reklama
 
 

Z politiků jako Okamura je mi úzko, říká Fedor Gál

3. 2. 2014
Platforma evropské paměti a svědomí vydává příběhy 30 evropských hrdinů.
Doporučujeme

Praha - Platforma evropské paměti a svědomí přinesla jedinečný soubor třiceti příběhů, v nichž představuje hrdiny, kteří se vzepřeli násilí a teroru. V souboru s názvem Abychom nezapomněli, který bude oficiálně představen tuto středu, jsou mezi hrdiny ze 16 evropských zemí i dva Češi: komunisty utýraný stíhač RAF Josef Bryks a popravená politička Milada Horáková.

Zástupce má i Slovensko, vedle Jozefa Remži je to sociolog Fedor Gál, muž, který se za druhé světové války narodil v koncentračním táboře v Terezíně a po rozpadu Československa přesídlil do Prahy.

Ve sborníku vystupuje Fedor Gál ve dvojí roli - jako jeden ze třicítky hrdinů a zároveň autor jednoho z publikovaných textů. Píše o svém otci, který zemřel na pochodu smrti.

"Do role hrdiny se ze zásady nemontuju, toho jsem opravdu dalek," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

A.cz: Když píšete o tom, abychom na své hrdiny nezapomínali, máme to brát jako apel, či jako varování? 

Člověk by neměl zapomínat na to, že všechna ta traumata, křivdy, bolesti a násilí, které neseme v sobě, přenášíme na své děti. A ony pak zase na ty své. Jeden ze způsobů, jak se toho všeho utrpení zbavit a jak zároveň zbavit traumat i naše potomky, je mluvit o tom všem nahlas, být k minulosti otevřený. Zapomenout na lidi, kteří něco dokázali, byli stateční, obětovali život, trpěli pro nás a za nás, kromě toho znamená vygumovat vše, co udělali. Jako bychom je v tom případě zavraždili či zabili ještě jednou.

A.cz: Obáte se snad sílícího extremismu?

Upřímně řečeno - obávám. Z lidí je mi čím dál tím více úzko. V životě jsem byl několikrát tvrdě konfrontován s velmi zlými lidmi, antisemity, rasisty. V Česku i na Slovensku jsou silné resentimenty, které mi připomínají události z dvacátých či třicátých let minulého století. Je mi úzko z toho, že například v krajských volbách zvítězil na Slovensku s obrovskou podporou neonacista Kotleba. Nad nacionalistickými žvásty Tomia Okamury je mi vyloženě na nic. A to nemluvím o Kláře Samkové, která se o post v europarlamentu uchází rasistickými postoji k migrantům. Přičemž neopomene zdůraznit, že není cikánka, že cikánem byl jenom shodou okolností její manžel...

A.cz: Kým jste byl tvrdě konfrontován?

Pětadevadesát procent mojí rodiny zahynulo při holocaustu. Nečekal jsem, že když vstoupím po pádu komunistického režimu do politiky, tak budu tak masivně konfrontován s antisemitismem. Dostával jsem velmi zlé anonymní výhrůžky a vzkazy. A pokud ještě dnes vystoupím ve slovenských médiích, napíši do nich článek či poskytnu rozhovor... rozpoutá se vždy až neuvěřitelná diskuse. V posledních letech točím časosběrný dokument o popálené Natálce z Vítkova. Jde o integrovanou, slušnou a čistotnou romskou rodinu... holky se navíc skvěle učí... a přesto jsou až neuvěřitelně atakovány okolím jen proto, že jsou Romové. V obdobné situaci jsou i některé další menšiny, které obklopuje nenávist, nedůvěra či averze.

Infobox

  • Soubor Abychom nezapomněli je ilustrovaná sbírka 30 pozoruhodných životních příběhů lidí postižených totalitou ze 16 evropských zemí, obsahuje fotografie a faksimile dokumentů.
  • Obsahuje příspěvky 23 veřejnoprávních a nevládních institucí, organizací, muzeí a památníků zabývajících se totalitní minulostí Evropy, sdružených v Platformě evropské paměti a svědomí.
  • Předmluvu napsal francouzský historik Stéphane Courtois, autor Černé knihy komunismu.
  • Čítanku doprovází soubor krátkých dokumentárních filmů o obětech totalitních režimů, které jsou ke stažení na linku uvedeném v knize.
  • Unikátní mezinárodní soubor je věnován památce milionů Evropanů, kteří padli za oběť totalitě, vzdorovali ji a těch, kteří bojovali za nastolení svobodné, demokratické společnosti.
  • "Jsou to příběhy Evropanů, násilně rozděleného kontinentu ještě za života rodičů dnešní mladé generace," doplňuje výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí se sídlem v Praze Neela Winkelmannová, která jedinečný projekt vydala
  • Mezinárodní křest souboru Abychom nezapomněli se koná ve středu v kavárně Krásný ztráty.

