Jeho tehdejší ošetřovatelka na klinice popálenin Jaroslava Moserová hovoří mimo jiné o tom, proč dnes na Palachovu smrt lidé zapomínají.
A: Dělala jste o Janu Palachovi už určitě spoustu rozhovorů. Působí na vás jeho čin i po těch sedmatřiceti letech?
Samozřejmě. Na jeho krajní čin, který by byl v demokratickém světě absurdní, nelze nikdy zapomenout. Tehdy v době Pražského jara si mladí lidé dělali velké naděje. Já ne, byla jsem větší realista: v určité fázi jsem věděla, že se překročila míra, kterou nebude Sovětský svaz ochoten tolerovat. Na druhou stranu se objevilo mnoho nadaných lidí novinářů, filmařů, scénáristů. Vynořili se jakoby odnikud z hlubin. Daly se číst noviny, poslouchat rádio, sledovat televize.
A: Pak ale přišla okupace...
A zvolna nastoupila demoralizace. Nejstrašnější to bylo zvlášť pro ty, co měli naděje. Mnozí z těch, kteří prokázali odvahu a nadání v průběhu Pražského jara, se náhle omlouvali za svoje postoje. Začali se vzdávat, poddávat, prodávat. Tohle vedlo Jana Palacha k jeho činu. Chtěl otřást svědomím národa, zastavit tu demoralizaci.
Bylo jakkoli vyloučené oslovit veřejnost skrze média, neexistovalo například živé vysílání. Palach proto hledal cestu, jak udělat něco, co nelze zamlčet, ani skrýt. Z tohoto hlediska chápu, že zvolil krajní cestu. Jako lékař a křesťan s ní samozřejmě souhlasit nemůžu, ale vážím si jí. Palach nebyl žádný fanatik. Byl to racionálně myslící, inteligentní mladý muž, ještě k tomu věřící.
A: Lidé si po jeho činu slibovali, že nezapomenou. Nastala ale normalizace a lidé zapomněli. Nebo ne?
Nevíte, kolik lidí se neprodalo při vzpomínce na Palacha, byť ne zcela uvědoměle. A nemůžete to vědět. Ne všichni podlehli a prodali se. Když byla u nás v nemocnici anticharta, pozvali všechny zaměstnance oddělení popálenin i uklizečky a řidiče do zasedací místnosti. Byly tam připravené papíry na podepsání.
Já jsem se ptala, na co se budu podepisovat. Oni říkali, že pod antichartu. A já na to, kde je Charta. Jenže tenhle text k dispozici nebyl. Tak jsem udělala čelem vzad a to samé udělali doslova všichni. Ne že bychom v tu chvíli na Palacha mysleli, ale morální závazek, že člověk nemá prodávat svou duši, cítilo mnoho lidí.
A: Přece mi to nedá. Říká se, že historická paměť národa je velmi krátká. Souhlasíte?
Ano, lidé si už nepamatují rozsah škody na morálce - jak se třeba setřela hranice mezi poctivostí a nepoctivostí, pravdou a lží. Za minulého režimu třeba kradli slušní lidé: odnést si pytel cementu z pracoviště prostě nebylo považováno za krádež. Všichni tak trošku lhali, nebo zamlčovali pravdu. Učili ve škole svoje děti pokrytectví a falši: neříkat, co si myslí. Děti věděly, že jim učitelé lžou a říkají věci, kterým sami nevěří, a že to jejich rodiče přijímají jako samozřejmost. To byl zločin na morálce.
A: Anketa mezi čtenáři Aktuálně.cz například ukázala, že třetina lidí vůbec nechápe, co smrt Jana Palacha znamená. Čím to ale je, že lidé takhle zapomínají?
Lidi na to raději zapomínají, protože úplně čisté svědomí neměl nikdo. Ani já ne. Chodila jsem k volbám, ale ne vždycky jsem škrtla volební lístek. Každý dělal nějaký ústupek, jinak se ani nedalo žít. Spousta lidí dělala ústupky kvůli dětem. Teď je o to víc potřeba sesbírat pro mladou generaci osobní zážitky o konkrétních absurdních situacích totality, to nakonec promlouvá víc než čísla o počtu obětí. Není rodina, která by nemohla něco dodat.
A: Mluví se dnes o tom, že se po volbách budou komunisté opět podílet na moci. Bojíte se toho?
Já tomu nevěřím. Když lidé při různých anketách říkají, že budou volit komunisty, je to myslím výraz nespokojenosti s politickou kulturou a garniturou. Když ale dojde nakonec na věc, nebudou komunisty volit. Vždyť kolik lidí za mnou přišlo do senátorské kanceláře s nějakou stížností a říkali mi: jestli nebude zjednána náprava v této věci, budu volit komunisty. Jsem přesvědčená, že tak nakonec neučinili.
A: Jak by podle vás měla dnes vypadat občanská nerezignovanost, za kterou se Jan Palach upálil v minulém režimu?
Lidi by neměli propadat skepsi typu: stejně je to jedno, stejně se nic nezmění. To je nesmysl. Jsme v demokratickém světě a v něm nemá právo nadávat ten, který se nesnaží něco udělat. A to minimum je jít k volbám. Za čtyřicet let komunismu se slušní lidé naučili nebýt průrazní a ctižádostiví, protože za bolševika to znamenalo dělat ústupky. Dneska to už sice neplatí, ale slušní lidé zůstali tak dlouho vzadu, až ten otevřený prostor zaplnili ti druzí. To je logické. Tenhle efekt je vidět ve všech postkomunistických zemích.#reklama
