc nežene. Z Vejprt je všude daleko," shrnuje.
Dostat se z Vejprt bez auta do okolních míst na Chomutovsku není jednoduché. I když člověk sedne za volant, musí jet minimálně dvacet minut serpentinami, aby se odsud dostal například do lékárny. "Některým lidem, kteří potřebují léky, nezbývá nic jiného než sednout do autobusu. A v těchto vedrech to každý nesnese," popisuje Vítek.
Ospalé městečko ožilo minulý pátek, když se tu sešel ministr zahraničí Jan Lipavský s německou šéfkou diplomacie Annalenou Baerbockovou. Že se tu konala důležitá schůzka, bylo znát na každém kroku. Na náměstí stály vedle sebe německé i české hasičské vozy a o kousek dál policisté i doprovody obou ministrů.
Místní zaujal i autobus, kterým Baerbocková přijela. Jenže časy, kdy zde žilo i přes 14 tisíc obyvatel, jsou patrně nenávratně pryč. Stejně jako řada fabrik a dvě desítky hospod.
"Například tady byly velké papírny, v nich jsem i pracoval. Ale dělal jsem také na šachtách v Moldavě a v Cínovci," vypráví důchodce, který nechce prozradit své jméno. O životě ve Vejprtech ale vypráví ochotně, zejména o minulosti. "Byli jsme nejprůmyslovější město široko daleko. Bylo tady všechno možné, včetně pivovaru. Opravdu to zde žilo, ráno odjíždělo mnoho autobusů do okolních šachet s dělníky. Teď je tady sem tam nějaká zábava, jinak nic," konstatuje zklamaně.
On sám, pokud někam vyrazí, tak k sousedům do Německa. Nakoupit do obchodů hlavně potraviny. "Sýry a další věci jsou tam podstatně levnější. Píše se, že inflace jde dolů, ale já to na cenách nevidím.
Potřebujeme pomoc státu. Třeba kvůli zdravotní péči
Hranici s Německem ve Vejprtech tvoří potok Polava. Je to výjimečné místo, nikde jinde v Česku neexistuje takové společné náměstí dvou zemí, spojené lávkou a můstkem, po které často korzují lidé nebo přejíždějí v autech nebo na motorkách.
Každý z Vejprt spojení s německým městem Bärenstein vítá a do "zahraničí", často vyráží. Nejen do obchodů, ale také na velmi blízká koupaliště nebo jen tak na projížďky kolem či vycházky.
"Máme k sobě velmi blízko, a to nejen vzdáleností, ale také lidsky. S dřívějším starostou jsme byli kamarádi a také s jeho nástupcem si velmi dobře rozumíme," líčí starostka Jitka Gavdunová (ODS), která je v čele Vejprt jednadvacátý rok. Obě města jsou propojená také svou infrastrukturou, existují společné policejní hlídky, tradicí je už spolupráce hasičů. "I když oni k nám jezdí více, protože na naší straně je více požárů," podotýká starostka.
Gavdunová i obyvatelé Vejprt těžce nesou, že nemohou využívat německé zdravotnictví, které mají na rozdíl od toho českého na dosah. Zejména starší lidé žijí ve strachu, že by dostali například infarkt. Cesta do nejbližší české nemocnice v Kadani trvá o poznání déle než do té německé. "Pane ministře, moc by nám pomohlo, kdyby vznikl speciální zákon o příhraniční spolupráci, který by řešil zdravotní péči i další věci," naléhala starostka na šéfa české diplomacie Jana Lipavského.
Během setkání mu také vysvětlovala, že by potřebovala spravedlivější rozdělování peněz, protože současný systém obce, jako je ta její, výrazně poškozuje. "Z doby, kdy Vejprty byly nejbohatším městem Ústeckého kraje se 14 tisíci obyvateli a mnoha podniky, nám zůstala starost o rozlehlý katastr, kdy máme ve správě například 36 kilometrů silnic. Starat se o ně zejména v zimě, která je u nás skutečně pořádná se spoustou sněhu, je velmi náročné. Peníze přitom stát rozděluje podle počtu obyvatel," stěžovala si s tím, že se za této situace snaží alespoň využívat různé dotační programy, včetně evropských.
Němčina zní hlavně u jídla
Zrekonstruované je například Masarykovo náměstí. Nově vypadá také řada opravených bytových domů i některá veřejná místa. Při překročení hranic z Německa tak sice nechybí už tradiční vietnamské obchody obsypané zbožím, ale kousek od nich je také citlivě zbudovaný park se zelení a místem pro odpočinek.
"Nám se tady líbí. Přestěhovali jsme se z Karlových Varů před třiceti lety a nikdy jsme toho nelitovali," říká spokojeně Jaroslav Krkoška, majitel restaurace Pod Lipami, kterou není možné po přejezdu hranic minout. Stojí jen pár kroků za nimi. Němčina zní od mnoha stolů, průměrná cena jídla kolem dvou set korun není pro cizince nijak velká. Němci si objednávají talíře plné knedlíků se zelím, smažený sýr nebo sladkosti a podle reakcí působí podobně spokojeně jako majitel.
"Samozřejmě, jak je vidět, tady je nejdůležitější gastroturistika. Ale stejně tak jsou důležité celkové podmínky života tady. A Vejprty šly obrovsky nahoru, podívejte se na domy, ulice, kriminalita vymizela, kdo chce, práci snadno najde, ať v Německu, nebo tady v sociálních zařízeních nebo v průmyslových zónách u Kadaně," vyjmenovává restauratér Krkoška. Chválí také místní základní školu nebo okolní krásnou přírodu. Svoje povídání ale zakončuje přiznáním, že se s ženou asi časem do Karlových Varů vrátí. Důvod? "Zdravotnictví je fakt problém. Když potřebujete záchranku, musíte čekat dost dlouho na českou. Přitom německá nemocnice je odtud pouhých jedenáct kilometrů," vysvětluje.
Přestože by se mohlo zdát, že Vejprty jsou spíš turistickým místem se stále ještě nízkými cenami pro Němce, nadále si tady udržuje svůj vlastní život i místní komunita starousedlíků. Schází se především v hospůdce U Andreje, které vládne usměvavá paní Andrea. Původně ji ani ve snu nenapadlo, že skončí právě tady, ale teď je šťastná, že pracuje v podniku ve svahu a může se dívat dolů na Vejprty.
"Letos to bude pětadvacet let, co tady jsme. Hospodským byl tady můj táta, což byl chlap na svém místě. Lidé ho měli rádi. A když zemřel, rozhodla jsem se pokračovat," vypráví a každou chvíli se srdečně zdraví s někým z přicházejících hostů. Bydlí sama přímo nad hospodou, a už by patrně neměnila. "Mám to tu ráda. Všichni se v obci známe, občas si tady sedneme k táboráku, povídáme si, hrajeme na kytaru. U mě lidé slaví narozeniny, svatby, ale také rozvody," rozesměje se hospodská v místech, kam doléhají ozvěny zvonů z místního kostela.
