Česko se po třech letech zlepšování propadlo v žebříčku vnímání korupce. Ztratilo tři body a kleslo o šest míst. Jak moc špatná zpráva to je?
Zpráva je velmi varující, trend se obrací negativně. Politici tu sní o tom, jak doháníme světovou špičku, ale bez funkčního státu, efektivní správy a nezávislé justice to je jen blouznění. V tomto směru se za poslední dva tři roky po legislativní a institucionální stránce neudělalo vůbec nic. Naopak mám pocit, že pod marketingovým nátěrem se všechny problémy jenom zastírají. Celé je to korunováno tím, jakého premiéra máme v čele. Dává to jasný signál: pokud se topí v dotačních skandálech, má to efekt na vnímání celkového stavu státu.
Jaké vidíte hlavní faktory propadu?
Je to hlavně velmi nefunkční státní správa. Ukázalo se, že zákon o státní službě kvůli jeho postupnému vykosťování a špatnému naplňování nevedl ke kýženým závěrům. Sice se ve výběrových řízeních zvýšila transparentnost, ale výrazně se snížila efektivita a profesionalita. Vláda se s novými pravidly naučila žít, politický vliv je silnější než dřív.
Potom vidíme, že některé úřady jsou na pokraji funkčnosti. Odchází z nich zkušení lidé. Výsledkem je, že úřady musí outsourcovat základní funkce. Příkladem je stavební zákon. Ministerstvo pro místní rozvoj ho nedokázalo napsat, prakticky se napsal zvenčí (zásadní podíl na jeho podobě měla Hospodářská komora, pozn. aut.).
Řekl jste, že politický vliv na státní správu je silnější. V čem se projevuje?
Zákon příliš neumožnil příchod lidí do státní správy zvenku, spíše ho zkomplikoval. Konkurzy jsou často fiktivní. Dopředu se ví, kdo to vyhraje. Je to jenom byrokratická hra, která navíc stojí peníze. Nezmizel systém politických náměstků a poradců, kteří na ministerstvech zůstali. Všechno potom překrývá skutečnost, že mocenské centrum drží premiér a jeho nejbližší poradenský tým. Nezdá se mi, že by většina ministrů držela svůj resort pevně v rukou.
Původní záměr byl umožnit vznik a etablování silného ředitelství státní služby a postupné nabírání lidí s možností příchodu zvenku. Tohle se těžce nezdařilo. Je otázka, jestli to je chyba zákona, při jeho tvorbě se přijala spousta kompromisů, které to zhoršily. Navíc se několikrát novelizoval, což vedlo k jeho oslabení. Nebo jestli je chyba v tom, zda vládě náhodou nevyhovuje mít státní správu pod kontrolou a dosazovat si do ní vlastní lidi. Každopádně státní službu to dlouhodobě ruinuje.
Státní aparát je od toho, aby naplňoval politiku vlády. Proč je důležité, aby státní správa byla nezávislá?
Nezávislost nemůže být absolutní, vláda pochopitelně musí zadávat úkoly podle své agendy. Ale v principu by to mělo být tak, že třeba ministr si jako svůj úkol vytyčí snížení kriminality. To je legitimní politický cíl. Úředníci by mu měli připravit nástroje, které jsou k tomu třeba, a předestřít varianty, kolik to bude stát, kolik na to bude potřeba lidí či techniky. Úkolem ministra je takovou politiku prosadit ve vládě a v parlamentu. Zároveň doufá, že mu úředníci poskytnou kompetentní a nezávislý servis.
U nás to ale funguje tak, že ministr se na něco takového nemůže spolehnout, protože tam má dosazené lidi, kteří nemají historickou paměť, nemají úřednickou schopnost přetavit plán do legislativy či rozpočtových opatření. Končí to šermováním marketingovými hesly, které se nepromění v reálné výsledky. Státní aparát často mele naprázdno, neefektivně a draze. V politice se to odráží v tom, že jde jen o to, kdo řekne silnější a údernější heslo.
Dotace pro Babiše odrazem nízké politické integrity
Když se podíváte na index, odráží se v něm to, že u nás dochází k takzvanému převzetí státu, to znamená, že státní aparát do značné míry jedná ve prospěch premiéra s obrovskými byznysovými zájmy, jak o něm Transparency nebo jiné protikorupční organizace mluví?
Do značné míry ano. Varování, která jsme v průběhu let vznesli, se naplňují. Data pro index se sbírala v roce 2018 a v první půli roku 2019, což je období vlády Andreje Babiše. Reakcí je pokles indexu a propad na celkovém žebříčku. Navíc to vypadá, že nejde o nárazový pokles, ale o výraz trendu. Mezinárodní vedení Transparency International si v této souvislosti všímá, jak se premiér snaží získat veřejné finance prostřednictvím evropských dotací pro Agrofert. Považuje to za zarážející nedostatek politické integrity. Skandály také poukazují na nedostatečnou transparentnost ve financování politických kampaní.
Andrej Babiš přitom postavil své hnutí jako protikorupční. Proč tomu tak podle vás není?
Za dobu trvání této vlády jsem neviděl žádnou silnou protikorupční iniciativu. Z mého pohledu poslední velká věc bylo přijetí registru smluv, což bylo ještě za Sobotkovy vlády. Ale nemáme registr konečných majitelů právnických osob, termín implementace jsme prošvihli. Na ochraně whistleblowerů se laboruje několik let, ale reálně z toho nic nevzešlo.
A když se podíváte, návrhy v této oblasti jdou opačným směrem. Zákon o svobodném přístupu k informacím se politická reprezentace snaží zkomplikovat a přístup k informacím lidem ztížit. Protikorupční iniciativy jsou v současnosti spíše v defenzivě, aby se situace ještě nezhoršila, než aby se šlo kupředu.
Žebříček není výsledkem ankety lidu
Index vnímání korupce nesestavuje Transparency International na základě všelidového hlasování. Naopak jde o výsledek složený z dílčích indexů, které připravuje třináct mezinárodních organizací. Jsou mezi nimi Světové ekonomické fórum, Světová banka či Economist Intelligence Unit (analytici vydavatelství, do kterého spadá třeba magazín The Economist).
Výzkumníci zmíněných institucí vedou ve zkoumaných státech hloubkové rozhovory s analytiky, akademiky, investory či insidery státního aparátu, jak vnímají rizika korupce v dané části veřejného sektoru. Z těchto rozhovorů se pak sestavuje index korupce dané země, Transparency následně "jen" vytvoří žebříček zemí podle jejich výsledku.
Maximálním ziskem je 100 bodů. Čím vyšší skóre, tím lépe pro danou zemi. Absolutní skóre znamená stát bez korupčních rizik. Aktuální index za rok 2019 řadí Česko s 56 body na 44. místo, podle indexu za rok 2018 přitom mělo Česko 59 bodů a bylo na 38. místě. Za rok 2017 mělo 57 bodů a zařadilo se na 42. místo. V indexu za rok 2016 dosáhlo Česko 55 bodů a 47. místa, za rok 2015 to bylo 57 bodů a 37. místo, za rok 2014 Česko dostalo 52 bodů (53. místo) a za rok 2013 to bylo 49 bodů (57. místo).
Co se týká hospodaření s veřejnými penězi, nedá se říct, že by se zásadně změnilo. Ještě za Sobotkovy vlády panovala mezi zadavateli zakázek, dodavateli služeb a poskytovateli dotací obava, že hrozí mnohem větší dohled. Přestaly se outsourcovat různé služby, právnický servis nebo poradenství, na nějakou dobu se snížil objem zakázek. Byl tu až skoro strach ve státním aparátu něco realizovat.
Ale takový strach je přece kontraproduktivní, ne?
To je samozřejmě druhý extrém, který tu nikdo nechce. Ale teď se to znovu otevřelo, díry se vůbec neucpávají. Příkladů je spousta. Například u IT zakázek je typická závislost na dodavatelích, kdy se ze smluv nemůže stát vyvázat. Dodavatel vlastní práva a know-how, které neumožňují vybrat někoho jiného. Stát tupě platí dál za služby, které jsou často nepotřebné nebo by je šlo pořídit mnohem levněji.
Promítla se do indexu také dvojice auditních zpráv Evropské komise, které u premiéra vzhledem k jeho pravomocím a jeho vztahu k holdingu Agrofert, čerpajícímu obrovské množství veřejných prostředků, konstatovaly střet zájmů?
Spíše ne. Audity už se řešily, ale jejich závěry ještě nebyly k dispozici. Výsledky přišly až loni na podzim. Nicméně to, že v čele vlády je oligarcha s takovým mocenským monopolem, se ví dlouho. Má to dopad na atmosféru, protože ryba smrdí od hlavy. Když se premiér topí ve svých korupčně-dotačních skandálech, tak to ovlivňuje celý stát.
Musíme chránit dohledové instituce
Vyplývá z indexu, jak by bylo možné současnou kondici státní správy zlepšit?
Index jen mapuje trend, je to taková diagnóza aktuálního stavu. Neříká, co máme dělat. To už je na nás, jak to interpretujeme a budeme schopni diskutovat o potřebných změnách. Sice to není inovativní, ale hlavně potřebujeme chránit instituce. Vidím tři hlavní oblasti. Zaprvé je potřeba zásadně lepší fungování dohledových institucí, jako je antimonopolní úřad, Energetický regulační úřad nebo Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí.
Co by vedlo ke zlepšení?
