Rozhovor s Dagmar Tauchenovou vznikl prostřednictvím jejího advokáta Kolji Kubíčka. Osobně totiž není možný, protože se vedení pankrácké věznice rozhodlo novináře k vězenkyni nepouštět. Ne na všechny otázky, které jí redakce Aktuálně.cz zaslala, Tauchenová odpověděla.

A.cz: Jak snášíte pobyt ve vazbě? Na co myslíte?

Až do smrti manžela jsem sama neměla žádnou svoji vlastní zkušenost ani s vazbou, ani s vězením. Nikdy jsem předtím nebyla ani vyšetřována, ani soudem potrestána. Dříve jsem jen slyšela od manžela, jak to ve vězení nebo vazbě vypadá, ale vlastní zkušenost je pochopitelně něco jiného. Jsem teď umístěna ve vazební "nemocnici" a tam jsou omezení pro vězněné ještě větší, než v normální vazbě. Ale vzhledem k mému špatnému zdravotnímu stavu jsem omezena stejně na všem, co bych chtěla dělat a tak je pobyt ve věznici spíše jako sen, jako něco neskutečného, co nějak skončí, tak jako po probuzení ze špatného snu. Ke svým snům toho vlastně moc nepotřebuji, jen postel a trochu klidu. A to tu mám.

Myslím na svého manžela a na nějakou lepší budoucnost na jiném světě.

A.cz: Nelitujete toho všeho zpětně? Udělala byste to znovu?

Lituji především toho, že nemůžeme být s manželem spolu, tak jak jsme si to přáli. Lituji toho, že jsem neodhadla síly manžela a nezabránila tomu, co se stalo. Pomoct manželovi k tomu, aby se dostal na svobodu, však považuji i dnes za samozřejmou morální povinnost manželky. Vnímám samozřejmě to, že podle zákona to není správné, ale za ještě více nesprávné bych považovala nechat manžela trpět za něco, co si myslím, že neudělal a co mu nebylo spravedlivě prokázáno. Láska a rodina jsou pro mne přednější, než všechny zákony tohoto světa.

A jestli bych to udělala znovu? Nikdy se nic neopakuje naprosto stejně, jak to proběhlo již předtím. Po tom je přeci člověk zkušenější o to, co se stalo a co udělal špatně. Tedy nikdy bych nemohla být ani postavena před stejnou situaci a tedy bych ani nemohla a nechtěla jednat stejně - opakovat totéž, co už bylo. Nemohu odpovědět na to, co by bylo kdyby... protože to už nikdy tak stejně nebude. Především manžel na tomto světě neobživne.

A.cz: Pan Tauchen měl ve vězení strávit jen několik let. Proč jste šli do tak riskantního podniku, jako je útěk? Jak dlouho měl byt ještě zavřený?

Měli jsme pocit, že bez sebe v odloučení již nemůžeme žít. Tedy rozhodně ne měsíce a léta. Už i každý měsíc ve vězení je měsícem odloučení a nesvobody, natož pak celý rok, nebo více let. Manžel již nebyl schopen dále strádat ve vězení. Je proto jedno, zda pár měsíců, nebo rok, nebo více. Jakmile bylo již jasné, že jej nepropustí z vazby, nezbývalo nám již žádné jiné řešení. Buď život na svobodě, nebo společná smrt na svobodě. A přesně to se stalo. Já jsem přežila jen náhodnou dráhou střely a uměním lékařů a nebylo mi osudem dopřáno následovat manžela na jeho cestě.

A.cz: Kdy a jak jste se s panem Tauchenem seznámili?

Náhodně. Před dvanácti lety na dovolené. Pokud je něco vůbec náhoda a ne osud.

A.cz: Můžete popsat, jak probíhal útěk od chvíle, co pan Tauchen unikl policejní eskortě?

Od chvíle, kdy jsme unikli eskortě před nemocnicí, převzal "režii útěku" manžel. Byl starší a i v tomto směru zkušenější. Vždyť již jednou byl na útěku. O tom, kde jsme se zdržovali od této chvíle až do doby, kdy jsme dojeli do lesa u Hajan nechci a nemohu hovořit. U vesnice Hajany jsme pak byli ve večerních hodinách obklíčeni policií. Jak to dopadlo už všichni vědí, podrobně jsem to popsala nejen na policii a před inspektory ministra vnitra, ale i v článku Práva.

A.cz: Osvobodil se pan Tauchen sám a vy jste na něj čekala v autě nebo jste ho osvobodila vy? Někteří svědkové útěku tvrdí, že váš muž ani neměl pouta a policistům jednoduše utekl.

Svědci jsou vždy nepřesný zdroj informací. I pro policii a soudy. Ale o tom, jestli jsem něco udělala a jak, bude rozhodovat asi soud. A bude rozhodovat asi i na podkladě tvrzení těch různých svědků. Nechme se tedy překvapit, co si svědci nakonec vymyslí, nebo budou myslet, že viděli a jak soud na podkladě těchto pohádek rozhodne.

A: Jestli jste ho osvobodila vy, pak: Jak jste se na přepadení eskorty připravovala? Byla jste si předem prohlednout nemocnici? Kde jste vzala zbraň? Kde jste se s ní naučila zacházet? A byla jste při útěku opravdu připravena střílet?

Na přípravu na osvobození manžela byla velice málo času. Předem byla prohlédnuta možná úniková cesta a zhodnoceny naděje na úspěch a možná nebezpečí. Celá "akce" byla postavena na momentu předpokládaného překvapení eskorty a na jejich očekávaném strachu a neschopnosti, a na nechuti se vydávat nebezpečí kvůli takovému vězni. Zbraň ležela doma, tak jak ji tam zanechala policie při poslední domovní prohlídce. Jednalo se o plynovku nebo tzv. "poplašňák". Já zbraním nerozumím, ale věděla jsem, že tou zbraní se nedá nikomu vážně ublížit, jen asi nahnat strach. Byla jsem připravena a manžel také, spíše zemřít, kdyby eskorta začala střílet. Ne, střílet na někoho, to určitě nebylo v plánu. Ten plán útěku nepočítal se střelbou na policisty - jen s jejich střelbou na nás.

A.cz: Jak jste prožívali první chvíle po útěku? O čem jste mluvili?

Byl to okamžik hrozného štěstí. Konečně jsme byli zase spolu.

A.cz: Kam jste z Plzně zamířili?

Na to nemohu a nechci odpovědět

A.cz: Měli jste v plánu utéct do zahraničí, popřípadě kudy?

Na to nemohu odpovědět, to bylo na rozhodnutí manžela.

A.cz: Jak vám bylo, když jste o sobě slyšeli každou chvíli v radiu nebo televizi? Bála jste se?

Každý z nás to prožíval podle svých sil a nátury. Manžel byl už fyzicky, ale hlavně psychicky hodně oslaben a neměl sílu na další konflikt s policií. V podstatě už neměl sílu utíkat. Ale měl ještě sílu zemřít na svobodě a nenechat se znovu chytit a zavřít do klece. Ne, nebála jsem se o sebe, ale jen o to, aby nás znovu nerozloučili.

A.cz: Jak probíhal zásah policie v Hajanech? Okolnosti přestřelky v Hajanech nejsou úplně jasné. Pamatujete si, kdo začal střílet?

Naše obklíčení v Hajanech a smrt manžela i mé zastřelení jsem podrobně popsala na policii. Nechci to opakovat, ale myslím, že jak policie, tak i já máme jasno, jak to bylo. Tvrzení policie se tak moc od mého neliší. Jen policie se snaží odůvodnit, proč střílela zezadu na bezbrannou ženu, která stejně nemohla utéct. Snaží se vysvětlit, proč mě chtěli zabít, když k tomu nebyl žádný jiný důvod, než jejich vlastní a zbytečný strach. Jejich postup chápu, a nepřekvapil nás. A nemám jim to ani za zlé. S jejich strachem jsem vlastně počítala již od samého začátku a na něm byl postaven i plán útěku.

A.cz: Proč jste se rozhodli zrovna pro Hajany?

Hajany zvolil manžel. U těch sedmi kamenů prožíval dětství a patrně byl i šťastný. Myslím, že tam chtěl i umřít, když už by někde umřít musel.