Autobus tady staví dvakrát denně, nejbližší město osm kilometrů. Žádný obchod, škola, hospoda, úřady, zkrátka nic. V paneláku na okraji Dobré Vody žije na osmdesát lidí na pokraji chudoby.
Symbol českého ghetta s pochmurnou budoucností jak vyšitý. Přesto z Dobré Vody dýchá naděje.
Více než polovina obyvatel má práci a otevírají se jim nové možnosti. To vše díky iniciativě mnichů z nedalekého kláštera a projektu občanského sdružení Český Západ.
The Car a nové věci
"Víš, jak se řekne auto?" ptá se malá holčička postávající s panenkou před vchodem do paneláku na kraji obce. "Přeci car. To je anglicky."
Elišce Dunčekové je šest let,v září půjde do školy, už teď společně s dalšími šesti dětmi chodí na hodiny angličtiny do domku vzdáleného jen pár metrů od jejich bytu.
Občanské sdružení Český Západ tady během uplynulých pěti let vytvořilo základnu, která umožňuje zdejším Romům zažívat a poznávat nové věci.
Pravda o Romácích
Ještě nedávno byl chátrající panelák obklopený odpadky strašákem pro okolí. Téměř 100% dospělých obyvatel bylo bez práce. Město Toužim se chtělo problémového domu zbavit a prodat ho soukromému majiteli.
Dneska více než polovina jeho obyvatel práci má, dům koupil Český Západ a opravuje ho. V těchto dnech se jeho obyvatelé chystají na soutěž o nejhezčí květinovou výzdobu v oknech.
"Byla jsem na mateřské a brala sociální dávky," vzpomíná Anna Dunčeková. "Ale nebavilo mě to. Jako jedna z mála jsem vyučená, tak jsem lidem radila s vyplňováním různých formulářů. Už tehdy jsem dělala sociální práci, aniž bych o tom věděla."
Dnes je paní Dunčeková důležitým motorem týmu, který se snaží změnit životní situaci obyvatel Dobré Vody. Pracuje ve sdružení jako sociální pracovnice, bere stejné peníze, jako jiní dostávají na dávkách.
"Ale jsem spokojená, jako nikdy předtím," říká ve své malé kanceláři. Přestože paní Dunčeková vychodila zvláštní školu, studuje nyní úspěšně střední školu sociálně právní v Praze.
Své děti prý do zvláštní školy nikdy nedá. "Nedopustím, aby tam šly," říká. "Sama vím, jak jsem to teď musela dohánět, některé věci, které teď potřebuji, jsem vůbec neuměla. A k zaměstnání potřebuji maturitu."
Nové obzory
Dálkové studium jí přineslo také nové zážitky. "Dřív jsem čtení nenáviděla, vždycky jsem u toho usnula, ale teď mě to baví. Nutí mě to číst dál a dál, jak mě to baví. Jsou to knížky o sociální práci, o Romácích. Vždycky mě pobaví ta pravda, co v nich o nás je."
Paní Dunčeková se jako jedna z prvních se dostala z místní komunity a začala objevovat svět za hranicí Dobré Vody.
"Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je se odsud dostat," říká. "Teď tu ale mám práci, tak se nechci odstěhovat. Vím ale, že je dobré vést děti k tomu, aby přišly do jiného prostředí, aby se jim otevřel nový obzor."
Paní Dunčeková má dnes svůj vlastní stůl, počítač a úřední hodiny, kdy lidem radí. "Nejčastěji je to ohledně půjček a splátkových kalendářů," říká.
V Dobré Vodě podle ní nastala v posledních letech velká změna.
To nejlepší
Ještě před pěti lety žili v paneláku jen tři lidé s vyučením, dnes si čtyři obyvatelé dodělávají střední školu, a šest dalších dochází na kurzy českého jazyka. Pět dospělých začalo jednou týdně docházet na kurzy angličtiny. S nimi se učí i sedm dětí z místní komunity.
