Ze zažloutlé fasády opadává omítka, střecha zámku by potřebovala opravu a trávník před vchodem je vyšlapaný. V norském pleteném svetru a volných kalhotách s kapsami připomíná osmdesátiletý Jaroslav Lobkowicz víc zahradníka nebo údržbáře než místního zámeckého pána. O pět let mladší manželka Elisabeth vypadá v zelené vestě, kabátku a šátku o poznání víc jako aristokratka.

Lobkowiczové

Kořeny Lobkowiczů (nebo též Lobkoviců či Lobkowitzů) sahají do konce 14. století a historicky byli spřízněni s Přemyslovci i současnou královskou rodinou ve Velké Británii. Varianta Lobkowiczové je nejstarší dochovanou podobou jejich jména. V roce 1919 Ferdinand Zdeněk jako tehdejší hlava rodu rozhodl, že budou používat právě ji.

Lobkowiczové byli nejvýznamnějším a nejvznešenějším českým aristokratickým rodem. Pracovali ve službách panovníků a vždy se angažovali v politice. Za zmínku stojí Jiří Popel, mocný a ambiciózní katolický šlechtic, který v roce 1591 za vlády Rudolfa II. krutě potlačil povstání luteránů. Později se postavil i proti samotnému císaři, za což si vysloužil doživotní vězení.

Knížecí titul Lobkowiczové získali v roce 1624. V té době byla rodina rozdělená na dvě větve – hasištejnskou a popelovskou. Ta první v polovině 17. století vymřela, druhá se dál rozvětvila na bílinskou a chlumeckou. Bílinská větev zanikla o sto let později, z chlumecké vznikla roudnická a hořínsko-mělnická. Členové obou těchto větví žijí dodnes.

Názvy rodových větví byly odvozeny od míst, kde rodina vlastnila majetky. Dodnes jim patří například zámek v Roudnici nad Labem a v Mělníku. Jaroslav pochází z křimické linie roudnické větve.

zobrazit celý text

„Je to tady v dezolátním stavu,“ omlouvá se Lobkowicz, když reportéry Aktuálně.cz po rodovém sídle v Křimicích u Plzně provází. Bývalý poslanec a podnikatel bude mít za týden jednaosmdesáté narozeniny. Je hlavou nejvyššího skutečně českého aristokratického rodu. Kdyby Československo krátce po svém vzniku nezrušilo šlechtické tituly, říkalo by se mu kníže. Na český původ je rodina hrdá, více než sto let už používá staročeský tvar svého jména Lobkowicz, místo německého Lobkowitz.

V křimickém zámku vyrůstal Jaroslav do svých devíti let, pak rodině veškerý majetek zabavily úřady nového komunistického režimu. Lobkowiczové se přestěhovali do zámeckého pivovaru, v obytné budově vznikl internát podniku Škoda Plzeň. Po maturitě Jaroslav nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole elektrotechnické. Vyučil se a jako opravář televizních přístrojů pracoval do roku 1968. Když v srpnu přijely sovětské tanky, emigroval do Západního Německa.

V Mnichově poznal Elisabeth de Vienne z francouzské šlechtické rodiny. Brzy se vzali, přestože tomu rodina nevěsty nepřála. Jaroslav konečně vystudoval elektrotechniku a jako inženýr pracoval u firmy Siemens. Zdálo se, že život prožijí na Západě. „Vždycky jsem ale věřil, že se vrátím,“ zdůrazňuje Lobkowicz.

Po pádu komunistického režimu nabídly české úřady Lobkowiczům rodové sídlo zpět. Většina členů početné křimické větve rodu se ale k získání zdevastovaných zámků a pozemků neměla. Jediný Jaroslav se rozhodl opustit pohodlný život v zahraničí, na nějakou dobu se rozloučil s manželkou a třemi dětmi a v roce 1993 se vrátil do Česka.

„Podle prvního zákona o restitucích mohl o zabavený majetek žádat jen ten, kdo v Česku bydlí. To znamenalo vzdát se života v zahraničí. Z rodiny to nikdo nechtěl,“ vysvětluje Elisabeth. „On byl výjimka. Šel do toho.“

Jaroslava Lobkowicze lidé brzy zaznamenali jako politika KDU-ČSL a později TOP 09. Byl zastupitelem a radním v Plzni, v Poslanecké sněmovně strávil 15 let, parlamentní lavice opustil v roce 2017. Když se novináři ptali, zda mu nebude politika chybět, odpovídal jasně. „Já mám tady u nás v Křimicích práce dost,“ říkal například serveru iDnes.cz.

Platí to pořád. Zámek potřebuje, aby opravy pokračovaly. Lobkowiczovi se snaží, co jim ještě zdraví a peníze dovolí. Pomáhají jim dva zaměstnanci a nejstarší syn Vladimír.

