Tomáš Czernin sedí na bílé pohovce v salonu svého zámku v Dymokurech kousek od Poděbrad. Tam, kde většina lidí má v obývacím pokoji televizi, on se dívá do krbu. Nad ním visí historický obraz a vedle něj portréty všech čtyř Czerninových dětí. Je větrný listopadový den a pokojem kvílí meluzína.

Czerninové

Czerninové ovlivňovali českou politiku už od 12. století. Původ odvozují od rodu Drslaviců, jehož nejznámější člen Drslav byl kastelánem plzeňského hradu. První dochovaná písemná zmínka o rodu pochází z roku 1193, kdy byl Czernin jmenován nejvyšším komorníkem Království českého.

V roce 1627 rod získal hraběcí titul. Tomáš Czernin pochází z vinořské větve. Jeho předky vnímá historie velmi protichůdně. Za zmínku stojí z této linie velmi konzervativní Otakar Czernin, rakousko-uherský ministr zahraničí z období konce první světové války. Předtím byl blízkým poradcem Františka Ferdinanda d’Este a příznivcem monarchistického až absolutistického uspořádání. Snahy o demokracii odmítal, nevěřil jim. Po válce měl dokonce zákaz vstupu do Československa.

Naproti tomu dědeček Tomáše Czernina se za český stát jednoznačně postavil, když v roce 1939 podepsal Národnostní prohlášení české šlechty, kterým se aristokraté i přes tlak nacistů přihlásili k sounáležitosti s českým národem. Nacisté mu sebrali zámek v Dymokurech a uvěznili ho. Po konci války usiloval o navrácení majetku, ale komunisté jej zestátnili a on emigroval do Rakouska.

zobrazit celý text

Pohádkovou iluzi narušují moderní předměty dokazující, že rodina salon běžně využívá. Na parapetu leží stará Nokia, na konferenčním stolku oblíbená desková hra Desítka, v rohu místnosti je audiosoustava. Konferenční stolek je stejně jako pohovka z řetězce, o žádný historicky cenný nábytek se nejedná.

„Kdo si představuje, že žít ve 21. století na zámku je nějaká romantika, mýlí se. Je to svým způsobem šílenství. Když fouká vítr, máme pocit, že fouká i vevnitř,“ přehazuje si nohu přes nohu nejznámější představitel starobylého a rozvětveného šlechtického rodu.

„Dlouho jsem říkal, že jsem údržbářem, topičem, popelářem, parkovým technikem a správcem dohromady,“ pousměje se, usrkne z šálku kávy a zapálí si cigaretu. Přiznává, že bydlení to není zrovna praktické, jinde by však s ohledem k rodinnému odkazu žít nechtěl.

Při příjezdu do vesnice s necelou tisícovkou obyvatel si barokního zámku ani nejde všimnout. Zastiňuje ho velká betonová zeď bývalých kasáren, které byly za minulého režimu necitlivě postaveny na protějším pozemku.

Vyčítal jsem rodičům, že neemigrovali

Czerninům majetek zabavili komunisté, zámek využívali jako skladiště. Zpět ho získal po revoluci v restituci dnes již zesnulý otec Theobald (známý také jako Děpold). Dětství strávil Tomáš Czernin napřed v panelovém domě v Chodově u Karlových Varů. Po narození mladšího bratra Děpolda jim dvoupokojový byt nestačil a odstěhovali se do domku za město Nejdek, na místo, které popisuje jako „nejkrušnější Krušné hory“.

„V mládí jsem rodičům dost vyčítal, že neemigrovali. Ptal jsem se, proč musím žít v komunismu,“ vzpomíná. Vystudoval stavební fakultu ČVUT, v roce 1990 se oženil a přestěhoval se za manželkou Ursulou do Vídně. Ve stejném roce se jeho rodině vrátily Dymokury.

O dva roky později jedné lednové půlnoci Tomáši Czerninovi zazvonil telefon. Volal mu otec, že ho v Dymokurech potřebuje, aby mu pomáhal s restitucemi a rozběhem hospodářství. Bylo to dříve, než v té době třicetiletý Czernin čekal. Přestěhovat se do rodového sídla ale chtěl. Velký vliv na něj měl dědeček Rudolf Děpold. Právě jemu dymokurský zámek vzali nejdříve nacisté, pak komunisté. Vzpomínal na něj až do konce života.

„Děda zemřel ve Vídni, kde nebyl šťastný, nic tam nevlastnil, žil z podpory příbuzných. Ztratil majetek, svobodu, vlast, částečně i rodinu. Celý život pořád jen něco ztrácel. Já jsem si vzal do hlavy, že to chci zažít obráceně a do Dymokur se jednou vrátím,“ popisuje Czernin.

