Poslední okupant: Je mi líto, že jsem se aktivně podílel na chybné politice SSSR

Poslední okupant: Je mi líto, že jsem se aktivně podílel na chybné politice SSSR
V roce 1988 dosáhl hodnosti generálplukovníka (z osobního archivu generála Vorobjova z let 1968-1991).
V letech 1995–2007 byl poslancem ruské Dumy (z osobního archivu generála Vorobjova z let 1968-1991).
Z osobního archivu generála Vorobjova (1968-1991).
Z osobního archivu generála Vorobjova (1968-1991).
Foto: Reuters
Josef Pazderka Josef Pazderka
Aktualizováno 29. 6. 2021 10:06
Generál Eduard Vorobjov, velitel Střední skupiny sovětských vojsk, byl posledním vojákem, který svým odletem 27. června 1991 ukončil "dočasný" pobyt armády v Československu. Trval 23 let. Rozhovor je převzat z deset let staré publikace Invaze 1968. Ruský pohled. "Stala se chyba, již nelze vzít zpět," řekl k okupaci Československa generál, který před 30 lety velel odchodu svých jednotek.

Proč jste se rozhodl vstoupit do Sovětské armády?

Armáda měla obrovské zázemí - zvlášť důstojnický sbor se odlišoval od průměru: oblékáním, chováním, disciplínou a samozřejmě i materiálním zabezpečením. Ve srovnání s dneškem je to samozřejmě relativní, ale tehdy nabízela armáda velmi slušnou kariéru.  

U mě navíc hrály roli osobní motivy, chtěl jsem splnit otcovu prosbu. Ten sloužil za druhé světové války v Rudé armádě, a když na jejím konci umíral v Polsku, poslal po svém spolubojovníkovi manželce vzkaz, aby se někdo ze synů vydal v jeho stopách. Starší bratr se o to pokoušel, nastoupil na vojenské učiliště, ale chyběla mu potřebná disciplína. Mně to s armádou také nejdřív nevyšlo - v roce 1956 jsem neprošel ze zdravotních důvodů - ale po absolvování základní vojenské služby v roce 1963 už mě napodruhé přijali.

Jaké jste měli tehdy jako mladí vojáci představy o sovětském režimu? Prožívali jste období chruščovovského tání, ve kterém se bortil Stalinův mýtus, ale totalitní režim byl zároveň stále v plné síle…

O Stalinovi jsem měl pochyby už od jeho smrti v březnu 1953. Pamatuji si, jak matka usedavě plakala dnem i nocí. Byla přesvědčená komunistka a nedokázala si představit, že bychom žili bez Stalina. Neměla to jednoduché, byla od konce války vdovou se třemi dětmi. Já jsem byl tehdy v sedmé třídě, ale nějak instinktivně jsem cítil, že život musí jít dál. Pak samozřejmě přišel Chruščov, odhalení kultu osobnosti, to všechno jsme jako mladí lidé vnímali a podle toho si ke Stalinovi vytvořili rezervovaný vztah. Nicméně pořád jsme byli vychováváni v systému marxismu-leninismu, žádné větší pochyby se nepřipouštěly, a pokud se mluvilo o nějakých chybách, vždycky šlo jen o jednotlivce, nikoli o systém jako celek.

V roce 1968 jste jako sovětský voják přijel do Československa. Co jste o něm tehdy věděl?

Moc toho nebylo. V Československu jsem nikdy předtím nebyl, ale věděl jsem, že patří do východního bloku. Tehdy jsem sloužil v sovětských jednotkách ve východním Německu. Věděli jsme, že se v Praze něco děje, že se vedení ČSSR a Sovětského svazu nedokážou úplně shodnout, a proto jsme se připravovali na možný zásah. Ale bližší podrobnosti jsme neznali.

Jak konkrétně jste se připravovali? Vnímali jste to jako něco mimořádného?

Věnovali jsme se bojové přípravě, tentokrát už s ohledem na konkrétní terén v Československu. Vytvořili jsme si v lese model trasy, kterou jsme měli postupovat. Moje rota měla navíc za úkol řídit dopravu. Cvičili nás němečtí policisté, měli jsme stejnou dopraváckou uniformu jako oni, přilby, vysoké kamaše, světelné hole a optické odrazky.

