Foto: Shutterstock, Aktuálně.cz

Tento text vznikl v redakci časopisu Přítomnost.

V liberálních zemích roste počet odsouzených s alternativním trestem, pod dohledem probačního pracovníka, a převyšuje počet lidí ve věznicích. V České republice však věznice opakovaně pohlcují stejný typ recidivistů. Způsobuje to jejich přeplnění, ačkoli budujeme otevřené věznice a zkoušíme další alternativy, jako jsou sledovací náramky. Jak to, že v „éře masové probace a dohledu“ klesající kriminalita neodráží počet vězněných osob?

Tenkrát na probačním západě

Švec John Augustus v roce 1841 přesvědčil soudce bostonského policejního soudu, aby mu dal na krátkou dobu do péče delikventa zatčeného za veřejné opilství. Zaplatil za něj kauci a pomohl mu k nápravě. „Otci probace“ z Divokého západu se podařilo získat podporu mnoha bostonských filantropů a organizací, stát se prvním probačním úředníkem a za 18 let praxe údajně kromě čtyř případů ze dvou tisícovek lidí slavit úspěšnou nápravu provinilců.

1. díl: Obrácení vraha Babinského zvládlo až vlídné vězeňství

Ještě dlouho trvalo, než se slovům „probační úředník“ dostalo dnešního významu v souvislosti s udílením alternativních trestů. Původně probační úředník dohlížel na podmíněně propuštěného trestance, zda plní soudem uložené podmínky.

První základy pro budoucí probační službu byly v Československu položeny v roce 1919. S konečnou platností byl tehdy v československém právu zavržen trest jako odveta a zvítězilo pojetí, s jehož pomocí je možná náprava provinilce. Ředitel plzeňské borské věznice a pozdější soudce Nejvyššího soudu František Kočí o tom 25. července 1929 píše v Přítomnosti (Lze napraviti zločince trestem na svobodě?): „U nás prolomil hráz trestu odvetného nejsilněji zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění ze 17. října 1919, který předpokládá schopnost zločincovu napravit se...“

Úporná cesta k Probační a mediační službě

Předehra českého příběhu začala v době pražského jara, kdy vznikl projekt na probační centra, ale s invazí vojsk Varšavské smlouvy ho, tak jako i jiné věci, až do sametové revoluce odnesl čas. Prosazování myšlenky mediace a probace v divokých devadesátých letech je pak příběhem o lopotném a usilovném prosazování této myšlenky v české justici, která sama procházela velkými změnami.

Nejprve Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici, později Sdružení pro probaci a mediaci, dnes Rubikon. Foto: Rubikon

Mnozí soudci v té době odmítali alternativní tresty, státní zástupci pochybovali o jejich účinnosti. Otakar Motejl, předseda Nejvyššího soudu, se nejprve o celé věci vyjadřoval odmítavě, s tím, že nemá ambici vstoupit do historie. Na konci 90. let jako ministr spravedlnosti ale nakonec přinesl do parlamentu zákon, jehož přijetím v roce 2001 vznikla Probační a mediační služba (PMS).

Jak situaci popsal první ředitel PMS Pavel Štern: „Jednalo se vlastně o proces ‚samoorganizace‘ …, kdy nový systém vznikal na základě iniciativy a potřeby zdola a ve správném čase byla tato iniciativa podpořena shora.“ Na vzniku se totiž podíleli lidé z univerzitního prostředí, nevládních uskupení, s podporou některých soudců, státních zástupců, ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu.

Výrazný vliv na tehdejší praxi měla pražská katedra sociální práce UK, kterou vedla Jiřina Šiklová. Absolventi katedry se stali prvními probačními pracovníky a jiní jejich spolužáci zakladateli nevládní organizace Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici (dnes Rubikon). Stala se výrazným hybatelem v procesu vzniku PMS.

Jak vzpomíná jedna z tehdejších studentek, dnes ředitelka pro inovace a rozvoj Rubikonu Lenka Ouředníčková: „V současné době by to bylo mnohem složitější, ale byla to devadesátá léta, která přála systémovým změnám. Původně studentská iniciativa získala podporu odborné veřejnosti, do trestních kodexů byla uvedena řada nových alternativních trestů, vznikl zákon o probační a mediační službě, před jeho účinností byli vyškoleni první probační úředníci a asistenti, kteří se stali páteří nově vzniklé probační a mediační služby.“

Proč neslavíme pokles kriminality?

Probační a mediační služba, jak odpovídá názvu, se nezaměřuje jen na probaci, jak je tomu tradičně ve světě, ale kombinuje dohled, kontrolu a podporu spolu s možností mimosoudního řešení konfliktu. V jejích kompetencích je také organizace a zajištění výkonu alternativních trestů, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění, jakož i individuální pomoc a skupinové programy. Resocializační programy jsou rovněž poskytovány nestátními neziskovými organizacemi a obě sféry jsou často propojeny. Stát totiž některé projekty přebírá, jako třeba program PUNKT rodina.

Plakát služby Pracovní agentura Rubikon Foto: Rubikon

Za posledních třicet let, z toho více než dvacet let fungování Probační a mediační služby, se kriminalita v ČR snížila, stejně jako počet vězněných osob. V roce 2020 se podle poslední analýzy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) jednalo dokonce o výrazný pokles kriminality. Proč tedy není co slavit?

Miroslav Scheinost a kol. Analýza trendů kriminality v České republice v roce 2020.

Aktuální data jsou stále ještě poznamenaná vlivem pandemie covidu-19, tehdy klesající trend neměl dlouhé trvání. V porovnání s ostatními evropskými státy v počtu uvězněných patříme mezi státy s jejich největším počtem na 100 tisíc obyvatel. V tomto roce byl index uvěznění v ČR čtvrtý nejvyšší v EU, kapacita zdejších věznic hlásí obsazenost z 94 %, kolem 20 tisíc osob je ve výkonu trestu odnětí svobody. Od ledna 2024 se navíc změní norma na prostorové kapacity cel, a kvůli tomu bude podle odhadů chybět kolem 2700 míst. Denní výdaj na jednu vězněnou osobu je přitom 1841 Kč a denně stojí provoz věznic kolem 30 milionů korun. A škoda spojená s kriminální činností přesahuje 24 miliard Kč ročně.

Proč se stále držíme na předních evropských příčkách počtu vězněných osob? Počet alternativních trestů narostl, tak proč jednoduše neplatí teze „čím více alternativních trestů, tím méně jsou naplněné věznice“?

Příčiny a souvislosti přeplněných věznic

Podle Jakuba Drápala kriminalita není hlavním faktorem počtu vězňů. Šest z deseti propuštěných osob se vrací do vězení, necelá polovina propuštěných osob se vrátí do vězení do dvou let od propuštění. Dostatečně nepomáháme, aby se propuštění lidé nestali recidivisty. A právě to způsobuje přeplněnost tuzemských věznic.

Mezi odborníky panuje shoda, že je potřeba zrušit vyšší trestní sazby pro recidivisty, díky čemuž bychom podle studie Právnické fakulty UK ročně uložili o 1850 let nepodmíněných trestů odnětí svobody méně a ušetřili jednu miliardu korun. Jako vcelku absurdní se jeví situace, kdy recidivista za krádež v hodnotě pár set korun musí u soudu dostat minimálně půlroční nepodmíněný trest odnětí svobody, ale může jít do vězení i na pár let. Právě krádež je nejčastější trestný čin, za který je ve vězení zhruba 7900 osob. Dochází ke kumulaci lidí ve věznicích, kteří tam pobývají vzhledem ke svým činům relativně dlouho, alespoň co do srovnání s jinými evropskými zeměmi. Vězeňský personál pak nemá čas pracovat se všemi vězni individuálně a připravit je na propuštění. Na jednoho vychovatele připadá někdy i padesát odsouzených, přestože podle zákona by jich měl mít nanejvýše dvacet. Není se co divit, pokud se pak u propuštěných osob nedaří jejich integrace.

Nepodmíněné odnětí svobody je nejdražší trest, ze kterého se nejhůře dělá životní změna v podobě návratu do společnosti. Z řady výzkumů také vyplývá, že přísnost trestu na pachatele nepůsobí a trest odnětí svobody má nulový či lehce negativní účinek z hlediska recidivy. Z velké části se v ČR týká lidí, jako jsou třeba lidé odsouzení za opakovanou krádež nebo neplacení výživného, kteří nejsou nebezpeční natolik, aby nemohli být mezi ostatními lidmi.

Proč se více neukládají alternativní tresty?

Mezi alternativní tresty patří například trest domácího vězení nebo trest obecně prospěšné práce. Je jedním z nejčastěji ukládaných alternativních trestů. Proč se neukládají ve větší míře u pachatelů, pro něž mají smysl? Jedním z problémů je nedostatečné zohledňování odborného stanoviska Probační a mediační služby k možnosti jejich uložení. Podle výzkumu Jana Rozuma a jeho kolegů soudy před rozhodováním o těchto trestech často nemají k dispozici zprávu probačního pracovníka, která zároveň obsahuje analýzy rizik následné recidivy, ačkoli se jedná o zákonnou povinnost si ji vyžádat.

Rozhovor nanečisto – Věznice Stráž nad Sázavou. Foto: Rubikon

I z tohoto důvodu není využíván potenciál alternativních trestů. Zároveň může dojít k jejich nevhodnému uložení a následné recidivě. Jak zjistili Rozum a Tomášek „... některé soudy neberou zprávy PMS o průběhu dohledu vážně a nereagují ani na opakované výzvy, že klient podmínky dohledu vážným způsobem porušuje“, což někdy bývá způsobeno poptávkou po „… maximální rychlosti soudního řízení, neboť je to právě jeho průměrná doba, za co je česká justice veřejností kritizována“, dodávají výzkumníci.

Pro alternativní tresty je těžké konkurovat jednoduchostí uložení nepodmíněného odnětí svobody, ale na druhou stranu „kdybychom teď chtěli nahradit většinu nepodmíněných trestů odnětí svobody, tak bychom museli například výrazně navýšit stavy Probační a mediační služby,“ dodává Jakub Drápal. To jsou také limity pro zavádění alternativních trestů a soudy to musí vzít v úvahu, stejně jako třeba (ne)dostupnost probačních programů a dalších služeb.

Otázkou zcela zásadní je, zda existuje dostatečná nabídka stabilních programů a zda jsou odpovídajícím způsobem finančně kryty. Mnohé funkční programy z důvodu chronického podfinancování až finanční nouze nakonec zanikly. Příkladem je Romský mentoring. Probační mentorství zaměřené na mladé Romy, kdy se role mentora ujímají na dobrovolné bázi sami Romové. Po dvanácti letech program skončil. Jeho úspěšnost potvrzuje fakt, že ho převzali v Chorvatsku. Za zmínku v této souvislosti stojí Imrich Filo z Českých Velenic, původně pomocný stavební dělník, léta velmi úspěšný romský mentor v jižních Čechách.

Podle Lenky Ouředníčkové z neziskové organizace Rubikon je však největší problém v tom, že chybí systém. Bez jednotného systému je těžké vyhodnocovat různorodé programy, není jasné, co je a není efektivní a na co potom mají jít jak velké peníze: „Dotační titul ministerstva spravedlnosti na tyto programy je navíc dlouhodobě finančně podhodnocen, pro rok 2023 je např. na programy pro mladistvé pro celou ČR k dispozici 1,5 mil Kč, pro dospělé pachatele 2 mil Kč. Ročně je přitom souzeno zhruba 55 000 osob.“

Kam se vytratily elektronické náramky?

Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že dobrou alternativou k vězení mohou být elektronické monitorovací systémy (EMS). V oblasti kontroly odsouzených k domácímu vězení a snižování počtu vězněných osob se nějaký čas staly jednou z klíčových priorit ministerstva spravedlnosti. Vyšší počet uložených trestů domácího vězení měl vést i k výrazným ekonomickým úsporám.

Nešlo rozhodně o žádnou utopii. V roce 2019 bylo v Evropě denně monitorováno okolo 39 000 osob. V Severní Americe dokonce okolo 231 000. Polsko elektronický monitoring využívá od roku 2009. Za deset let tuto formu dohledu uplatnilo u bezmála 83 tisíc osob, a to s efektivitou dosahující 90 %.

Obecně jde především o to, že EMS umožňují nové postupy práce s odsouzenými. Kromě kontroly totiž mohou být také výchovným nástrojem. Odsouzenému například strukturují jeho denní režim. Na druhé straně přinášejí i řadu etických otázek: Kde končí dohled a kde začíná šmírování? Co lze sledovat a co už ne? Jak a na jak dlouho archivovat získaná data?

S elektronickými náramky se dá kontrolovat ledasco. Ve Velké Británii a Nizozemsku jsou využívány jako alkoholtester. Měří přítomnost alkoholu v těle v 30minutových intervalech. Jiné fungují jako analyticko-statistické systémy vyhodnocující chování monitorovaných osob. Využívají GPS, sbírají spoustu dat, dokážou je propojit s mapami kriminality a vyhodnotit latentně rizikové chování sledovaného.