Kromě toho můžou chodit na kurzy vaření, do školky, na taneční kroužek či trávit čekání na autobus z Toužimi domů v odpoledním klubu. Dospělí zase mají možnost naučit se plést košíky, malovat na hrnky, pracovat s počítačem, chodit na kurzy právního povědomí.
Nedávno si zvolili osadní výbor, který bude hájit zájmy dobrovodských obyvatel na zastupitelstvu v Toužimi. Jeho předseda Slavomír Kolena už naznačil, že se pokusí o osamostatnění osady od města.
Polovina dospělých obyvatel paneláku pracuje, někteří ve sdružení, další jsou zaměstnáni v klášterních lesích. Tři ženy si samy v posledním týdnu našly práci v toužimské kabelárně.
Přes prázdniny život v komunitě trochu utichá, ale přesto se tu stále něco děje. Někteří v dílně v rámci veřejně prospěšných prací vyrábí truhlíky na kytky, jiní jdou na přednášku studenta práv, na téma, na co si dát pozor při podepisování smluv.
"Muži mají práci, děti zábavu a ženy čas na sebe," pochvaluje si paní Dunčeková nový život. "To je to nejlepší, co mohlo nastat. Ale jsou tu další vlivy, které lidi stahují zpátky. Jsme odloučení od civilizace a chodí sem řada dealerů nabízet hotové půjčky a lidé jim stále podléhají."
Trapistická politika
Osudy lidí v Dobré Vodě zamíchal v roce 2000 příchod mnišského řádu trapistů, kteří se rozhodli postavit klášter v nedalekých Nových Dvorech. "Bylo evidentně nutné udělat něco pro nejbližší vesnici," vysvětluje bratr Samuel, proč se o osadu vůbec začal zajímat. "Inspirovali jsem se klášterem v Itálii, kde byla podobná situace, také v jeho blízkosti ležela chudá vesnice."
Mniši se rozhodli, že třetinu vydělaných peněz z prodeje hořčice, kterou vyrábí, budou investovat na "dobročinné účely" v podobě pomoci obyvatelům Dobré Vody.
"Dnes ráno jsem měl jednání s člověkem z osady, který je zároveň u nás zaměstnán. Chtěl si postavit plot kolem domu a koupit psa, kvůli Romům," říká Samuel v návštěvní místnosti rozlehlého kláštera. "Tak jsem mu vysvětlil, že pakliže pracuje pro nás, pak by měl respektovat, že toto není naše politika."
Mniši z řádu trapistů s veřejností většinou nekomunikují. Bratr Samuel si však osud Romů v osadě vzal za svůj a je proto ochoten prolomit mlčení.
"Cítím, že Romští lidé měli těžký život a mají tu své místo," říká bratr Samuel v návštěvní místnosti kláštera. "Mají právo tu bydlet, i když mají jiný způsob života. Samozřejmě, že to přináší problémy, ale jejich řešení je vždy ve vztazích a komunikaci, ne v tom, že by se tito lidé přestěhovali jinam."
Krátce poté, co se bratr Samuel se sedmi dalšími francouzskými mnichy přišel do Nových Dvorů, nabídli místním Romům práci, zaměstnali je při stavbě kláštera za 250 milionů korun. Zároveň iniciovali vznik občanského sdružení.
"Vše je podle mě postaveno na vztazích, hledali jsme proto konkrétního člověka a ne organizaci," vysvětluje Samuel, proč se neobrátil na některou z velkých organizací, jako je například Charita. "Zpočátku to bylo těžké, ale nakonec se to podařilo. Ideál neexistuje, ale teď to funguje dobře."
Náš cíl: odejít
Po počátečních peripetiích se mnichům podařilo najít toho správného člověka a do čela sdružení se postavila Jana Kosová.
"Cílem je vytvořit tady občanskou společnost. Ale pro mě je cíl, abychom tady nemuseli být a komunita mohla fungovat bez naší pomoci," říká paní Kosová. "A my bychom se mohli začít pomáhat jinde."
