Blansko - Stádo koní se řítí pustou krajinou, někteří ztratili jezdce, přesto pádí dál. Dorj Batbayar zná to napětí soupeřit se stovkami jezdců, když v sedle musí vydržet desítky kilometrů.
Teď však sedí v třípokojovém bytě činžovního domu na okraji Blanska a zasněně přepíná dvd přehrávač mezi závodem koní a buchem, tradičním mongolským zápasem muže proti muži.
V Česku žije s rodinou deset let. I oni byli nedávno terčem nenávistných výroků při protimongolské demonstraci v Blansku. Neonacisté obvinili Mongoly, že ohrožují Čechy a páchají nebezpečné trestné činny. Podle policie ale jediné, co v poslední době "spáchali", je to, že si na ubytovně upekli ovci.
Česko, mé Mongolsko
"Nejvíc mi chybějí ty rozlehlé nekonečné pusté pláně," říká pan Dorj a z okna hledí na stěny sousedních domů. Česky neumí, ale jeho patnáctiletá dcera Delgermurun ochotně překládá.
Po chvíli bere pan Dorj nástroj visící na stěně a začíná rozeznívat struny z koňských žíní. "Morinchurm," kromě tradičního mongolského nástroje, tu visí obraz Čingischána, fotka mongolského prezidenta s koněm a tapisérie s motivy tradiční mongolské pohádky.
"Známí, kteří tu žili, mi poslali pohled, tak jsem se rozhodla, že navštívím Česko," vysvětluje paní Radnad, proč sem přijela. "Zalíbilo se mi tady, je to tu takové klidné a mírné podnebí, tak jsem tu zůstala."
Po třech měsících opustil manžel své stádo a vydal se i s dcerou vlakem za svou ženou. Zpočátku ještě paní Radnad, lékařka na ORL, doufala, že si tady otevře vlastní lékařskou praxi.
Teď ale svůj sen opouští. "Musela bych rok studovat českou medicínu a český jazyk, a to by bylo hodně drahé," říká už obstojnou češtinou. Stejně jako její manžel pracuje v továrně, kde obšívají kůží volanty za 60 korun na hodinu, pracují i o sobotách.
"První měsíce byly těžké, zpočátku nás uráželi, že jsme malí, máme placaté nos a šikmé oči," říká paní Radnad. "Ale, kdo chce žít, musí bojovat. Chtěli jsme tu žít, tak jsme bojovali."
Doteď ale nemají "dobojováno". Před třemi týdny chtěla rodina pozvat své přátele do místní restaurace na večeři. "Obsluha měla velmi tvrdé narážky, že tu nemáme co dělat," říká paní Radnad. "Prý mají od vedoucího zákaz Mongoly do restaurace pouštět."
Dozvědět se, jaká další příkoří tu rodina zažívala je ale nemožné. Stejně, jako nepřichází v úvahu ani kritika jejich domoviny.
"Já se tady cítím, jako by to bylo moje Mongolsko," říká paní Radnad. "Stejně jako o Mongolsku, ani o Česku bych nikdy neřekla nic špatného. Ale nelíbila se nám ta demonstrace. Většina Mongolů se snaží s Čechy vycházet. Doufám, že si časem uvědomí, že říkali lži."
Totální nesmysl
"Je to totální nesmysl," říká starostka města Jaroslava Králová. "Nikdy tu Mongolové žádný kriminální čin nespáchali a nepáchají."
Podle starostky je problém v místních lidech, kteří nejsou zvyklí na odlišnosti. "Žili jsme dlouho izolovaně, nejsme kosmopolitní město," říká. "Nejsou tu zvyklí na lidi ze světa, kteří vypadají jinak."
"Vadí mi, že už jich je tu moc," říká obyvatelka města Vladimíra Koupá. "Jsou jiní, hluční. Ale kdoví, jaké podmínky v Mongolsku měli, a zda bych se v jejich kůži nechovala stejně."
Podle paní Koupé, která pracuje v místním obchoďáku s Mongoly problémy nejsou. "Spíš jsou napadáni oni našimi kluky," říká. "Několikrát jsem viděla, jak do nich v baru začnou strkat a provokovat je."
Starostka se proto rozhodla, že se pokusí mongolskou menšinu blanenským přiblížit. "Chceme uveřejňovat články o osudech jednotlivých rodin," říká. "Na den dětí uspořádáme besedu o Mongolsku s filmy. A na konci školního roku setkání českých a mongolských rodičů."
Vítr v kapse
V Česku žije na tři tisíce Mongolů, většina sem přijíždí za prací. Doufají, že rychle vydělají peníze a zase se vrátí domů. Jenže realita je jiná.
Gongoržav Batbayar tu žije dvacet let, organizuje příchod dalších Mongolů, před měsícem založil Svaz Mongolů a překládá v jedné z havlíčkobrodských firem, kde pracují.
V Havlíčkově Brodě žije po Blansku druhá nejpočetnější mongolská komunita.
"Lidé od nás znají Česko z dob RVHP, ze seriálů a filmů jako Vítr v kapse, nebo Láska z pasáží," říká Batbayar. "Představují si, že je to tady jako v těch filmech, které byly natáčeny v Praze. Jsou pak zklamaní, když přijedou do malého města, kde je vše jinak."
Většina žen, která do Brodu přijede, pracuje ve firmě Pleas. Ze 199 švadlen je 103 Mongolek. Průměrně si vydělají 12 tisíc hrubého, pracují šest dní v týdnu. Volno tráví většinou na ubytovně ležící v areálu továrny.
Žijí tu na malých pokojích po dvou, vchod ubytovny pod neustálým dozorem kamery, správce budovy může kdykoliv vstoupit do jejich pokoje a kontrolovat, zda tam není nikdo cizí.
Skončila dopolední směna, ženy sedí u televize, některé vaří polévku ze sušeného masa, které si přivezly z Mongolska.
"Více, než polovina žen, které tu jsou, opustila své děti a posílá jim peníze. Zbytek peněz většinou utratíme za telefonáty domů," říká Amina (32). "Je to těžké, ale v Mongolsku by se jako tady neměli."
I Amina žije už několik let v malém pokojíku společně s další spolubydlící. Na stěnách fotka Buddhy, rodiny a kalendář se slavnými mongolskými zápasníky.
Před půl rokem se na ubytovnu přistěhovala i paní Cegy (38), doma nechala manžela a tři děti. "Moc se mi stýská," říká. "Ale chtěla jsem jet do světa na zkušenou, spousta Mongolů hledá lepší život. Tady si můžu najít spokojený život a děti za mnou přijedou."
Padesát na dohled
Podle Batbayara většina Mongolů přijíždí do Česka se stejnou vidinou. Sen se ale brzy rozpadá, stejně jako řada manželství zničená neplánovaně dlouhým odloučením.
"Lidé si představují, že to tu je super moderní a že tu rychle vydělají peníze," říká Batbayar. Sedmdesát procent Mongolů přijíždí s tím, že se za rok vrátí zpět. Jenže plat není tak vysoký, jak si představovali.
"Nakonec tu zůstávají dva roky, začnou si zvykat, začne se jim tu líbit," říká Batbayar. "Ti, kterým vztah vydrží, vyřídí pobyt pro manžela a děti a nakonec tu zůstanou."
Firma Pleas je z příchodu Mongolů nadšená. "Máme sto šiček podstav, nikdo tuhle práci nechce dělat," říká jeden z šéfů firmy Jaromír Novák. "Tak jsme rádi, že máme Mongolky. Domluvili jsme, že dalších padesát jich přijede během tohoto roku."
Přínos pro Havlíčkův Brod
Dvousethlavá menšina nevadí ani vedení města. Hned vedle obrazu Masaryka na koni visí v kanceláři starostky Havlíčkova Brodu obraz Mongolů lovících koně.
"Byl to můj sen podívat se do Mongolska," říká starostka Jana Fischerová. "Ani od policie, ani od firem, které je zaměstnávají, jsem nikdy neslyšela žádné stížnosti na jejich adresu."
Jejich pobytu ve městě si váží. "Je to pro naše občany přínos," říká. "Mají možnost poznat jinou komunitu, jiný národ. A musí se naučit s nimi sžívat."
Na rozdíl od Blanska se to tady zjevně daří. Jedna ze zastupitelek z vlastní iniciativy zorganizovala kurzy češtiny. Mongolové pořádají každý rok akce tradiční mongolské kultury, plánují vydávat časopis, pořádat přednášky, právní pomoc.
"Potom, co se stalo v Blansku, jsem se bál, aby se tady nestalo to samé," říká Batbayar, který je styčným mužem pro komunikaci mezi městem a mongolskou komunitou. "Společně s policií, městskými strážníky jsme se sešli a povídali, jak se tu Mongolům žije, jaké mají problémy."
Každou sobotu se ve městě schází "dobré jádro" Mongolů, hrají volejbal, basketbal, stolní tenis. "Řešíme, jestli někdo z naší komunity nedělá problémy," říká Batbayar. "Dělám to proto, aby Mongolové v Havlíčkově Brodě měli dobrou pověst. Nechci, aby se na mě lidé v obchodech a restauracích dívali skrz prsty. To bych se cítil špatně."
