reklama
 
 

Téměř nevidí a má potíže s chůzí. Navzdory tomu uspěla v hudbě a vyvíjí aplikaci pro dyslektiky

4. 3. 2018
Tereza Pařilová studovala hru na harfu v Česku i v Americe, pak se pustila do informatiky. Nyní se snaží pomoci dyslektikům, přestože sama trpí cukrovkou, kvůli níž částečně přišla o zrak.

Praha - Na harfu hrála Tereza Pařilová tak dobře, že ve 14 letech získala stipendium na americkém hudebním gymnáziu a později koncertovala s několika českými orchestry. Studium informatiky zvládala tak hladce, že odpromovala s červeným diplomem. Ve své disertační práci se teď věnuje vývoji technologie, která usnadňuje čtení dyslektikům.

Z životopisu třiatřicetileté ženy by jen těžko někdo poznal, že si do něj všechny položky napsala navzdory celoživotním zdravotním obtížím, které vedly k částečné ztrátě zraku a snížené citlivosti nohou.

Tereza Pařilová od tří let trpí diabetem prvního typu. Zhruba stejně dlouho ji provází i láska k hudbě. Jejím vzorem pro ni vždy byla maminka, která je vystudovanou klavíristkou a hudební učitelkou. Tereza si ale místo piana našla cestu k harfě. "Fascinovalo mě, že struny jdou svrchu dolů a také to, že má harfa sedm pedálů, z nichž každý má tři zářezy. Vyznejte se v tom!" říká nadšeně a z odpovědi je jasné, že snadné úkoly ji nelákají.

Nejprve složila přijímací zkoušky na konzervatoř v Česku, pak ale dostala možnost odjet na čtyři roky do Pensylvánie. Kvůli zhoršení zdravotního stavu ale po roce jela domů. Tam pak zvládla šestileté studium konzervatoře za pět let a následně na brněnské Janáčkově akademii múzických umění absolvovala bakalářský program hudebního manažerství.

Už od 16 let vypomáhala v nejrůznějších orchestrech, kde zaskakovala za nemocné harfenistky. Později na plný úvazek hrála v zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů. Přes den zkoušela, večer koncertovala, a to často včetně víkendů. "Bylo toho na mě už moc, měla jsem pocit, že jsem strašně zestárla. Potřebovala jsem se na chvilku zastavit na jednom místě a začít dělat trošku něco jiného," vzpomíná dnes Pařilová.

Vrhla se do studia informatiky na brněnské Masarykově univerzitě. "Přitom jsem vůbec nebyla zdatná v technice, počítačům jsem vůbec nerozuměla. Ale celkem mě to zaujalo," říká a přiznává, že nejprve počítala s tím, že zvládne jen první semestr a pak se uvidí. "Ale první semestr jsem ukončila bez problému a řekla jsem si: ono to asi půjde dál. Tak jsem to zkusila, až jsem absolvovala s červeným diplomem," krčí rameny a dodává, že během studia ji motivovala i dobrá parta v ročníku.

Na podzim 2015 skončila Tereza v nemocnici s těžkým průběhem mononukleózy. Když ji lékaři pustili domů, do doktorských státnic jí zbývaly tři týdny. Přesto se na ně zvládla připravit a úspěšně je složila. Nyní dokončuje disertační práci, jejímž jádrem je vývoj aplikace pro dyslektiky.

Pařilová neměla ve svém okolí nikoho, kdo by poruchou čtení trpěl. S překonáváním překážek a limitů má ale bohatou zkušenost, a to nejen těch zdravotních. "Když jsem jela do Ameriky, vůbec jsem neuměla anglicky. Co umíte ze základky? Moc toho nebylo," podotýká a vzpomíná na pocity, které zažívá člověk, když vidí písmena na cedulích, ale neví, co nápisy znamenají. "Dyslektici mohou mít tento problém také. Vidí písmenka, ale pletou se jim, splývají," vysvětluje Pařilová.

Její aplikace umí text upravit na míru jednotlivým dyslektikům, protože každému z nich mohou dělat potíže jiné skupiny písmen. Pro individuální úpravu je potřeba, aby dyslektik nejprve vyplnil test, který odhalí, kde je problém.

"Text pak upravujeme tak, že do problematických vzorců písmen vkládáme malé fragmentační znaky, vypadají v podstatě jako pomlčka. Znak písmenka oddělí od sebe, tím pádem už si nejsou tak podobná," popisuje Pařilová s tím, že i se značkami text zůstává plynulý.

Financování aplikace zatím Pařilová neřeší, protože jde o studijní projekt svázaný s fakultou. Určitě se jí ale nezamlouvá komerční využití, které by vedlo k tomu, že za aplikaci budou platit sami dyslektici. "Proč by člověk, který nemůže za své onemocnění, měl platit? Vidím to sama na sobě," říká.

Momentálně práci na aplikaci zbrzdily vážné potíže se zrakem. Po několikáté operaci nyní vidí na pravé oko z 60 procent, na levé vůbec. K tomu se potýká i se ztrátou citlivosti v nohou, což je další z častých komplikací cukrovky. "Nohy necítím, i když někdy pekelně bolí. Nemohu chodit dlouhé vzdálenosti, špatně držím rovnováhu. Bojím se chodit ze schodů, protože už jsem mnohokrát spadla," říká Pařilová.

Práci ale rozhodně plánuje dokončit. Při psaní jí pomáhají rodiče i spolužáci. "Snažím se disertačku dopisovat třeba i po jednom odstavci," popisuje doktorandka.

Za soustavné překonávání překážek při studiu nyní Tereza Pařilová dostala Cenu Wernera von Siemense.

autoři: Markéta Šrajbrová, Adéla Skoupá | 4. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama