"Trošku jsme zapomněli na to, že bychom měli pomáhat slabším jedincům a ne je trestat. U rodin často vnímám, že když jim dítě odeberete, tak potom velmi rychle ztrácí zájem. A když je dítě v pobytovém zařízení a vy ho pak chcete vrátit domů, tak po nějakém půlroce, roce už je to strašně těžké," kritizuje současný systém náhradní péče Chábová, podle které se do něj často dostávají i děti, které by v něm nutně být nemusely.
Že to tak je, potvrzuje Robert Ferenc, který byl sám v ústavní péči od útlého věku a dnes pracuje v dětském domově jako lektor. Až v 15 letech se setkal se svou biologickou matkou a zjistil, že v její péči žije jeho sestra. "Asi bych v té rodině mohl být, když tam byla moje sestra. Mělo se kde bydlet, mělo se co jíst," popisuje svoji zkušenost.
Ferenc si prý sám prošel dvěma zařízeními náhradní péče. Zná ale případy dětí, které si třeba už v jedenácti nebo dvanácti letech prošly třeba pěti různými domovy. "A to je katastrofa," hodnotí a dodává, že se i přes profesionální přístup vychovatelek dodnes potýká s emočními problémy.
Chábová, která volá po zákonné úpravě systému, se prý zlobí hlavně na politiky, kteří se podle ní často tváří, jak u nás náhradní rodinná péče "skvěle funguje". "A vy potom máte ty mladé dospělé, kteří celým systémem projdou, a vidíte, jak jsou vlastně hrozně poškození," apeluje na přijetí legislativy, která by se zaměřila na prevenci v ohrožených rodinách.
