Praha - Dnes vystoupí Václav Klaus s tradičním proslovem ke státnímu svátku. Kulaté výročí listopadového převratu v něm nezamlčí.

Na státní cenu se však nemůže těšit žádný z jeho protagonistů, disidenti a zřejmě ani studenti.

Místo nich řád dostanou lidé, kteří trpěli komunistickou represí v padesátých letech, a kulturní osobnosti známé desítky let.

Neteční hrdinové

Tímto způsobem proběhne slavnostní večer 28. října, pokud prezident nepřehodnotí své dosavadní postoje a názory, především svůj legendární výklad pádu tuzemského komunismu.

"Reakcí oné masy obyčejných občanů na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989," napsal před šesti lety v MF Dnes.

Proto také Klaus málokdy v souvislosti s listopadem 1989 mluví o převratu či revoluci, vždy o pádu či zhroucení. "Zhroucením komunismu se stala naše vlast opět svobodnou," řekl například před rokem.

Slovo převrat Klaus použil naposledy před deseti lety, ovšem i tehdy se snažil rozbít hrdinský mýtus.

"Všechny tři důležité převraty, které se na našem území odehrály v tomto století - vznik republiky v říjnu 1918, květnové povstání v Praze v květnu 1945 a listopadový konec komunismu v roce 1989 - následovaly po relativně dlouhém období všelidového ticha, do něhož jen osaměle zaznívaly hlasy několika odbojných jedinců. Ke zlomu došlo vždy až ve chvíli, kdy režim ztratil veškerou soudržnost a mezinárodní oporu," uvedl tehdy.

Při pádu či zhroucení režimu neexistují hrdinové, kteří si zaslouží státní řád.

Zbytečný disent

Klaus hrdiny protikomunistického odboje hledá, objevil je ale takřka výhradně v padesátých letech.

"Ti, kteří komunistickému režimu za cenu nesmírných osobních obětí otevřeně vzdorovali, požívají dnes v naší zemi skutečnou a zaslouženou úctu," těmito slovy Klaus oceňuje odpůrce komunismu sdružené v Konfederaci politických vězňů a řadu z nich už také vyznamenal.

V sedmdesátých a osmdesátých letech už nebylo ani proti čemu bojovat: "Husákovský normalizační režim byl dožíváním dravého a ničivého totalitního systému, nad nímž se vznášela už jen jediná otázka: kdy a především za jakých okolností se zhroutí?" Tak zní citát z loňska.

Normalizace proto neměla podle prezidentova výroku jednoznačně určené kategorie viníků a obětí: „Nedopusťme, abychom se rozdělili buď na jen-viníky, anebo na jen-oběti této éry. To bychom si svět opravdu strašně zjednodušovali.  Nedopusťme ale ani to, aby byli za jediné skutečné odpůrce tehdejšího režimu a za jeho hlavní oběti považováni jenom ti, kteří o tom později uměli napsat paměti či knihu nebo o nichž byla taková kniha napsána," řekl před pěti lety.

Tím výslovně vylučuje z role uznávaných hrdinů disidenty, kteří za normalizace svou kritiku režimu publikovali v samizdatu či zahraničních médiích.

Uznání s podmínkou

Velkou šanci na vyznamenání ale nemají ani studenti, kteří organizovali 17. listopadu 1989 památný protestní pochod.

Prezident pro ně před pěti lety našel slova uznání: "Spontánní a mimořádně odvážné vystoupení pražských studentů a na něj navazující brutalita následného policejního zásahu se staly onou pomyslnou zápalkou, která v krátké době uvedla do pohybu celou naši zemi."

Ovšem demonstrace byla podle něho jen poslední kapkou, kterou přetekl už naplněný pohár. "Zcela oslabený, dnes bychom řekli vytunelovaný režim zkolaboval a přes noc se zhroutil."

Boj začal až po listopadu

Klaus má ještě jeden důvod, proč neocenit normalizační odpůrce komunismu. Po roce 1989 se totiž společnost znovu polarizovala a většina disidentů se ocitla na špatné straně.

Klaus podle vlastních slov vždy prosazoval „klasickou liberální demokracii" se silnou rolí politických stran. Proti liberálům stáli příznivci "třetí cesty" a "nepolitické politiky".  

Politický souboj po listopadu 1989 proto nebyl veden mezi příznivci změn a bývalými komunistickými kádry. „Nezbytné systémové změny ohrožovali lidé ze dvou úplně jiných skupin: reformní a proto z komunistické strany většinou vyloučení komunisté 60. let, spolu s nimi disidenti z kulturní a intelektuální sféry," připomněl prezident ještě před třemi lety.

Do první kategorie řadil mimo jiné Miloše Zemana a Valtra Komárka, jejich spojenci byli například Václav Havel a Petr Pithart. "Chtěli vytvořit svět, který by neměl vady v historii známých uspořádání lidské společnosti. Ten jejich by řídila skupina vyvolených, v níž by byli oni sami spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem," popsal Klaus příznivce třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem.

Klaus je navíc přesvědčen, že třetí alternativa mezi liberálním kapitalismem a socialismem neexistuje: „Jsou jen dvě cesty lidské společnosti a třetí cesta je eufemistickým a zavádějícím termínem pro cestu druhou - pro socialismus," prohlásil.

Dosud nekončí

Listopadovým převratem se odkryl rozpor, který se nezacelil ani Havlovým odchodem z politiky. Po třetí cestě je skrytým návratem socialismu také posilování pravomocí nikým nevolených elit Evropské unie.

"Rozhodování o věcech veřejných se nám opětovně vzdaluje. V přesvědčení, že činíme to nejlepší pro náš stát, jeho nejdůležitějších charakteristik se vzdáváme. Zda bude tento krok pro naše občany znamenat přínos či další pozdní zklamání, se neodvažuji prorokovat. Obavy ale mám," řekl prezident v říjnu 2008.

Těžko očekávat, že stejný motiv opět nepoužije ve středu večer.