A.cz: Máte jako slovenský Žid špatnou osobní zkušenost s Čechy?

V Česku žiji od rozpadu Československa. A za celou tu dobu jsem se nesetkal s otevřeným antisemitismem. Na rozdíl od Slovenska. Smutno je mi například i z toho, že jeden z nejúspěšnějších filmů o Slovensku Obchod na Korze, který získal Oskara, se na Slovensku vůbec nepromítal. Za několik dnů si připomeneme sedmdesátileté výročí útěku slovenských Židů Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi, díky němuž se svět dozvěděl, co se v tomto největším vyhlazovacím táboře děje. Avšak na Slovensku se o jejich neskutečném hrdinském činu mlčí. Ani Vrbova kniha o útěku z Osvětimi tam nevyšla, zatímco v Česku už dvakrát.

A.cz: Je podle vás rozdíl mezi nacionalistou Marianem Kotlebou, který byl zvolen županem Banskobystrického kraje, a komunistou Oldřichem Bubeníčkem, který je zase hejtmanem na Ústecku? 

Je to prašť jako uhoď. Pro mě jsou tito lidé reálným nebezpečím. Tyto dvě ideologie chápu jako bratra se sestrou. Jedna je krajní pravicí, druhá zase krajní levicí, ale ve skutečnosti se v oblouku spojují v jednom bodu. V mých očích je slovenský Kotleba v gardistické uniformě a holinkách stejný jako uhlazený český Oldřich Bubeníček. Zrovna jsem si od Timothy Snydera přečetl knihu Krvavé země (Polsko, Ukrajina, Bělorusko a pobaltské státy - pozn. red.), která pojednává o dějinách území mezi dvěma totalitními říšemi - tou Hitlerovou a tou Stalinovou. Jen v těchto zemích zahynulo za dvacet let v důsledku politiky obou diktátorů čtrnáct milionů lidí. Snyder sečetl pečlivě počty obětí a vyšlo mu, že se dělí fifty fifty mezi komunisty a nacisty.

A.cz: Není přece jen Kotleba o dost větším zlem než Bubeníček?

Možná máte pravdu. Vzpomínky na komunismus jsou v myslích lidí čerstvější než vzpomínky na nacismus, na který někdy zapomínáme. O to nebezpečnější může tohle zapomnění být.

A.cz: Do jaké míry vhánějí demokratické strany, tím jak vládnou, voliče do náručí extremistických stran?

S tím nesouhlasím. Stále více jsem alergický na to, když se náš vývoj v posledních pětadvaceti letech zjednodušuje a neobjektivně zplošťuje. Cožpak komunisté nežili z korupce a nezasloužených privilegií? Dnes máme svobodná média, nezávislé soudy... a když se na korupčníky přijde, zpravidla se jim to alespoň pěkně osladí. Mnozí z nich museli odejít. Jiní sedí v lochu. Další čekají na soud... Třebaže mnozí a mnozí nebudou nikdy potrestáni. Ale není to jako za komunismu tabu.

A.cz: Občas si říkám, že hrdinové, kteří zahynuli v boji proti totalitám, vypadají možná v očích leckterých současníků jako naivní idealisté, kteří položili život pro nic...

Hrdinové, o nichž spolu hovoříme, žádnými hrdiny být nechtěli. Oni chtěli jen normálně žít. Netoužili zemřít v koncentráku, při pochodu smrti... natož aby se nechali v politickém procesu pověsit. Když už se ale ocitli v situacích, ve kterých jim šlo při povstání ve varšavském ghettu či ve vyhlazovacích táborech Osvětim, Treblinka či Sobibor o holý život, anebo o život blízkých či "jen" o charakter či čest... tak se tomu zlu postavili, protože nemohli jinak. Pokud byste se ostatně na ulici zeptal stovky kolemjdoucích, zda chtějí být hrdiny, kteří by obětovali život pro jiné či pro ideu... tak by vás určitě všichni poslali někam.

autor: Jan Gazdík

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama