Mnozí lidé v Česku prožívají obavy a depresi z dění ve světě, zejména z války Ruska proti Ukrajině. V jakém rozpoložení jste vy?
Často myslím na to, že žijeme ve svobodné a bohaté zemi a zároveň v nejdelším období svobody, jaké jsme kdy měli. V ulicích máme bezpečno a válka je mnoho set kilometrů od nás. Tohoto bychom si měli vážit, ale zároveň bychom se měli připravovat na to, že může být hůř. Když budeme na horší připraveni, můžeme tomu spíše zabránit a vyhnout se mnohem větším problémům.
Takže vy depresi nezažíváte?
Nezažívám. Furt je to ještě dobré, mohlo by být daleko hůře. Snažme se, aby to vydrželo. Já se o to ve své práci snažím.
Nepřepadá vás ale přece jen občasná skepse při pohledu na Ukrajinu, odkud přicházejí spíše špatné zprávy a obavy, jestli Rusko nezačne získávat převahu?
Nezapomeňme na to, jaká byla situace před dvěma roky, když Rusko zaútočilo. Chtělo dobýt celou Ukrajinu, připojit ji k ruské říši a stát se svými vojáky na slovenských hranicích. Radujme se z toho, že se to Rusku nepodařilo.
Andrej Babiš, jehož ANO má podporu zhruba třetiny voličů, mluví o tom, jak česká vláda málo usiluje o mír na Ukrajině.
Jestli chce nějaký český politik odjet do Moskvy a vyjednávat tam s Vladimirem Putinem o míru, tak prosím, ať si koupí letenku. Přes Istanbul do Moskvy bez problémů doletí.
Babiš často mluví o tom, že Česko podporou zbrojení fakticky oddaluje mír.
Velmi bych varoval před tím, abychom přestali podporovat Ukrajinu, protože by to mělo opravdu velmi závažné důsledky. Je přece jasné, že válku začal Putin a my jsme na ni museli nějak reagovat. Pokud by Ukrajina prohrála, bezpečnost Česka bude ohrožena mnohem více než nyní. To by se snadno mohlo promítnout i do naší ekonomiky, protože čím blíže budeme nesvobodnému a nestabilnímu světu, tím horší to bude i s naší prosperitou.
Nejde jen o Babiše. Často slyším od lidí, že obavy z Ruska jsou přehnané, že by určitě prezident Putin nechtěl riskovat střet ze zeměmi NATO. Je toto přesvědčení části české společnosti správné?
Ať se tito lidé podívají do historie na to, jak se Rusko rozpínalo. A zároveň ať velmi pečlivě naslouchají tomu, co Rusko říká. Často zaznívá, jak je útok na Ukrajinu první fází mnohem širších záměrů, jak touží obnovit svou říši v hranicích bývalého Sovětského svazu s veškerým vlivem nad svými bývalými satelity. Musíme to brát vážně. Když Rusko jako každý správný predátor uvidí slabou kořist, zaútočí.
Ale šlo by Rusko do přímého střetu s NATO?
Kdyby vidělo, že se mu to může vyplatit, protože tím oslabí Západ a rozkolísá Evropu, tak nemám pochyb, že by se o nějakou akci třeba v Pobaltí pokusilo.
V českých politických kuloárech jsem slyšel o možnosti, že by došlo k rozdělení Ukrajiny a Západ by vzal pod svá křídla většinu Ukrajiny s výjimkou menší části východu. Samozřejmě pokud s tímto návrhem přijde sama Ukrajina. Jak je to reálné?
Velmi bych si samozřejmě přál, aby Ukrajina byla sjednocená a osvobozená, ale to dnes není realistické. Podívejte se, jak dlouho Rusko okupuje Gruzii, koneckonců okupuje od roku 2014 i část Ukrajiny. Je tedy možné, dokonce asi i pravděpodobné, že k nějakému dočasnému rozdělení Ukrajiny dojde. Na větší, svobodné části si budou vládnou sami Ukrajinci s podporou Západu, který ji bude chránit před dalším ruským útokem, a menší, nesvobodná část bude pod ruskou kontrolou.
Vaše přání o sjednocené a osvobozené Ukrajině by definitivně padlo.
Ale podívejte se na Pobaltí. Když někdo koncem osmdesátých let minulého století mluvil o tom, že bude za pár let svobodné, nezávislé a prosperující, naprostá většina lidí si klepala na čelo. Nikdy nic není definitivní. Podívejte se na sjednocené Německo, jehož část byla satelitem Moskvy s přítomností sovětských vojsk přes čtyřicet let. Rusko bude opět vládnout střední Evropě, jen pokud mu to sami dovolíme.
Vy jste v jednom rozhovoru dokonce řekl s jistou nadsázkou, že Západ v současnosti na rusko-ukrajinské válce vydělává.