Obrovskou energii dáváme do toho, kdo bude do takových funkcí vybraný. Ale už se detailně nesleduje, jak takový úřad reálně funguje. Přitom tyto orgány nastavují pravidla hry, schvalují fúze nebo kontrolují zakázky, proto potřebují být pod kontrolou. V tomto by měl fungovat mnohem větší dohled parlamentu, který nemá spočívat v tom, že sněmovna jen vezme výroční zprávu těchto institucí na vědomí.
Zapojit se také může odborná veřejnost. Šéf antimonopolního úřadu je zavřený někde v zámku v Brně, místo toho by měl být konstruktivně grilován alespoň dvakrát ročně odbornou veřejností. Mohli by mu dávat podněty, jak by úřad mohl radit zadavatelům, jako to dělají stejné úřady v zahraničí. Takto by se mohli scházet i odborníci, kteří se věnují energetice, a mohli by se bavit o zlepšení práce Energetického regulačního úřadu.
Jaké jsou další oblasti, v kterých je podle vás třeba konat?
Druhá oblast je dotační. Máme obrovský nedostatek v tom, že neexistuje centrální registr dotací, v kterém by bylo možné dohledat podle IČO nebo jména všechny dotační tituly a všechny jejich příjemce. Jako vzor by v tom mohl fungovat registr smluv. Místo toho musíme vyhledávat dotace v řadách různých zdrojů.
Sledovali jsme třeba sportovní dotace u národních olympijských center, to je zhruba sedm miliardových projektů. V Račicích se staví centrum vodních sportů, tam šly dotace z ministerstva školství, z kraje, z obce nebo evropských fondů. Šly asi pěti různým subjektům, přitom ve všech byli stejní lidé. Jenom opravdu náročným pátráním se dal sestavit kompletní obrázek. Neříkám, že je špatně takové projekty budovat. Ale má být hned jasné, kdo a komu na takový projekt poskytl veřejné prostředky.
Nakonec je potřeba otvírat nová témata. Napadá mě obrovská neprůhlednost v problematice odpadového hospodářství. Operuje se tam se stamilionovými částkami. Řeší se, zda provozovatelé skládek dávají adekvátní peníze obcím nebo městům. Celé je to prostoupené až mafiánskými strukturami, přitom se o tom veřejně prakticky nemluví. Je to obrovský byznys. Dávám to jako příklad toho, že jsou i jiné věci než IT zakázky, které nám bez povšimnutí unikají. Na ty je potřeba se zaměřit, protože také mají vliv na kondici veřejného sektoru.
Index vnímání korupce prezentuje Transparency International už druhé desetiletí. Jakou máte zpětnou reakci od jednotlivých vlád, berou ho v úvahu a reagují na něj konkrétními opatřeními?
Ve všech dokumentech protikorupční politiky se tento index používá jako hlavní indikátor toho, co se v tomto ohledu děje. Ale na politické úrovni se to často shazuje tím, že jde jen o vox populi, tedy jak vnímají korupci lidé. Ale tak to není, respondenty nejsou lidé na ulici. Index připravují experti, kteří se tomu věnují dlouhodobě. Politická reprezentace ale často takový ukazatel bere povrchně. Například předchozí vláda, pokud Česko v indexu na žebříčku stouplo, se bila v prsa, že je to dobře.
Když se to začíná otáčet a klesat, nejspíš se to vláda bude snažit ignorovat. Pro mě je smutné především to, že nedoháníme vyspělý svět. Není to sebemrskačství, ale ukazuje se, že stát nedokáže mít takovou míru výkonnosti, efektivity a vnitřní kontroly, kterými by se modernizoval a reagoval na aktuální výzvy. Kulhá za inovacemi, které jsou v soukromém sektoru. Česko by mělo mít ambici, aby se v tomto žebříčku pohybovalo v první dvacítce, ne na úrovni Lotyšska nebo Gruzie, ale na úrovni Německa nebo Skandinávie.
Lze z indexu vyčíst i něco pozitivního?
Index je varující signál, ale jsou tu pozitivní trendy. Jeden z nich je, že občanská společnost žije. Nemám na mysli jen protesty, občanská společnost funguje i na místní úrovni. Hlídá to, co veřejný sektor dělá. Také jsou tu stále média, která fungují dobře, byť jejich situaci komplikuje, že se tu dokončují oligarchické akvizice (skupina PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera koupila mediální skupinu, kam patří televize Nova, pozn. aut.).
A na mnoha úrovních vidím profesionalitu lidí navzdory ne optimálním podmínkám dobře zadministrovat velkou zakázku. Takže máme tu živou občanskou společnost, řada médií plní svou kontrolní roli a řada lidí se snaží ve veřejném sektoru nebo justici dělat svou práci dobře. Na tom se dá stavět.