Invaze v srpnu 1968

Odsun sovětských vojáků

Invaze zahraničních jednotek v srpnu 1968 se zúčastnilo zhruba 300 až 350 000 sovětských vojáků. V zemi nakonec zůstalo pět sovětských divizí pozemního vojska a jedna letecká divize, tedy základ tzv. Střední skupiny vojsk. Její pobyt v Československu v říjnu 1968 zpětně zlegalizovala mezinárodní smlouva, podle níž smělo v zemi pobývat maximálně 75 000 sovětských vojáků a s nimi rodinní příslušníci. Část nákladů na ubytování platila československá strana.

Sověti měli svou centrálu v Milovicích, k dalším základnám patřily Mladá Boleslav, Vysoké Mýto, Bruntál nebo Zvolen. V únoru 1990, kdy začali odjíždět první sovětští vojáci, jich bylo v Československu asi 73 500. S nimi zamířilo na východ přibližně 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport opustil československé území 21. června 1991. Velitel sovětských jednotek Eduard Vorobjov odletěl z Československa o šest dní později.

Podle Ministerstva životního prostředí ČR stát utratil od roku 1991 za odstraňování škod po Sovětské armádě - hlavně ekologických - více než 1,35 miliardy korun. Práce však ještě neskončily a vyžádají si další prostředky. Ruská strana na ně nepřispívá.

Existovaly dvě varianty: buď se na trase rozestaví hlídky, které budou řídit přesun vojsk, nebo budou jednotky postupovat samostatně, podle situace a podle toho, jak na vstup našich vojsk zareaguje československá armáda. Důstojníci měli připraven velký, asi 200 metrů dlouhý model Československa s vyznačenými trasami. Byly na něm všechny obce, mosty, jejich nosnost a výška i různé říčky a možné objížďky. Denně jsme ho studovali, takže nakonec jsme téměř nepotřebovali topografické mapy, protože jsme celou trasu znali skoro nazpaměť.

Připravovali jste se na válku?

Ne, to ne, ale museli jsme být připraveni i na krizové varianty. Pokud by se nám československé jednotky postavily na odpor, měli jsme být schopni adekvátně zareagovat. Ale s ostrou palbou a se zabíjením se nepočítalo.

Eduard Arkaďjevič Vorobjov

Eduard Vorobjov (1938) se narodil v ruské Voroněži. Vystudoval stavební střední školu a krátce poté vstoupil do Sovětské armády. V roce 1961 absolvoval vojenské učiliště v Baku, potom sloužil v sovětských jednotkách na Ukrajině a v NDR. V srpnu 1968 patřil v hodnosti kapitána a velitele 6. roty 242. motostřeleckého pluku k sovětským jednotkám, které vstoupily do ČSSR a obsadily oblast kolem Domažlic.

Po návratu do SSSR postupně velel v různých pozicích na Ukrajině, v Arménii a v Afghánistánu. V roce 1987 se vrátil do Československa jako vrchní velitel sovětské Střední skupiny vojsk. Účastnil se složitých jednání o odsunu sovětských jednotek z ČSSR a po návratu do Ruska se stal prvním náměstkem velitele ruských pozemních vojsk.

V roce 1994 se odmítl účastnit vojenské operace v Čečensku a rezignoval na všechny armádní funkce. Aktivně se zapojil do politiky a stal se blízkým spolupracovníkem reformního ruského premiéra Jegora Gajdara. V letech 1999-2007 působil jako poslanec ruského parlamentu za stranu Svaz pravicových sil. Je ženatý a má dvě dospělé děti.

Jak vám velitelé chystaný zásah v Československu vysvětlili? Do té doby to přece byl socialistický stát, spojenec…

Já i moji kolegové jsme byli přesvědčeni, že se někdo snaží svést Československo ze správné socialistické cesty a rozhádat ho se Sovětským svazem i s ostatními státy východního bloku.

Kdo to měl být?

Samozřejmě Západ, který chtěl vnést rozkol do jednoty socialistického tábora. O tom jsme nepochybovali. Sám jsem tomu nejen věřil, ale v rámci politického školení jsem to jako vedoucí skupiny z vlastní vůle vštěpoval svým podřízeným, poddůstojníkům a vojínům. Nikdo na mě netlačil.

Odkud jste čerpali informace o dění v ČSSR?

Zdroje byly omezené. Nosil jsem s sebou rádiový přijímač Alpinist, na kterém jsme pravidelně poslouchali zprávy sovětské rozhlasové stanice Volga. Sešla se celá rota, všichni ztichli a poslouchali. V rádiu hlásili, že se sice nedaří dosáhnout dohody, ale jednání stále pokračují. Vypadalo to nadějně. Nelze přece vést jednání a zároveň nasazovat armádu…

Další zdroj představovala státní televize, sovětský tisk a největší vliv měla samozřejmě sovětská vnitřní propaganda, tedy školení a přednášky velitelů.

Takže pochybnosti o invazi jste v momentě, kdy vás posílali do ČSSR, neměl…

Ne, jiné informace jsme získali až po vstupu do země, kdy jsme si sami začali vytvářet názor na to, co se děje. Až poté jsme si prvně uvědomili, že situace úplně neodpovídá tomu, co nám říkali velitelé.

Nehodnotím ani nesoudím, jen mě zajímá lehkost a proměnlivost, se kterou režim určoval své přátele a nepřátele. Jak to zpětně vnímáte vy?

Musíte brát v úvahu tehdejší dobu i to, jak nás vychovali. Vstup do Sovětské armády mimo jiné znamenal přistoupit na jistou formu izolace a ta byla u jednotek ve východním Německu téměř naprostá - neměli jsme bezprostřední kontakt ani s tamními lidmi, ani s těmi našimi, kteří zůstali doma.

Když člověk přijel na třicetidenní dovolenou domů do SSSR, sotva stačil navštívit rodinu, příbuzné a pozdravit pár přátel a už zase musel zpátky. Všechno, co jsme četli a slyšeli, procházelo velmi dobře vyladěnou vojenskou propagandou, která nám předkládala, co potřebovala. Možnost vytvořit si vlastní názor byla velmi omezená a navíc po něm tehdy nebyla nijak velká poptávka.

Znovu opakuji, že jsem jel do ČSSR bytostně přesvědčen, že stojíme v první linii boje proti kontrarevoluci a že je - pro dobro tamních obyvatel - nutné zasáhnout.

Našel se někdo, kdo by zásah odmítl?

Za celých osmatřicet let své služby v armádě jsem neviděl ani neslyšel, že by někdo z vojáků na znamení nesouhlasu něco odmítl nebo vyjádřil nějaký protest.

Kdy jste vstoupili do ČSSR?

Blížil se večer a napětí rostlo. Všichni si dobře uvědomovali, že ve dne do Československa nevstoupíme. Před půlnocí přišel povel: "Vpřed!" Vyrazil jsem se svou rotou k hranici. Závora byla zvednutá, žádní pohraničníci tam nebyli, takže jsme hranice překročili nerušeně.

Kde to bylo?

U obce Černý Potok. Moji rotu tvořilo deset vozů. Každá četa měla tři vozy, desátý vůz patřil mně, a k tomu menší obrněný transportér, ve kterém jsme vezli dopraváckou výstroj - kombinézy, kamaše, přilby, odrazky, světelné hole atd. Hned za hranicí jsme se dozvěděli, že okolí může být zaminované. Proto nastoupili ženisté a 300-400 metrů před námi jel tank s připevněnými kolovými odminovači KMT-5. Brzy ohlásili, že cesta je volná a žádné miny na ní nejsou. V Černém Potoce na náměstí svítila světla a u silnice stáli lidé. Bál jsem se, aby nedošlo k nějakému incidentu, ale když jsme se blížili, bylo vidět, že jen něco volají, drží květiny a mávají nám. Také jsme jim zamávali a nerušeně jeli dál. Mimochodem, všechny moje vozy chránila proti granátům plachtová střecha - kdyby ho někdo hodil na vozidlo, skutálel by se po ní.

Ale nikdo na vás nezaútočil…

Všechno probíhalo klidně. Tedy až do sedmé nebo osmé hodiny ranní, kdy jsme dorazili do Stříbra. Při vjezdu do města jsem najednou v ranním šeru spatřil hradbu lidí sedících na silnici i na chodníku. Po pravé a levé straně stály vysoké domy a uprostřed bylo náměstí. V další cestě nám bránili mladí lidé, kteří seděli bokem k nám.

Na úzké silnici už nebylo možné se vrátit. Na můj povel jsme zastavili, ale motory jsme nechali běžet. Musel jsem se rozhodnout ve zlomku vteřiny. Couvání bylo složité a riskantní, v ranním šeru by do sebe vozy mohly narazit. Mezitím začal úzký prostor plnit dým a zplodiny. I mě začalo škrábat v krku.

Rozhodl jsem se, že vyrazíme. Nasadil jsem si plynovou masku a zavelel: "Plný plyn na místě!" Šílený kouř z motorů dav postupně vyhnal. Lidé se s nadávkami a se zaťatými pěstmi začali zvedat, protože nemohli dýchat. Díky tomu jsme pomalu projeli. Lidé se na nás sice snažili útočit, přiletěla i nějaká cihla, ale tenhle úsek jsme nakonec zdolali.

Ihned poté jsem ohlásil veliteli praporu, že lidé ve Stříbře blokují silnici. Velitel nám přikázal, abychom další obce už objížděli. Tím se sice postup zpomalil, ale vyhnuli jsme se dalším problematickým situacím.

Co jste po tom incidentu cítil? Co jste si o protestujících lidech myslel?

Odpor lidí mě zaskočil, stejně jako ostatní vojáky. Ale v tu chvíli jsme o tom moc nepřemýšleli. Zaměstnávaly nás konkrétní úkoly. Byl jsem přesvědčen, že je to dočasné. Lidí se dotklo, že vojska zasáhla bez jejich souhlasu, ale postupně je to přejde, zvlášť když nedojde k žádným bojům. Ale nepříjemných zážitků přibývalo.

Když jsme dorazili do cílového prostoru u Domažlic a usadili se tam, museli jsme doplnit zásoby pitné vody. Poslal jsem jednoho důstojníka s malým obrněným transportérem, aby přivezl z nejbližší obce vodu. Jenže on se vrátil a oznámil mi: "Nechtějí nám ji dát." Řekl mi, že u pumpy stojí starší paní, zakrývá ji vlastním tělem, trhá ze sebe šaty a křičí, že jestli se chce dostat k vodě, ať ji zastřelí. Tak to vzdal a vrátil se, aby mi to ohlásil.

Podobných situací byla celá řada. Jeli jsme navštívit kasárny československé armády a lidé nám cestou hrozili pěstmi, jeden člověk si dokonce sundal kalhoty a vystrčil na nás holý zadek. Snažili jsme se trávit co nejvíce času na základně, pro potraviny vyjížděla jednotlivá vozidla, ale hromadný přesun vozů, natož s mužstvem, byl zakázaný.

Takže jste nebyli s lidmi v kontaktu?

Kontakt jsme navazovali složitě. Když jsme po čase poslali delegaci k nejbližší československé posádce, sice nás přijali, ale velmi chladně. Řekli nám, že na jakékoli kontakty je brzy, že se lidé musí nejdříve uklidnit. Tak jsme se zase stáhli.

Po určité době se kousek od nás začal objevovat nějaký Čech. Přišel dopoledne, díval se na nás a potom zase zmizel. Po několika dnech mi to začalo být divné, a tak jsem ho nechal zatknout a předvést. Ukázalo se, že je to československý voják, který studoval v Moskvě. Vyprávěl nám, že se ve své jednotce snažil vysvětlit, že invaze je v pořádku, ale ostatní vojáci ho vyhnali. Když přišel domů a dozvěděla se to jeho žena a její otec, tchán ho vyhodil z domu. Nakonec skončil u nás. Byl to normální člověk, ale já jsem si v duchu říkal - to je divné, že ho takhle vyhnali.

Byl to pro vás zlom?

Zlom ne, ale začal jsem pochybovat. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Znovu připomínám: tehdy jsem byl plně sovětský člověk, našemu zásahu jsem věřil, takže prostor pro nějaký zásadní zlom tu neexistoval.

A svůj názor jste nezměnil ani po návratu z ČSSR koncem roku 1968?

Ne. Nasazení v ČSSR měli na vojenské akademii v Moskvě po návratu určité výhody. Bylo nařízeno, aby nás vyučující nevyvolávali, pouze pokud se sami přihlásíme. V knihovně i na řadě dalších míst jsem měl přednost. Ale objevily se také problémy.

Jaké?

Přivezl jsem si z ČSSR složku plnou tiskovin - letáky, které nám dávali lidé. Sami jsme prováděli prohlídky objektů a hodně věcí jsme zabavili. My důstojníci jsme si je schovávali na památku. Při opouštění útvaru ani při návratu do SSSR to nikdo nekontroloval.

