Na vztahu lékařů s bezdomovci se musí zapracovat. Začněme už na školách, radí medici

Michaela Prešinská Michaela Prešinská
27. 9. 2023 20:22
Ošetření proleženin a vředů, ale hlavně lidský přístup. Dobrovolníci ze spolku Medici na ulici pomáhají bezdomovcům už od roku 2015. Původně šlo o iniciativu čtyř studentů z Prahy, o pět let později se stala plnohodnotným partnerem sociálních služeb. Za své úsilí získali vysokoškoláci cenu Gratias Tibi, kterou Člověk v tísni uděluje mladým lidem usilujícím o změny ve společnosti.
Foto: Člověk v tísni

Pětadvacetiletý student Vojtěch Král se k Medikům na ulici přidal před dvěma lety. "Nejprve jsem viděl šanci vykročit z komfortní zóny. Poskytovat lidem bez domova zdravotní pomoc přímo na ulici zní až dobrodružně. Opravdové hodnoty, které v naší pomoci jsou, jsem našel až po určité době," říká.

Jeho spolužačka, třiadvacetiletá Alžběta Slámová, viděla zase šanci upozornit na problém. "Zdravotnictví má děravá místa a my chceme zachytávat lidi, kteří jimi mohou propadnout. Důležitý je i sociální přesah naší práce, na fakultách mnohdy opomíjený," říká.

Ročně zvládnou medici ošetřit zhruba čtyři tisíce osob. Nejčastěji řeší bércové vředy, rány a záněty, které lidé bez domova zanedbávají. Z lékařů mívají strach a domnívají se, že bez dokladů či pojištění nemají nárok na péči.

Dá se studentům při práci na ulici zajistit bezpečí?

Vojtěch Král: Základ je dodržovat hygienické podmínky s maximálním důrazem na zdraví ošetřujících. Co se týče sociální stránky, nevybavuji si, že bychom řešili nějaký problém s chováním klientů. Přesto, že se často setkáváme s lidmi, kteří jsou pod vlivem návykových látek.

Na rizika myslíme už při vytváření dobrovolnických týmů. Když se dostane náš medik do nekomfortní situace, vždy má v zádech zkušenějšího kolegu, který mu zvládne pomoci. S klienty se navíc potkáváme na veřejně přístupných místech, odkud mohou dobrovolníci kdykoli odejít.

Je ale pravda, že lidé bez domova jsou stíháni věčným neklidem, nejspíš proto, že si nikdy nemohou odpočinout. Když potřebuje ošetření větší množství lidí, někteří začnou být netrpěliví až agresivní. V těchto případech jsme situaci vždy vyřešili sami nebo se nás zastal někdo z ostatních klientů.

Je těžké udržet v takových případech empatický přístup?

Alžběta Slámová: Je to náročné, ale s praxí čím dál snazší. Medici na ulici neznamenají jen pomoc pro osoby bez domova. Jde také o důležitou lekci pro samotné studenty. Učíme se, jak porozumět lidem, kteří jsou v úplně jiné situaci než my. Nebojují jen s životem na ulici, překážkou je pro ně i složitý zdravotnický systém.

V čem konkrétně?

VK: V Česku je mnoho bezdomovců z ciziny. Nemají doklady a přístup do zdravotnického systému je pro ně složitý, mnozí z nich se také domnívají, že nemají na ošetření právo.

Docházení do nemocnice je pro ně komplikované také tím, že musí přijít v daný čas. Lékařům navíc často nedůvěřují. 

Existuje způsob, jak to změnit?

AS: Věřím, že ano, ale bude to náročná cesta. Mělo by se začít u toho, že se o bezdomovectví bude více učit už na fakultách. Je důležité, aby zdravotník věděl, jak má přistupovat k bezdomovci, který mu přijde do ordinace. Člověk bez domova má jako pacient dost specifické potřeby, ať už jde o komunikaci, nebo plánování péče. A je potřeba jít mu naproti.

VK: V důvěře mezi lidmi bez domova a zdravotníky je na čem pracovat. Řešení ale musí začít u toho, aby se lidé na ulici vůbec nedostávali. To však přesahuje naše kompetence.  

Co uděláte, když se v terénu setkáte s problémem, který nemůžete na místě vyřešit?

VK: To se stává často. Jsme studenti a nemáme kompetence lékařů, ale spolupracujeme s celou řadou institucí, jako je třeba Ordinace pro lidi bez domova v Armádě spásy nebo spolek Naděje, na které jsme schopni klienty odkázat. Spolupracujeme i s organizacemi, které se na sociální práci podílí a pomáhají lidem se z ulice dostat.

V počátku získávali studenti ošetřovatelský materiál ze starých autolékárniček či charitativních darů. Dnes máte několik sponzorů a partnerských organizací. Dostáváte i peníze za práci?

AS: Ne, pořád pracujeme zdarma. Naprostá většina darů, které dostáváme, putuje na materiál a provoz ošetřoven. Medikům kupujeme maximálně ošetřovatelské batohy nebo ledvinky, které potřebují k práci, a jednou za rok na úvodní poradě občerstvení.

Kolik máte v týmu mediků?

AS: V celém projektu je aktivně zapojeno 250 lidí. Jednotlivé pobočky, které jsou ve všech univerzitních městech s lékařskými fakultami, vždy vede skupina zkušenějších studentů zhruba o pěti až deseti členech.

Stalo se vám někdy, že práci na ulici student psychicky neustál?

VK: Nic mě nenapadá, ale věřím, že se to může stát. Zvlášť u nováčků. Člověk se občas diví, co za zdravotní defekty lidé mají. Napadá mě případ, kdy jsem šel na noční směnu do Libně. Narazili jsme na muže, který měl kolem hlavy špinavou šálu a požádal nás o pomoc. Látkou se snažil zakrýt obrovský absces, z nějž se vylilo velké množství hnisu. Přesně taková situace může mladého medika překvapit a šokovat. I proto věnujeme prostor zpětné vazbě a mluvíme o věcech, kterým musí studenti při praxi na ulici čelit.

Máte mezi sebou i vysokoškoláky z jiných fakult?

VK: Zatím ne. Spolupracujeme ale s organizacemi, které zajišťují pomoc v sociálním sektoru. Procento lidí s psychiatrickými poruchami je na ulici mnohonásobně vyšší než v běžné populaci.

Setkali jste se kvůli své iniciativě s předsudky ze strany veřejnosti?

AS: Argument, proč pomáháme lidem, kteří si to nezaslouží, slýcháme. Neděláme to proto, že by si to zasloužili. Jde o jejich potřeby a reagování na ně. I kvůli takovým tvrzením, jako že si bezdomovci nezaslouží ošetření, vznikl projekt Bořiči mýtů. Na sociálních sítích se snažíme vyvrátit mylné představy o bezdomovcích a poukázat, čemu by se měla věnovat pozornost. Například domněnce, že si lidé bez střechy nad hlavou za svou situaci mohou sami.

Video: Jsou mnohem horší věci než penicilin, které nám mohou dojít, varuje lékárník (22. 8. 2023)

Spotlight Aktuálně.cz - Stanislav Havlíček | Video: Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

Další zprávy