Disident si s cikánskými spoluvězni na Vánoce uvařil puding
František Čuňas Stárek o sobě říká, že uměl takzvaně „sedět“. Věděl, jak si získat respekt spoluvězňů i bachařů a jak najít skuliny ve vězeňském režimu. Komunisté ho zatkli v roce 1989 a odsoudili na dva a půl roku za publikování samizdatového časopisu Vokno, které s přáteli vydával v undergroundové komunitě na Nové Vísce. Ve vězení nebyl poprvé – už v roce 1976 strávil po procesu s The Plastic People of the Universe půl roku ve vazbě. Tentokrát si trest odpykával v Horním Slavkově. Vánoce si se spoluvězni zpestřovali vařením pudingu z pašovaného mléka, zpěvem koled a hraním na kytaru, kterou si vyrobili z dřevotřísky, násady na lopatu a drátů vypletených z ocelového lana. Na svobodu byl propuštěn na konci roku 1989, dnes pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Rodiče zatklo na Vánoce gestapo, děti zůstaly a nejmenší dceru kojila sousedka
Vzpomínky Marie Buchtové na Vánoce nejsou tak veselé. Narodila se v Březnici ve zlínském okrese 22. ledna 1931. Její rodiče od počátku druhé světové války spolupracovali s odbojem a ukrývali partyzány. Gestapo si pro ně přišlo na první svátek vánoční roku 1942, když vycházeli na ranní mši. Otec se stihl ukrýt v lese, maminku Marii a babičku Reginu ale gestapáci zmlátili a zatkli. Malá Marie se svými třemi sourozenci zůstala sama, nejmladší Libušce byly teprve tři měsíce – postarala se o ni sousedka, která ji přišla nakojit. Maminka s babičkou se po několika měsících vrátily z vězení, otce ale nacisté v následujícím roce zatkli a 22. června 1944 popravili v polské Vratislavi. Marie Buchtová se po válce vdala a narodil se jí syn. Vyučila se prodavačkou a až do důchodu pracovala s manželem v obchodě v Březnici.
Agent rozvědky viděl svého syna den po narození, dalších šest let strávil Vánoce ve věznici ve Valdicích
Svého syna spatřil den po jeho narození a poté až ve chvíli, kdy chodil do první třídy. Ondřej Hoch byl v listopadu 1984 odsouzen na třináct let za údajné vyzvědačství pro Irák. Následující Vánoce už strávil na samovazbě ve Valdicích.
Narodil se na pražském Žižkově v roce 1948. Jeho matka měla marocké kořeny, a tak přišel na svět se snědší kůží. Navštěvoval kurzy arabštiny v jazykové škole, a protože se výborně se učil, vybrala si jej do svých služeb československá rozvědka. Zvolil si krycí jméno Rachman Weled, v arabštině "milosrdný chlapec“ a začal studovat na rozvědné fakultě Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti v Praze. Měl proniknout k tzv. irácké mafii, která zprostředkovávala lázeňské pobyty a provozovala "černou" taxislužbu, a později se v rámci své profese stýkal především s diplomaty a studenty z Libye a Iráku. V březnu 1984 byl zatčen a v listopadu téhož roku odsouzen na třináct let za údajné vyzvědačství ve prospěch Iráku. Trest si odpykával ve valdické věznici. V roce 1990 byl jako politický vězeň amnestován. Pracoval pak ve zvláštních službách, pro Interpol a jako instruktor protikorupční jednotky. Zemřel po dlouhé nemoci 16. června roku 2016.
Bratra potkal na Vánoce v iglú, tisíce kilometrů od domova na finsko-ruské frontě
Vánoční zázračné události zažili dva vojáci na frontě druhé světové války. Každý z nich tehdy stál na opačné straně.
Alfred Bäcker se narodil v roce 1921 v Českých Budějovicích do smíšeného manželství. Rodinu úřady považovaly z otcovy strany za německou, a tak Alfred dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu, jako osmnáctiletý vstoupil dokonce do SS. Byl se svou jednotkou radistů odvelen do Laponska, kde Hitler posílil finskou armádu, která válčila se Sovětským svazem.
Alfred vzpomíná, že nikdy v životě nezažil takovou zimu. Technika kolabovala, a tak se neválčilo, vojáci se tísnili v iglú. On měl ovšem smůlu. Měl za úkol za každou cenu udržovat spojení mezi dělostřelectvem, štábním velením a předními liniemi, proto se s jednotkou přesouval od jednoho ležení k druhému. Jednou se někdo pozastavil nad jeho jménem: "Vy jste Bäcker? My tu máme také jednoho Bäckera.“ Byl to Alfredův bratr, potkali se tisíce kilometrů od domova.
Alfred pak bojoval v Ardenách a v Maďarsku, kde byl těžce raněn. V rakouském zajateckém táboře Američané prověřovali jeho nacistickou minulost a potvrdili, že on sám se žádných válečných zločinů ani zvěrstev nedopustil, a ze zajateckého tábora jej propustili. Později ho dokonce zaměstnali jako řidiče. Zbytek života strávil Alfred Bäcker v Rakousku. Nikdy se nesmířil s odsunem Němců z Česka a aktivně působil v Sudetoněmeckém krajanském sdružení v Rakousku, napsal knihu Genocida na sudetských Němcích. Zemřel 10. září 2012.
Koledy na frontě
Na druhé straně fronty tehdy bojoval Ján Bačík. Narodil se roku 1917 na Slovensku v dnes již neexistující obci Parižovice. Přes Polsko se dostal v roce 1939 do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, ale po pádu Francie pokračoval dál – přesunul se přes Gibraltar do Británie. Na podzim 1944 se stal zástupcem velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády, která obléhala francouzský přístav Dunkerque. Na Štědrý den se stala zvláštní věc. O půlnoci Němci vylezli beze zbraní ze zákopů, postavili se do kroužku a začali zpívat německé koledy. Čeští vojáci se rozhodli udělat to samé a začali zpívat české koledy. “To nebyla válka! To byla nádhera,“ vzpomínal Ján Bačík. Po válce pracoval u SNB v Jihočeském kraji, v roce 1948 vstoupil do KSČ. Zemřel 29. dubna 2016.