Jednoho dne mi v Moskvě zavolal nějaký člověk z KGB a řekl mi: "Soudruhu kapitáne, podle našich údajů máte materiály, které jste si s sebou přivezl z Československa. Je to tak?" Souhlasil jsem. Zeptal se mě, jestli mu je můžu ukázat, a já jsem samozřejmě přisvědčil. "Tak je zítra přineste," dodal. Druhý den jsem mu je přinesl; bydlel jsem nedaleko jejich oddělení. "Na co to máte?" zeptal se mě. Odpověděl jsem mu, že na památku - byl to můj křest, sice ne bojový, ale přece. Ale oni mi ty materiály zabavili.

Protestoval jste?

Ne. Dobře jsem věděl, že kdybych začal protestovat, mohlo by to mít nepříjemné následky. A tak jsem radši všechno odevzdal.

Slyšel jste tehdy o lidech, kteří protestovali proti invazi do ČSSR na Rudém náměstí?

Dozvěděl jsem se o nich až později.

Co jste si o nich myslel?

V duchu svého tehdejšího smýšlení: že jsou to lidé, kteří nesouhlasí se socialistickým zřízením a se stranickou linií. Chodil jsem na hodiny marxismu-leninismu a také jsem tak smýšlel. Říkal jsem si, že jsou to nějací blázni, které svedla západní propaganda, a zpráva o jejich protestu můj pohled na věc nezměnila. Sice jsem jejich čin zaznamenal, ale dál už jsem to nerozebíral. Jejich odvaha jít hlavou proti zdi mě však oslovila. Vzpomínám si, že mě už tenkrát napadlo, co je k tomu asi přimělo. Zvlášť když bylo jasné, že svého cíle nedosáhnou. Říkal jsem si, že asi musí být stateční. Ale to bylo všechno.

Kdy jste události v roce 1968 a své zapojení do invaze v ČSSR definitivně přehodnotil?

V polovině osmdesátých let, když jsem se do ČSSR vrátil jako velitel sovětské Střední skupiny vojsk. Mluvil jsem s obyčejnými lidmi a ti mi vysvětlovali, o co vlastně v Československu v roce 1968 šlo. Potom přišel rok 1989 a naše politické vedení invazi do Československa veřejně odsoudilo. Jasně řeklo, že vojenský vstup do Československa byl politickou chybou. Když to přiznali politici, musel jsem se k tomu postavit čelem i já.

Bylo to těžké?

Bylo, ale nedalo se nic dělat.

Takže toho litujete?

Samozřejmě, že to ve mně vzbuzuje lítost. Aktivně jsem se podílel na politice, o které sovětské vedení v roce 1989 prohlásilo, že byla chybná. Byl jsem její součástí, přestože jsem dostal rozkaz, se kterým voják těžko něco zmůže. V každém případě se stala chyba, již nelze vzít zpět.

V roce 1987 jste se do Československa vrátil - tentokrát jako vrchní velitel sovětské Střední skupiny vojsk. Měl jste pod sebou více než 70 000 vojáků. To byla mohutná síla. Když začaly v roce 1989 revoluční události, neměl jste chuť do nich zasáhnout? Nežádal vás o to někdo?  

Chuť ani možnost zasáhnout jsem neměl a o zásah mě nikdo nežádal. Podívejte se na to v dobovém kontextu: už od poloviny osmdesátých let byly i v samotném Sovětském svazu cítit velké změny. Nastoupil Gorbačov a s ním perestrojka. Ke stejným změnám docházelo i ve východní Evropě. To jsem chápal a podle toho jsem k tomu přistupoval. Ale situace byla napjatá a nejasná téměř až do konce roku 1989.

Tehdejší sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze nedávno prohlásil, že v říjnu 1989 letěl s Michailem Gorbačovem do NDR, aby zabránil kremelským jestřábům ve zneužití tamních sovětských vojsk k nějaké ozbrojené akci.

Ševardnadze hodně přehání. Takové nebezpečí neexistovalo. Podobné příkazy se přece nedávají náhodně, tajně nebo v opilosti. V armádě funguje nějaký řád. Nemohu mluvit za jiné, ale osobně takovou možnost vylučuji. I kdyby se mi někdo z Moskvy pokoušel dát rozkaz, abych zasáhl, musel by o tom vědět sovětský premiér Ryžkov i generální tajemník ÚV KSSS Gorbačov. V případě nutnosti bych ho sám informoval. S Gorbačovem jsme se v osmdesátých letech setkali i osobně. Opakovaně mi zdůraznil, že se nemáme do dění v Československu vměšovat. Jeho politika byla jasná: v žádném případě neopakovat rok 1968. A těchto pokynů jsme se drželi.

Neobrátil se na vás někdo z tehdejšího československého vedení - třeba Gustáv Husák?

Husák byl natolik chytrý a obratný politik, že i kdyby o naši pomoc stál, nikdy by se na mě neobracel přímo. Obracel se na Gorbačova. U něj však neuspěl.

Krátce po sametové revoluci se ukázalo, že se vás bude nová československá reprezentace snažit vytlačit ze země co nejrychleji. Jak jste to vy a vaši vojáci přijímali?

Jako logický proces. Byli jsme v Československu dvacet let. Mluvil jsem se spoustou Čechů i Slováků a ti měli jasný názor: Trpěli jsme vás tu dvacet let, je čas odejít. Po sametové revoluci pohár české trpělivosti přetekl.

S mými lidmi to bylo složitější. Cítili v sobě určitou hořkost. Když tehdejší sovětské vedení označilo okupaci Československa za chybný a politováníhodný krok, řada mých vojáků se s tím nedokázala smířit. Měli pocit, že za rok 1968 nemůžou. Vysvětloval jsem jim situaci, uklidňoval jsem je, ale ta hořkost z nich byla cítit. 

Ale mnohem závažnější byla druhá věc: padesát šest procent našich vojáků nemělo v SSSR kde bydlet. Všichni tušili, že návrat nebude jednoduchý, a báli se, co přijde.

Tehdejší členové československé delegace hovoří o tom, že kremelští jestřábi se snažili jednání o odsunu z ČSSR všemožně sabotovat.

Objevily se různé problémy, ale tím hlavním byl skutečně problém s byty a se zázemím pro vojáky. Proto se to celé vleklo. Nejdřív naše strana požadovala na odchod pět let, ale postupně to číslo klesalo - čtyři a pak tři roky. Nakonec jsme to zvládli ještě rychleji. Ale předcházela tomu složitá jednání.

Mně jako hlavnímu veliteli sovětských jednotek v ČSSR bylo jasné, že čím dříve odejdeme, tím organizovanější a klidnější bude celý proces. Představte si vojáky, kterým se řekne, že odejdou do pěti let. Jaká bude jejich morálka a disciplína? Co to s nimi udělá, když se dozvědí, že pojedou domů za tak dlouho? Proto jsem tlačil na rychlý odsun a myslím, že se to nakonec podařilo.

Často jste jednal s československou delegací. Koho z jejích členů si vybavíte? Jak na vás působili?

Vybavím si Michaela Kocába. Několikrát jsme se od té doby setkali a myslím si, že jsme dodnes přátelé. Ta jednání nebyla jednoduchá, v prvních měsících byla hodně strohá a odměřená. Ale postupně jsme našli společný jazyk a věci se daly do pohybu. Kocáb mě nakonec pozval i na svůj pražský koncert. Věděl jsem, že je hudebník, ale to pozvání mě překvapilo.  

Jak se vám koncert líbil?

Byl to zážitek. Kocáb na mě čekal a odvedl mě dopředu, na čestné místo. Takovou hudbu sice obvykle neposlouchám, ale zaujalo mě to. Tehdejší československá mládež byla nadšená a já jsem pochopil, že Kocáb je ve své zemi velmi populární.

Sovětští vojáci po sobě zanechali v Československu velkou spoušť. Škody, hlavně ty ekologické, vyčíslila česká vláda až na šest miliard korun. Proč byly tak velké a nemohl jste jim zabránit?

To jste mě trochu zaskočil. My jsme po sobě nezanechali jediný objekt, u kterého by obě strany nepodepsaly přejímací protokol. Že do nich česká vláda musela vkládat nějaké velké peníze, je pro mě překvapení. Všechno jsme vyřešili už tenkrát a na žádné větší problémy jsme nenarazili.

Týkalo se to hlavně chemického znečištění a devastace životního prostředí.

My jsme po sobě nenechali žádné chemické látky, nic nebezpečného. Všechny bývalé sklady a nádrže jsme řádně předali. Vámi zmíněná částka se mi nějak nezdá.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 41 minutami

"Naše země není otevřená". Američané začali vyhošťovat tábořící migranty z Haiti

Americké úřady začaly s vyhošťováním tisíců lidí původem z Haiti, kteří se tento týden utábořili na hranici mezi Mexikem a Texasem. Úřady dnes vypravily první tři lety na Haiti, řekl agentuře AP nejmenovaný zdroj. Bezpečnostní složky také zablokovaly vstup do Texasu z mexické strany. 

Tento týden dorazilo do okolí texaského města Del Rio z Mexika zhruba 14 tisíc lidí. Utábořili se u mostu, který spojuje mexický a texaský břeh řeky Rio Grande, tvořící hranici mezi Mexikem a USA. Většina migrantů je z Haiti, ale i zemí Střední Ameriky.

V sobotu americké ministerstvo vnitřní bezpečnosti oznámilo, že navýší přepravní kapacity pro vyhoštění lidí, kteří nezákonně překročili hranici. Ministerstvo uvedlo, že "naše hranice není otevřená, a lidé by se neměli vydávat na nebezpečnou cestu". Migranti by měli být navráceni do země původu, aniž by dostali možnost si podat žádost o azyl.

před 1 hodinou

Čeští inline hokejisté získali na MS sedmé zlato, rozdrtili ve finále Kanadu 7:0

Čeští inline hokejisté získali na mistrovství světa organizace FIRS v italském Roccarasu sedmé zlato v historii. Ve finále rozdrtili svěřenci trenéra Martina Mecery 7:0 Kanadu a navázali na triumfy z let 2007, 2011, 2013, 2015, 2016 a 2018.

Češi, kteří byli na minulém světovém šampionátu v Barceloně v roce 2019 druzí, získali 16. medaili za sebou a na 26. šampionátu 22. cenný kov. Druzí byli šestkrát a třetí devětkrát.

Do vedení se dostali Mecerův tým v čase 9:05 díky brance Patrika Šebka, v 15. minutě zvýšil Jakub Bernad. Po 51 sekundách druhého poločasu se prosadil Marek Loskot a v posledních sedmi minutách zápasu si Češi ještě s chutí zastříleli. Nejdříve využil přesilovku Loskot, potom se zapsali podruhé v utkání mezi střelce také Bernad s Šebkem a 64 sekund před koncem dovršil debakl Kanady Lukáš Novák. Gólman Daniel Brabec udržel čisté konto.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Čeští futsalisté na MS zachránili remízu 1:1 s Vietnamem a jsou v osmifinále

Čeští futsaloví reprezentanti ve třetím utkání na mistrovství světa v Litvě zachránili remízu 1:1 s Vietnamem a z druhého místa skupiny D postoupili do osmifinále. V něm svěřenci trenéra Tomáše Neumanna v pátek pravděpodobně narazí na Španěly, dvojnásobné světové šampiony. Jediný český gól v Kaunasu dnes vstřelil kapitán Lukáš Rešetár.

"Hlavně jsem zklamaný z našeho výkonu. Takhle špatně jsme dlouho nehráli. Zakončení bylo z naší strany tragické. Šancí jsme měli zase na deset gólů, ale jak to řešíme, to je hrůzostrašné," řekl Neumann v nahrávce pro média od FAČR.

Češi po vítězství 5:1 na Panamou a porážce 0:4 s favorizovanou Brazílií v prvním poločase dominovali v držení míče, ale tolik šancí si nevytvořili. Ty zřejmě největší neproměnil Křivánek. Několikrát vietnamských pokusů zneškodnil brankář Vahala.

"Chyběl tam pohyb, chyběla prudká přihrávka. Stáli jsme na míči, neběhali jsme. Vůbec nejsem s ničím spokojený," prohlásil kouč Neumann.

Podobně vypadalo dlouho i druhé dějství. Po Zárubově tyčce ve 35. minutě Phat Chau nečekaně prostřelil brankáře Vahalu. Už za necelou minutu ale odpověděl kapitán Rešetár, který chybu ve vietnamské obraně potrestal střelou do horního růžku. Závěr už si čeští hráči pohlídali.

Zdroj: ČTK
Další zprávy