„Dědeček se sem nakonec taky vrátil, jeho popel přišel poštou a je tu pohřben. Říkal jsem si, že budu šťastný za každý den, kdy se vrátím dřív než v truhle nebo piksle,“ dodává a zpětně oceňuje, že rodiče nakonec do zahraničí neodešli.

Nic zajímavého na zámku není

V Dymokurech nejprve bydleli v malém domku v areálu bývalé sodovkárny. Do zámku se odstěhovali po šesti letech, kdy na něm byla ještě spousta práce. Stěhovali se v podstatě na stavbu. Dnes využívají celé sídlo, ve třech čtvrtinách jsou obytné pokoje, ve čtvrtině kanceláře. Veřejnosti není přístupné.

„Nic moc zajímavého k vidění tady není. Dokonce jsem našel zprávu z doby, kdy Němci dělali databázi hodnotných děl, které by po vítězství odvezli do říše. Stojí v ní, že tady nic zajímavého není,“ říká jednašedesátiletý senátor. Poukazuje i na to, že dost nábytku pořídili v Ikee a nelámali si moc hlavu, jestli zapadá do barokního zámku.

Většinu zámku rekonstruoval ještě jeho otec na své náklady. Největší investicí současné hlavy rodiny byla kotelna. Zaměstnávají jednu paní na úklid a jednoho správce, který dohlíží hlavně na topení. O velký pozemek kolem budovy se stará Czernin sám spolu se správcem a syny.

Současná podoba sídla pochází z konce 18. století, Czerninům připadl v roce 1833 díky sňatku hraběte Otakara Czernina z Chudenic s Rosinou Cavrianiovou, vdovou po Josefu Colloredovi. K jeho majetku patří 1560 hektarů lesa, 170 hektarů rybníků a tisíc hektarů polí. Je také majitelem firem Czernin Dymokury a Czernin Agro. První poskytuje zemědělské služby, zabývá se chovem a prodejem ryb a myslivostí, druhá zpracovává hovězí a vepřové maso.

Znak rodu se v průběhu staletí proměňoval, ale pravá polovina vždy byla červená. Levá polovina se skládá z horizontálních modrobílých pruhů. Po povýšení rodu do hraběcího stavu přibyly na světlé pruhy iniciály habsburských panovníků Rudolfa, Matyáše a Ferdinanda II. Právě za posledního zmíněného byl Czerninům titul udělen. Později na počest panovníka Ferdinanda III. do erbu doplnili doprostřed jeho iniciálu.

Foto: Wikipedia (Geraldiker, CC BY-SA 4.0)

Pobyt v lese je jeho velká vášeň. Celou chodbu v prvním patře má ověšenou loveckými trofejemi. „Les je příklad konzervatismu. Těžíme z něj to, na čem nemáme žádnou zásluhu, a naopak z toho, co do něj vkládáme a co v něm pěstujeme, my nic mít nebudeme. Využijí to až ti, co přijdou po nás,“ zamýšlí se.

Z chodby vede vstup do pestrobarevné kaple. Využívají ji jen při zvláštních příležitostech. Na pravidelné nedělní mše dojíždějí do kostelů v okolí. Stejně jako další šlechtické rody, i Czerninové jsou katolíci.

Z prvního patra vede reportéry dolů do kotelny a přes nádvoří, kterému uprostřed dominují růžové keře jeho matky Polyxeny, zpět do salonu připomínajícího obývací pokoj. Za ním je jídelna se stolem pro devět lidí a dřevěná kredenc. Tady už si člověk připadá o něco víc jako v zámku. Czernin si ale na velkolepé stolování nepotrpí. Raději se nají rovnou v kuchyni, místo talíře mu stačí prkénko.

Dědeček vystoupil na obranu vlasti

Zámek jednou převezme zřejmě jeden z Czerninových synů. Celkem má čtyři děti. Nejstarší Zuzana Maria pracuje v diplomatických službách v Bruselu, druhorozená Anna Maria je umělkyní ve Vídni. Starost o zděděné hospodářství tak nejspíš připadne na mladšího Wolfganga nebo Maximiliana.

Tomáš Czernin je místopředsedou TOP 09, místopředsedou Senátu a zastupitelem Dymokur. Czerninové politické dění ovlivňovali po staletí. Ke vstupu do politiky ho opět inspiroval dědeček, který v letech 1938 a 1939 spolu s dalšími zástupci šlechtických rodů vystoupil na obranu vlasti.

„Můj dědeček žádný politik nebyl, ale když byla republika ohrožená, byl jedním z těch, kdo navštívili prezidenta Beneše, aby ho podpořili v udržení historických hranic Československa, tedy nepodrobení se nacistickému Německu. Sounáležitost vyjádřili i u prezidenta Háchy prohlášením své loajality k českému národu. Všichni se dostali na soupisku gestapa a měli z toho problémy, udělali ale hrdinský skutek,“ připomíná.