Sdružení čerpá peníze z evropských fondů, ze kterého se jim podařilo získat 4,5 milionů korun. Další čtyři miliony dostaly od Rady vlády na rekonstrukci paneláku, kde Romové žijí.
Všechny projekty jsou postaveny na komunitní práci. "Lidé se učí komunikovat a říkat své nápady a dotáhnout je," vysvětluje Kosová. "První, co jsme udělali, bylo, že jsme si všichni společně sedli a udělali anketu, jaké mají priority vyšlo z toho, že chtějí hřiště pro děti. Tak zkoušeli vymyslet, jak by to šlo udělat."
Nakonec se do tvorby hřiště zapojili všichni, tatínkové kopali díry, maminky s dětmi natírali houpací slony. Když bylo hotovo sousedka upekla dort se slony a celá komunita oslavila naplnění prvního cíle.
"Učí se přitom to, co by se běžně naučili ve škole či práci, tedy komunikovat, naslouchat, a spolupracovat," říká Kosová. "Začali z toho vycházet i jejich potřeby. Připravili jsme kurzy komunikace, češtiny"
"Pomalu se to lepší," říká Tomáš Kolena, obyvatel a zároveň správce jednoho z vchodů paneláku. "Musí se to ti lidé pomalu naučit. Jsou vstřícní a spolupracují, když vidí, že o ně má někdo zájem."
Podle Koleny je vidět, že si lidé začali vážit domu. "Jsou si vědomi, že Český Západ získal na opravu domu peníze a že za to po nich nic nechtěli, a proto si toho váží."
Bílá menšina
Osm sousedů z majoritní společnosti, kteří v osadě také žijí, sice mluví o Romech navyklým způsobem.
"Jsme tady bílá menšina," říká s úsměvem Pavel Vrba na zahradě domu, jenž těsně sousedí s areálem sdružení Český Západ. "Já furt makám a oni nemusí nic. Sdružení je v tom akorát podporuje."
Jeho partnerka je však smířlivější. "Třikrát za čtrnáct dní nás vykradli, ale policie to vyšetřila a ukázalo se, že to byl jeden a ten samý člověk, který tu ani nežil," říká. "Nemáme s nimi žádné problémy a je teď vidět změna, kolem paneláku byl vždycky šílený bordel, teď je tam uklizeno, nepálí pneumatiky."
Paní Vávrů občas svým romským sousedům dokonce peče dorty. "Když za mnou přijdou, tak jim ho ráda udělám," říká. "Ale jinak si každý žijeme svým životem."
To paní Anna Škutinová přichází se sousedy z paneláku do styku častěji. "Vědí, kdy beru důchod, tak si vždycky přijdou půjčit," říká, překvapivě však bez náznaku zlosti. "Pokaždé jim půjčím," říká a směje se.
V tuto chvíli jí dluží 1 700 korun. "Půjčuju jim stovku, pětistovku, ale i tisícovky," říká paní Škutinová. "Neumí hospodařit, potřebují na chleba, nebo na léky, tak jim půjčím. A když sama nemám, jdu si půjčit k sousedce."
Paní Škutinová nechodí do paneláku jen kvůli vrácení peněz, ale také si zahrát karty. "Sousedka neumí žolíky, tak si chodím zahrát s nimi," říká. "Nemáme s nimi problémy. To sdružení je dost dobře vede."
Těžké břemeno
Změny - i přes přeci jen znatelný despekt, vnímá i starosta Toužimi. "Pokroky jsou vidět, snaží se je dostat k práci, i u nás na městě jich pár pracuje, děti chodí pravidelně do školy," říká Antonín Vrána. "Pokud se ale budou chtít odtrhnout, tak pro to zvednu ruku. Aspoň bychom se zbavili jednoho těžkého břemene."
Podle starosty by ale samostatné vedení osady nedopadlo dobře. "Určitě by je za chvíli pozavírali, vždyť neznají zákony, nic," říká. "Ale možná je podceňuji."