Příbuzní anglického krále

Na první pohled upoutá před vstupem do zámku vysoká dřevěná bouda. „Pod ní je svatý Jiří. Největší kamenná jezdecká socha v Čechách, možná v celé střední Evropě,“ ukazuje Lobkowicz ke stlučeným prknům. Polovina zámku nyní patří další příbuzné, která se podle manželů v rekonstrukci nijak neangažuje. I proto socha na opravu čeká. Lobkowiczové se nemůžou dohodnout s ní ani s památkáři.

Rozsáhlý zámecký park je veřejnosti přístupný každý den. Prohlídky zámku dělají manželé jen občas, část interiéru se pořád rekonstruuje. Budovu výrazně poznamenala přeměna na „škodovácký“ internát. Na některých dveřích dodnes zůstala zelená barva, která se používala v obřím strojírenském podniku a přišla i na vše dřevěné v křimickém zámku.

Čas od času někdo z učňů, kteří v internátu bydleli, na místo znovu zavítá. Jeden z nich se se současným majitelem podělil o historku s jezdeckou sochou. „Tenkrát na ni vlezl a ulomil jí nohu. Povídal mi, že to zafáčoval a doufal, že to přiroste,“ směje se bývalý poslanec.

Kořeny Lobkowiczů sahají k Přemyslovcům a vzdáleně jsou příbuzní i se současným anglickým králem Karlem III. Připomíná to dvoumetrový rodokmen na stěně jednoho z pokojů. Vytvořil ho badatel Jan Drocár. Jednu kopii poslal zesnulé královně Alžbětě II., druhou anglickému velvyslanectví v Česku, třetí věnoval do Křimic. S anglickou královnou se Lobkowicz setkal při její návštěvě v roce 1996. Potřásl si rukou s ní i s jejím manželem, princem Philipem.

Historii rodu připomíná také obraz ze 16. století, na kterém je habsburský císař Rudolf II. a dva Lobkowiczové. S Habsburky měla rodina dobré vztahy. Jaroslavův předek prodal v roce 1887 zámek Konopiště následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d’Este. „Když ho pak jel jednou navštívit, vzal s sebou své tři syny. Franz Ferdinand se rozčílil, proč nemluví česky. Prapradědeček potom vyměnil všechny učitele a začali mluvit česky,“ vypráví Lobkowicz.

Podlaha z hobbymarketu

V křimických komnatách není nábytek schovaný za nataženými provazy zakazujícími vstup jako na jiných zámcích. Staré knihy leží na stole, je možné jimi listovat. V jedné místnosti je vystavený kanón. „Na křtinách vnučky jsme ho vytáhli ven, nasypal jsem do něj prach, dal tam tenisový míček a stříleli jsme. Přes celý park to letělo,“ usmívá se zámecký pán.

Původním znakem rodu byl stříbrný štít s červenou hlavou, tedy horní třetinou štítu. Od druhé poloviny 15. století byl erb čtvrcený, spojený s černou orlicí vymřelých pánů ze Žerotína. V 17. století začali Lobkowiczové používat složitý erb se všemi nároky rodu. V jeho středu byl původní čtvrcený štít, v erbu se objevila zubří hlava s houžví vymřelých pánů z Pernštejna, anděl i lev zaháňského vévodství, černá slezská orlice a znak říšského hrabství Störnstein v podobě tří hvězd nad trojvrším a třemi černými kůly.

Foto: Wikipedia (Nomadic1, CC BY-SA 4.0)

Kuriozitou je podlaha ve velkém sále, kde se pořádaly společenské události. Současní majitelé neměli dost peněz na mramorové dlaždice, tak nakoupili podobné v hobbymarketu. Na otázku, kolik ho už opravy stály, Lobkowicz odpovídá: „Nevím, já to nepočítám.“

Rekonstrukci dříve financoval z platu. Rodině patří také lesy a Zelárna Lobkowicz, malý podnik na výrobu kysaného zelí. Elisabeth Lobkowiczová v centru Prahy pronajímá dům, který si mohla dovolit opravit díky penězům zděděným po rodičích. Dokud žili, finančně ji nepodporovali. V Praze také zastupovala londýnskou aukční síň.

Hospodaření na zámku byla uvyklá odmalička. Její rodiče neustále plánovali, co je třeba udělat dnes, co za týden, co v dlouhodobějším výhledu. „Když máte zámek, pracujete pořád. Neustále je co opravovat. Dveře, okna, podlahy,“ vyjmenovává.

Vnoučat mají Lobkowiczovi sedm a na křimickém zámku bydlí ve třech pokojích. Vybrali si ty s nižšími stropy, aby je snadněji vytopili. Chtěli by stihnout přestavět část zámku na menší byt, kam by se ještě odstěhovali. Do jejich současného bytu by se přesunul jejich nejstarší syn Vladimír. Prostřední syn Jaroslav je knězem ve Francii, nejmladší Filip žije ve Frankfurtu nad Mohanem. Česky mluví všichni.