Jednou z tváří Festivalu svobody je Ferdinand Vaněk. Připomeňte prosím, kdo to byl.
Jedna ze dvou hlavních postav jednoaktovky Václava Havla s názvem Audience. Intelektuál a disident v hledáčku StB, který pracuje jako pomocný dělník v pivovaru. Jednou koulí, jednou přikuluje sudy. Je to samozřejmě Havlovo alter ego.
Proč jste si vybrali právě Ferdinanda Vaňka. Proč ne přímo Václava Havla?
Právě proto, že Ferdinand Vaněk je jen to alter ego. Myslím, že v roce třicátého výročí sametové revoluce by se v téhle zemi nenašel nikdo, kdo by si vážně troufl použít Havlovo jméno a každý tweet ještě zakončit hashtagem #říkáVáclavHavel. Tak velkému etickému nároku by nikdo nemohl dostát. Vaněk je Vaněk. Pivovarský dělník, který si může říkat, co chce. Může být jednou vážný, jednou povrchně vtipný, pak naléhavý a hned nato sarkastický.
Vy teď za Ferdinanda Vaňka mluvíte na Twitteru. Troufnete si odhadnout, co by řekl nebo vzkázal dnešní společnosti?
Právě letos? Tu tolik vysmívanou a tolikrát karikovanou větu, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Řekl by to tak obyčejně a samozřejmě, až by nás zamrazilo.
A je nyní vítězství pravdy a lásky blíže, než bylo na konci roku 1989?
Rozhodně. Pravda se znovu stala něčím, po čem se lidé ptají. Za normalizace prostupovala lež celým veřejným životem, od školy přes média až po vrcholnou politiku. Všichni jsme si zvykli, že se lže našim dětem i nám, až na výjimky jsme to mlčky akceptovali a přijali jako normu.
Každoroční prezidentské mantře "naše země vzkvétá" už jsme se ani nesmáli. Slova prostě ztratila jakýkoli smysl, veřejná řeč byla jen souborem vyprázdněných gramatických struktur. Ptát se za takové situace po pravdě bylo absurdní a téměř nikdo už to nedělal.
I dnes se nám lže, samozřejmě. Ale irituje nás to a po pravdě se ptáme. Vy, já i lidi, kteří si posílají odkazy na dezinformační weby. Ani oni většinou vědomě nehledají lež. Hledají pravdu a to je důležité. Ten hlavní zápas se dnes totiž nevede mezi pravdou a lží, ale mezi pravdou a lhostejností.
A co láska?
I ta je vítězství blíž. Mohlo by se zdát, že v současné době děsivého rozdělení společnosti a zkušeně živené nenávisti spíš skomírá, ale opak je pravdou. Všechny charitativní projekty, každá tolerance k jinakosti, veškeré iniciativy směřující k důstojnému dialogu s názorovými oponenty a konečně i naše zděšení nad zhrubnutím politiky a veřejného života svědčí o tom, že láska trvá a zdaleka se neomezuje na rande na Petříně.
Díky správě twitterového účtu ministerstva kultury jste se stal známou osobností na této síti. Nyní máte na starost účet Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V čem je ale tweetování za Ferdinanda Vaňka jiné?
U tweetování za ministerstvo kultury a za filozofickou fakultu jsem měl a mám ambici především získat pro ten účet pozornost a zájem twitterové komunity. Rozšiřovat publikum, jemuž budou mezi legráckami a hříčkami předkládány důležité informace o dění v resortu, respektive na fakultě, o něž nakonec jde.
U Vaňka tweety, které jsou jen vábničkami, používat nemohu - nebo tedy ne příliš často. Nemám na to prostor ani čas. Do 17. listopadu zbývají dva měsíce, a v nich chci a musím připomínat absurditu života v normalizační lži. A spolu s tím hodnoty svobody, kterou jsme před 30 lety získali. Už proto, že ochota určité části společnosti se jí postupně vzdávat, je povážlivě velká.
Letos nás čeká 30. výročí událostí 17. listopadu 1989. Budou letošní oslavy něčím výjimečné?
Nepochybně. Nemohu na tuhle otázku momentálně odpovědět s potřebnou mírou detailnosti, protože program se stále tvoří. Ale takhle významné jubileum jeho podobu samozřejmě ovlivní.
Festival svobody
Platforma Festival svobody koordinuje připomínkové události na výročí 17. listopadu. Největšími akce se odehrají na Albertově, na Národní třídě proběhne Korzo Národní a Václavské náměstí bude hostit Koncert pro budoucnost. Všechny tři místa navíc propojí průvod v trase studentské manifestace v roce 1989. Akce nebudou pochopitelně pouze v Praze, nýbrž i v dalších desítkách měst v celém Česku. Loni se do oslav výročí zapojilo 45 měst.
Jak důležité je si připomínat tehdejší události? Někdo může namítat, že bychom měli více hledět dopředu než se vracet k minulosti.
Tady se nabízí desítky příšerných klišé o tom, jak je historie učitelkou života a že kdo nezná svou historii, je nucen ji opakovat. To je samozřejmě nesmysl, historie se neopakuje. Problém není v tom, že si dobu nesvobody nepamatujeme. Problém je, že si ji pamatujeme a velmi idealizujeme. Všechny ty retro výstavy a retro týdny v Lidlu v nás probouzejí ohromný sentiment, naše selektivní paměť nám nabízí utěšené obrázky obýváků, kde jsme jihli u seriálů Jaroslava Dietla, které se mimochodem pořád dokola vysílají stejně jako velká část normalizační televizní a filmové produkce.
S minulostí jsme opakovaně konfrontováni jako s milou černobílou fotografií z posvícenské zábavy ve střediskové obci. Ano, například v roce 1988 byl natočen milý historický seriál Cirkus Humberto. Ale taky v témže roce zemřel v komunistickém vězení v důsledku zanedbání lékařské péče vězeň svědomí Pavel Wonka. I to jsou pozdní osmdesátky. Možná důležitější než připomínat si listopadové události je připomínat ty roky před nimi.
I lidé v socialismu si ale chtěli udělat život hezčí. A tuhle část jejich žití znázorňují právě čokolády, které jako mladí jedli, či právě osmdesátkové seriály, u kterých se bavili. Přece nemůžeme lidem vyčítat, že si tyhle radostné chvilky v neradostné době připomínají. Do svých mladých let se ve vzpomínkách občas vrací každý. A lidé pochopitelně chtějí raději vzpomínat na to hezké.
Ale samozřejmě. Ostatně já sám jsem cílovka všech těchto akcí a buďte si jistý, že jedinou nevynechám. Na výstavě retra si se ženou ukazujeme, jaký mixér jsme dostali jako svatební dar, a jihneme tak, že by nám mohli dát samostatný pořad v TV Šlágr.
Problém je v té selektivitě. Vzpomínáme na Granko a walkmany a na drhanou sovu v každém druhém obýváku, protože to si pamatujeme. Na justiční vraždy, uranové doly, násilné vystěhovávání, ponižování, vydírání, pálení cigaretami při výsleších a podobné věci vzpomínat nemůžeme, protože o nich Dietl nepsal. O těch se dozvídáme postupně a velmi výběrově. Přijde mi tedy kontraproduktivní připomínat do omrzení to, co víme. Víc než Chalupáře asi potřebujeme Krvavá léta.
V roce 1989 jste studoval na pedagogické fakultě. Máte k 17. listopadu nějakou zvláštní vzpomínku?
Zvláštní ne, stejné jako všichni z té doby. Noci na fakultě, kdy jsme spali ve spacácích a dekách na podlaze učeben; ráno tam byl vzduch tak hustý, že by udržel pětikorunu. Taky strach. Pamatuji si, jak druhý nebo třetí den okupační stávky někdo vykřikl, že před fakultou stojí tank. A dobrá polovina z nás tomu věřila.
Záplavu pomerančů, co nám lidé nosili. Svetry. Všichni jsme měli dlouhé pletené svetry. Narychlo otvírané čítárny zakázané literatury, v listopadu 1989 jsem na fakultě poprvé četl Demlovu sbírku Moji přátelé a nemohl pochopit, co na ní bolševikovi vadilo. Cesty po Praze i po republice s batohy plnými letáků. Václavák a balkon Melantrichu. Letnou. Generální stávku, při níž jsme vedli na náměstí dělníky z nějakého výrobního podniku v Brandýse nad Labem, kde měla fakulta koleje. A naději. Tu obrovskou, nezměřitelnou naději.
Jak po 30 letech hodnotíte stav demokracie a společnosti v Česku? Naplnilo se to, v co jste před 30 lety doufal?
Ne, ale to nic neznamená. Když jste dvacetiletý student, doufáte v ideály, které se ani naplnit nemohou. Ze současného vývoje jsem napůl smutný a napůl mám o nás všechny strach, ale pořád si myslím, že - řečeno slovy jedné písně Michala Horáčka - žijeme v nádherné době. Rozhodně bych se nikam nevracel.