Pravdou je, že jsme se v mnoha oblastech zcela správně chopili příležitosti. Například jsme ze skladů české armády darovali Ukrajině starou sovětskou techniku. Naše celkové dary dosáhly zhruba osmi miliard korun. Za to jsme získali západní techniku a peníze v hodnotě kolem osmnácti miliard korun, takže jsme v plusu. A ještě k tomu jsme zrychlili modernizaci naší armády. Můžete to také brát tak, že jsme nové zbraně nakoupili o polovinu levněji.
Často se ozývají i české zbrojařské firmy.
V Česku jsme vydali licence za 130 miliard korun na vývoz zbraní na Ukrajinu, do kterých nezahrnuji zmiňované dary český techniky. Jde o miliardy čistě z komerčních zakázek, možná polovina už na Ukrajině je a další polovina tam bude ještě dodaná.
Tyto peníze z podstatné části končí v české ekonomice. České zbrojovky najaly za poslední dva roky mnoho set lidí, a to většinou nadprůměrně placených. Do toho firmy odvedly na daních o dvě miliardy víc než rok předtím a mohutně investují do rozšíření výroby a akvizic, tedy do své konkurenceschopnosti.
Nezanedbatelné je i to, že se náš vývoz běžného zboží, tedy beze zbraní, na Ukrajinu minulý rok zvýšil zhruba o třetinu a dosáhne rekordní výše zhruba pětačtyřiceti miliard korun. Válce navzdory.
Když jste vzpomněl dezinformace, musím se zeptat, jak vidíte boj proti nim vy? Loni skončil vládní zmocněnec pro dezinformace Michal Klíma, jeho agendu jste částečně převzal vy. Neměla by se vláda tímto problémem zabývat podstatně více, zvlášť v době, kdy válčící Rusko šíří lži ve snaze oslabit západní svět?
Já ale ve skutečnosti dezinformace nedělám a nikdy jsem je jako takové dělat neměl. To, co mám na starosti v rámci bezpečnostní rady státu, tak je koordinace aktivit bezpečnostních složek českého státu, pokud jde o působení cizí moci skrze dezinformační aktivity. A tomu se skutečně věnuji, každá jednotlivá instituce na tomto pracuje samostatně a zároveň probíhá vzájemná koordinace.
Není ale prozápadní směřování naší země ohroženo tom, že mnozí lidé věří ruským lžím a tyto lži hromadně šíří? Neměla by se vláda tímto zabývat podstatně víc?
Vždycky se dá dělat víc, což platí i v tomto případě. Nikdy ale nepřesvědčíte o pravdě všechny. Když se podíváte historicky na českou společnost posledních 100 let nebo třeba od vzniku Československa, tak vždycky bylo přibližně 10 procent české populace nekriticky rusofilních a dalších 10 procent k tomu bylo náchylných. Dodnes se to příliš nemění, je to nějaká stabilní konstanta, která může být někdy trošku silnější a jindy slabší, ale je to prostě součást české společnosti. Na Slovensku je takových lidí evidentně mnohem více.
Takže si máme říct, že se s tím nedá nic moc dělat?
Má se v tom víc dělat než mluvit. Když se o tom jen razantně mluví, tak jsou protireakce někdy mnohem silnější a mohou vybudit ještě lepší podhoubí pro dezinformační vlny. Boj proti dezinformacím a lžím je o neustálém hledání správné míry, která má spočívat v krátkodobých i dlouhodobých strategiích a hlavně konkrétních činech.
Nebude počet těchto lidí dál narůstat?
Nezapomínejme ale na to, že jasná většina lidí ví, kdo válku začal a kdo je agresorem a podstatná část lidí u nás stále Ukrajinu podporuje, a to mnohdy i finančně. Je obdivuhodné například to, jak nyní během pár týdnů vybrala jedna z nevládních organizací padesát miliónů na drony, další dlouhodobě sbírá spoustu peněz na různou vojenskou techniku, a kromě toho existuje spoustu dalších, kterým lidé posílají peníze na humanitární pomoc.
Součástí vaší práce jsou také cesty s premiérem, nedávno jste se vrátili z Indie. Smysl těchto cest opozice často zpochybňuje, myslíte, že se vyplatí?
Rozhodně ano. Už jen proto, že Indie je největší a nejlidnatější země světa s rostoucí ekonomikou, jedna ze světových velmocí. Země, se kterou je důležité mít nějaké vztahy, a bavit se s ní kromě jiného o bezpečnosti. Tato cesta ale byla hlavně zaměřena na vědeckou a výzkumnou spolupráci, součástí delegace byli přední čeští akademici a vědci.
Myslíte, že cesta přinese konkrétní výsledky?
Už přináší, spolupráce probíhá, Indie je i v této oblasti rostoucí velmocí, indická vynalézavost je konkurenceschopná. Myslím, že ze spolupráce můžou profitovat i mnohé české firmy. S premiérem jsem byl nejen v Indii, ale také v Africe, jihovýchodní a střední Asii a všude jsem viděl, že se kromě velké propagace naší země snaží podporovat co nejvíce konkrétní české projekty, firmy nebo univerzitní pracoviště.
Můžete jmenovat konkrétní projekty či obchody?
I díky těm cestám se třeba prodalo mnoho letadel z Kunovic, které už byly i dodané. Podařilo se dotáhnout kontrakt na stovky autobusů do Afriky a mnoho vlaků do střední Asie. Samozřejmě dost často je to i o zbrojních zakázkách, kdy je nutné jednat na druhé straně se zástupci států, protože ti jsou garanty obchodů. Jsem přesvědčený, že se premiérovi daří otvírat v zahraničí dveře úspěšným českým firmám, což vede k další prosperitě naší země.
Vy jste ve svém životě dělal hned několik věcí. Jak moc vás baví současná práce pro vládu?
Stále v ní vidím smysl, stále mě baví a snad ji dělám i dobře. Někdy na mě ale padají chmury třeba z všudypřítomného zmaru.
Z jakého zmaru?
Když se podíváte na všechnu byrokracii, zdlouhavost a složitost řešení, aby člověk něco prosadil, je to často ubíjející. Řada věcí přitom nezáleží jenom na nás v Česku, je to často spojené s bruselskou byrokracií, kterou my tady ještě nesmyslně dál komplikujeme. Ale opakuji, že to vyvažuje část práce, u které jsem přesvědčený, že má pro tuto zemi i pro mě smysl. Jakmile toto přesvědčení mít nebudu, tak se rád rozloučím a budu zase svobodným člověkem.
Teď se necítíte svobodný?
Svobodný v této pozici tedy nejsem vůbec. Neustále po vás někdo něco chce, neustále jste někým prověřovaný a podezíraný. Nestěžuji si, dělám to dobrovolně, ale se svobodou to fakt nemá moc společného. Věřte mi, že to je někdy hodně náročné. Mnoha lidem a zejména novinářům, kteří o politice a bezpečnosti tak hezky mudrují, bych přál, aby do toho na měsíc naskočili.
Vydržíte to do konce volebního období této vlády?
Nevím, všechno je v životě pomíjivé. Teď tady sedím a snažím se svou práci dělat nejlíp, jak to jde, ale nemám strach z toho, že kdybych zítra skončil, že bych se neuživil. To mě netrápí.
Klíčový Fialův muž
Poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar je mužem, na kterého premiér Petr Fiala hodně dá. I díky bohatým zkušenostem ze zahraničí radí šéfovi české vlády nejen ohledně dění na Blízkém východě, ale také v Rusku, na Ukrajině, v Evropské unii i ve Spojených státech.
Jeho stroze zařízená kancelář v prvním poschodí Úřadu vlády svědčí o tom, že v ní Pojar příliš času netráví. Často cestuje, mnohdy ve společnosti předsedy vlády, jedná s politiky i odborníky na bezpečnost. Tvrdí, že ho práce naplňuje, i když si stěžuje na zaneprázdněnost i nedostatek přirozeného pobytu v přírodě.
"Měl jsem v životě štěstí, že mě všechny etapy mého života bavily, ať se týkaly zahraniční politiky a bezpečnosti, humanitární práce, diplomacie nebo dokonce i novinařiny. Jakmile ale dojdu k poznání, že mě něco přestane bavit, tak to automaticky začnu dělat špatně a dělat to dál nemohu," říká otevřeně.
Od roku 1995 pracoval v nevládní humanitární organizaci Člověk v tísni, kterou mezi lety 1997 a 2005 vedl. Následně přešel na ministerstvo zahraničí, v letech 2010 až 2014 působil jako velvyslanec v Izraeli. Po skončení své mise byl osm let prorektorem soukromé vysoké školy CEVRO Institut, která je blízká ODS. Přesně před rokem si ho vybral Fiala jako poradce pro národní bezpečnost, zároveň je i jeho vyjednavačem pro summity EU.
Při rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznává, že kvůli jeho funkcím ho neustále někdo "proklepává", aby mohl mít nejvyšší bezpečnostní prověrku nejen pro Česko, ale také zahraničí. "Musím si dávat pozor kam jdu, s kým se setkávám, koho o tom informuji, co komu řeknu a co naopak zamlčím," vysvětluje jeden z nejbližších spolupracovníků premiéra, který se podle svých slov těší na dobu mimo státní správu a politiku.
"Bavila by mě práce konzultanta i přednášení na vysoké škole. Obnovil bych si také svůj živnostenský list, stal se tak svobodným člověkem a těšil se z toho, že místo tloustnutí v nynější funkci budu mnohem víc chodit po městě i do přírody. Už se na to fakt těším!" usmívá se, a z jeho hlasu je patrné, že své těšení nijak nepředstírá.
