Jaká nejsilnější vzpomínka se vám vybaví z listopadu 1989?
Byly mi necelé dva roky, takže si z toho období nepamatuju nic. Vím jen, že zatímco máma pobíhala po studentských akcích, já byla s paní Pavlišovou. Chůvou, které jsem říkala teto, která mi vytvořila pevné citové zázemí a která mi zůstala až do mých deseti let.
Jak hodnotíte uplynulých třicet let svobody? Jako úspěch, neúspěch, remízu…
Uplynulých třicet let svobody je tím jediným časovým úsekem, který znám, takže nemám s čím srovnávat. Jediné, co mohu, je vylovit v paměti pár postřehů, které jsem za svůj krátký život nasbírala. Jako dítě vyrůstající ve Francii jsem přicházela do kontaktu s českými příbuznými i přáteli dost nárazově, téměř jen o prázdninách, ale o to víc jsem se na to pokaždé těšila a pak si v sobě všechna ta shledání dlouho nesla. Vybavuju si mnoho nadšených debat na téma demokracie, Havel, Evropa, svoboda…
Hlavní emoce, která to všechno objímala? Naděje. Naděje, že se podaří dohnat ztracený čas. Naděje, že s demokracií se do společnosti vrátí mravnost, kultivovanost, otevřenost. Naděje, že takhle to snad cítí všichni. Zpětně viděno, když si těch třicet let zkouším promítnout, vnímám jako úspěch, že ideály v mnoha lidech přetrvaly.
Jako neúspěch, že těch lidí je, přinejmenším v mém okolí, čím dál méně. Že přestalo být tabu se jim za jejich úsilí posmívat, či je dokonce urážet. A že svou energií musí čím dál častěji plýtvat na vyvracení lží, polopravd a manipulací, místo aby se věnovali budování toho všeho, o čem snili. Blíží se ale čas, kdy podobu téhle země naplno určí ti, kterým patří budoucnost.
Rozkvetly tady už přinejmenším dvě generace, jejichž identita a mentalita nejsou zatíženy jakoukoliv totalitní zkušeností. Jestli je to štěstí, nebo riziko, si napíšeme zase za třicet let.
Jsou dnes hesla sametové revoluce - svoboda, demokracie, pravda a láska - vyprázdněná? Nebo jsme se změnili my?
Nedokážu posoudit, jak uvědoměle tahle hesla provolávali lidé na náměstích před třiceti lety. Jestli jim doopravdy a do hloubky věřili a jestli se jimi dokázali důsledně řídit, případně jak dlouho. Tuším ale, že tehdy nikdo pravdu a lásku nepoužíval jako nadávky.
Za to, že se tak děje dnes, nemůže ani pravda, ani láska, ani svoboda, ani demokracie, ale jen a jen lidská blbost a frustrace. Té míry blbosti bylo podle mě ve společnosti vždycky stejně. Nad tou frustrací bychom se nicméně měli vážně zamyslet. Jsou-li mezi námi lidé, kteří se cítí zapomenutí, my ostatní se musíme změnit, pokud jim to chceme rozmluvit. Což doufám, že chceme.
Ve společnosti, která už přesně neví, jestli a proč chce patřit na Západ nebo na Východ, která se zmítá v informačním a hodnotovém zmatku - a pro kterou jsou atraktivnější slevy než volby -, nestačí opakovat stará hesla. Jakožto matka, které není jedno, v jakém světě jednou zanechá dceru, se už delší dobu snažím zapracovat na své empatii, trpělivosti, slovní zásobě a schopnosti naslouchat. S tou trpělivostí je to, přiznávám, nejtěžší.
Co by měli podle vás Češi dělat, aby nepřišli o hodnoty listopadu 1989?
Užívat si život a mít rádi sebe, své blízké a svou zem. Zajímat se o svět kolem, dělat, co je baví, a říkat pravdu. Dobře jíst, dobře spát, hodně hudby a hodně legrace. To je můj návod, jak se vyhnout apatii, nudě, lhostejnosti, nebo dokonce nenávisti, od nichž vede cesta tam, kde už jsme jednou byli.
Zde naleznete další odpovědi z velké ankety online deníku Aktuálně.cz k 30. výročí listopadu 1989.