České pokulhávání za trestem domácího vězení

Příběh zavádění elektronických monitorovacích systémů v ČR však ukazuje, že technologie samy o sobě nejsou samospásné.

Pracovní kurz. Foto: Rubikon

Od roku 2010 jsme mezi alternativní tresty připojili trest domácího vězení a započali tím cestu k zavedení elektronických náramků. Podařilo se až o osm let později. Z rozhodnutí Probační a mediační služby bylo však ukončeno už po třech letech v roce 2021. Ve zdůvodnění dominuje problematický smluvní vztah s dodavatelem Elektronického monitorovacího systému, firmou SuperCom, která neplnila své závazky, a zároveň hrozila nefunkčnost systému.

Ve vyhodnocení procesu spuštění EMS dále stojí, že „… během úvodních dvou let ostrého provozu elektronického monitoringu nebyly predikce počtu osob ani kapacity systému naplněny“. Opět se přitom vrací do hry konzervativnost soudců, kteří byli přes původní přísliby nakonec zdrženliví při ukládání těchto trestů, a celkové počty instalovaných zařízení tak byly poměrně nízké.

Simona Diblíková, Michal Špejra, Jiří Vlach. Vyhodnocení procesu spuštění elektronického monitorovacího systému v ČR.

Po náramcích je nyní ticho po pěšině, nová zakázka s dodavatelem evidentně není na spadnutí a potenciál, který tyto možnosti skýtají, zůstává ležet ladem. Kontrolu odsouzených k domácímu vězení zaměstnanci Probační a mediační služby provádějí opět pěkně po staru, prostřednictvím namátkových kontrol v místě bydliště ve frekvenci několikrát do měsíce.

Vítáme tě zpátky, ale mezi sebou tě nechceme

Trestanec vracející se z vězení před sebou nemá zrovna růžové vyhlídky. Jeho profil nejčastěji vypadá tak, že má problémy s materiálním zázemím, se zadlužeností, zaměstnatelností, závislostí a je ohrožený bezdomovectvím. Soudci mají jistě co dělat, aby zaznamenali všechny měnící se programy, které jsou aktuálně dostupné, a teď si představme, jak se v nich má zorientovat propuštěný vězeň. Navíc s cejchem na čele. Předsudky společnosti mohou sehrát roli další znatelné bariéry, třeba při hledání zaměstnání.

Jan Tomášek ve svých starších výzkumech celkem přesvědčivě doložil, že česká veřejnost inklinuje k podpoře využívání trestu odnětí svobody na úkor alternativních trestů. Z jedné studie, na níž se Tomášek rovněž podílel, je patrné, že řešení vedoucí „… ke snížení přeplněnosti věznic vidí veřejnost ve zvýšení přísnosti, ať už jde o ‚přitvrzení‘ režimu a podmínek ve vězeních, nebo o zpřísnění trestů pro pachatele. ... Tento názor sdílí více než 60 % respondentů.“ Lucie Háková uvedený obraz doplňuje o mediální analýzu. Podle jejích výsledků většina laické veřejnosti získává informace o kriminalitě z masmédií, která primárně prezentují zločiny násilného charakteru. Oproti tomu je přístup k trestání „… který zdůrazňuje resocializační, nápravnou a rehabilitační funkci trestu, velmi slabý“.

Lucie Háková. Zločin a trest v kriminálním zpravodajství

Záleží také na tom, jak se na tyto otázky ptáme. Obecně společnost požaduje vyšší tresty, ale jak dodávají oba výzkumníci spolu se Zuzanou Kostelníkovou „… v případech, kdy lze uvažovat o reálné šanci odsouzeného na nápravu, jeví se jí sankce vykonávaná v komunitě a založená na kombinaci kontroly a pomoci probačního pracovníka jako vhodný způsob potrestání“.

Otevírající se věznice aneb Simulace života na svobodě

Portugalsko či Finsko měly před 20 lety srovnatelnou míru uvěznění jako ČR a dnes slouží jako příklady dobré praxe na cestě k možné změně. Zvolili strategii snižování délky trestů, propojení trestní a sociální politiky a využití alternativních trestů ve spojení s elektronickými monitorovacími systémy.

Norský ostrov Bastøy s otevřenou věznicí. Foto: Grim23 / GFDL 1.2 / Wikimedia Commons

V České republice je rovněž vidět řadu pozitivních změn. Co se týče probace, je to třeba strategický plán Koncepce rozvoje probace a mediace do roku 2025 nebo v tomto roce připravované otevření Probačního domu s pobytovým resocializačním programem s cílem během prvních měsíců po propuštění lépe připravit bývalé vězně na zapojení do běžného života.

Řada příkladů dobré praxe existuje i v rámci vězeňské služby. Patří sem zejména rozvoj standardizovaných programů, rozvoj online rozhovorů mezi vězněnými osobami s jejich rodinami i s dalšími externími organizacemi včetně nevládního sektoru. Výzkumy ukazují, že jak vhodná podoba prostředí, tak míra individuální práce s vězněnými osobami vedou k lepším výsledkům, k menší recidivě. V ČR máme v podstatě dvě stě let starý model velkých věznic. Od roku 2017 ale došlo třeba k úpravě jejich vnitřní diferenciace. Vězeňská služba přebrala od soudu řadu rozhodovacích pravomocí a ze čtyř typů věznic jsme přešli na systém s ostrahou a se zvýšenou ostrahou.

Pobyt ve velkokapacitních věznicích s sebou ovšem nese řadu negativních dopadů, které je po návratu na svobodu nutné složitě napravovat – příkladem je schopnost postarat se o sebe – nakoupit si, uvařit si, obstarat základní úkony každodenního života. Je to podobné, jako když člověk dlouhodobě pobývá v jakékoliv instituci, kde je jeho život řízen jejím chodem a on se nemusí na organizaci svého života aktivně podílet. Tento vliv tzv. prizonifikace mohou odborní pracovníci věznic jen těžko zvrátit.

Otevřené věznice jsou pak jedním z příkladů, jak lze změnit celý tradiční koncept. Kromě první věznice v Jiřicích na Nymbursku inspirované norskou věznicí Bastøy na stejnojmenném ostrově, což je v podstatě vesnice, která se snaží simulovat život na svobodě, Ministerstvo spravedlnosti připravuje zřízení dalších dvou otevřených věznic. Inspirací by mohl být koncept evropského hnutí za reformu věznic Rescaled. Podle něho by věznice neměly být velké budovy se stovkami lidí, ale komunitní domy. Umožňují vězňům být blíže k rodině. Jednomu ze zásadních motivačních faktorů, které napomáhají úspěšně resocializaci.

V ČR existují příklady dobré praxe, které určitě stojí za další rozšiřování – kromě otevřené věznice v Jiřicích pak např. oddíl pro vězněné matky s dětmi ve Světlé nad Sázavou nebo věznice pro ženy v Praze-Řepích, kde se odsouzené ženy starají o nemocné lidi a žijí s nimi pod jednou střechou. Všechny tyto příklady jasně dokládají, že práce s vězněnými osobami může být velmi efektivní.

Šicí dílna Vinařice. Foto: Rubikon

Cesty ke snížení počtu vězněných

Pokud chceme snížit index uvěznění a recidivu, pak podle Asociace organizací v oblasti vězeňství (AOOV) je k řešení potřeba neukládat trest odnětí svobody tam, kde to není nezbytné, a racionalizovat trestní sazby. Ve vztahu k probaci je nutné zajistit dostatečnou kapacitu služeb a programů zaměřených na integraci pachatelů, spolupráci jejich poskytovatelů s Probační a mediační službou a orgány činnými v trestním řízení. Dále pak posílit individuální práci s vězněnými osobami, ale také dostatečnou podporu propuštěných osob v oblastech hlavních rizik recidivy, mezi kterými jsou zaměstnání, finance, bydlení nebo závislosti.

Vláda chystá revizi trestní politiky a může proto čerpat z řady příkladů a brát si z nich potřebnou inspiraci. Pokud chce dobře změřit efektivitu trestání, musí vzít na vědomí, že zaměřit se pouze na recidivu znamená uchystat si pro sebe past. Stejně důležitá je totiž takzvaná desistence, postupné opouštění kriminální kariéry. Složitost reality a výsledků výzkumů odborníků rozhodně dokládá jedno, že je nezbytné zbavit se falešné představy, že existují jednoduchá řešení.

Tento text vznikl díky dotaci, poskytnuté Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky