Praha - 16. únor 2006 byl pro Bursíka návratem do velké politiky. Tehdy vyšel průzkum STEM, který jeho Straně zelených slíbil v nadcházejících sněmovních volbách víc, než pět procent.
„Je to i pro mě milé překvapení," reagoval Bursík a pochválil občany, že se nechtějí spokojit s politiky čtyř zavedených stran, kteří jsou „vyhořelí, a pokud měli nějaké ideály, tak je velká většina z nich už ztratila".
Mimořádně úspěšné tažení přineslo zeleným šest poslaneckých mandátů, čtyři ministerská křesla, jejich kandidátovi Janu Švejnarovi málem prezidentské křeslo a samotnému Bursíkovi pozici vicepremiéra. Všechno skončilo 8. června 2009 porážkou v eurovolbách, kterou následovala rezignace na místo předsedy.
„Kdybych mohl dělat ministra životního prostředí, nemusel vést stranu, nemusel se rvát s lidmi, kteří si chtějí vynutit úspěch vydíráním, tak mi bylo daleko lépe," neskrýval zklamání unavený Bursík.
Tím končí jedna z kariér vystudovaného přírodovědce a zkušeného technokrata, který několik patřil k hlavním aktérům politické scény.
Nastupuje profesionál
Kapitolu spojenou s účastí ve Straně zelených zahájil Bursík přesně před pěti lety. Bylo to záhy poté, co zelení prohráli evropské volby se ziskem pouhých tří procent. Tehdejší poradce ministra životního prostředí se stal během několika měsíců místopředsedou SZ a o rok později dokonce předsedou.
Rychle si osvojil pravidla boje uvnitř ekologické strany, která nikdy nešetřila poražené. Když dosavadní šéfové Jan Beránek a Jakub Patočka stranu opustili, převzal Bursík jejich program, změnil však politický styl. Namísto nadšených aktivistů nabízel ekologický program zkušený manažer a profesionál, který rozumí lépe než ostatní tomu, o čem mluví.
„Do politiky nejdeme kvůli funkcím. Jdeme tam kvůli jednomu procentu rozpočtu na kulturu, kvůli otevřeným středním a vysokým školám pro studenty bez zkoušek, kvůli zřízení instituce, která bude chránit spotřebitele, kvůli ekologické daňové reformě," sliboval a později se program skutečně pokusil uskutečnit. Ve většině případů neúspěšně.
Bursíka podpořil dokonce Patočkův ochránce Václav Havel a tím pádem byl nový předseda ekologů dost dobrý i pro řadu liberálních voličů.
Jediná možná vláda
Po volbách v roce 2006 všechno proběhlo zcela automaticky. Bursík předem oznámil, že vylučuje vládu s jakoukoli podporou komunistů. Nemohl tedy přijmout nabídku ČSSD, která bez skryté pomoci KSČM nedokázala žádný kabinet sestavit.
Zelení se mohli účastnit pouze koalice s ODS a lidovci. Tato vládní formace se stala realitou sedm měsíců po volbách. Bursík se stal vedle Topolánka, Kalouska a Langera jejím hlavním pilířem.
V roli ministra životního prostředí osvědčil erudici zvláště při osvojování evropské ekologické legislativy, prosadil i první krok ke zdanění energie vyráběné z fosilních zdrojů.
Účast zelených ve vládě znamenala zmražení jaderného programu a přinejmenším odklad prolomení těžebních limitů v uhelných revírech na severu Čech a Moravy. Vrcholným číslem Bursíkova politického působení bylo zavedení miliardového programu na podporu zateplování soukromých domů.
Po krůčcích
Účast v pravicové vládě vzbudila kritiku u straníků. Zelení jsou původem levicové hnutí a v Evropě dosud nikdy do pravicové vlády nevstoupili.
Bursík měl dobré argumenty. Zelení vznikli v osmdesátých letech v opozici proti vládnímu establishmentu. Na západě se tedy přirozeně stavěli proti pravicovým vládám, v Česku proti nedemokratické levici reprezentované KSČ.
Šéf zelených připomínal, že sesterskou stranu v Německu volí zvláště mladí a často zámožní lidé, kteří bydlí v okolí velkých měst. Není divu, že chtějí zachovat nedotčené životní prostředí spoluprací s radnicemi, i když je ovládá pravicová CDU. Češi to mohou zkusit na úrovni státu.
Straníci ještě Bursíkovi vyčítali, že neprosadil významné části stranického programu, například zrušení stavby některých ekonomicky zbytečných dálnic poškozujících životní prostředí. Příliš loajálně podporoval spornou zdravotnickou reformu Tomáše Julínka včetně poplatků.
Bursík realisticky odpovídal, že malá strana nemůže prosadit všechno najednou: „Kompromis patří do politiky. Je to deset kroků dozadu a jeden krok dopředu, jedné drobné výhře předchází deset drobných proher. Jde ale o to, posouvat po krůčcích ochranu životního prostředí."
Polarizace v praxi
Bursík při rezignaci naznačil, že důvodem jeho odchodu z čela strany jsou čistě politické důvody. Uměl zdůvodnit účast v pravicové vládě, důsledky rozhodnutí ho ovšem přece dostihly.
Volební výsledky ukazují už od roku 2002, že se zdejší politická scéna polarizuje. To odpovídá strategii šéfů ODS a ČSSD, kteří získávají hlasy vzájemnou konfrontací.
Když Bursík vstoupil do Topolánkovy vlády, zařadil se jednoznačně na pravou stranu barikády. A protože zelení nemají tradiční voliče jako lidovci nebo komunisté, stalo se mu v krajských volbách totéž, co jiným menším pravicovým stranám: hlasy jim vyluxovala ODS.
Šéf zelených si s Topolánkem rozuměl tak dobře, že ztratil jakýkoli spojenecký potenciál pro šéfa ČSSD Paroubka. To se projevilo ve vnitrostranických sporech.
Bursíkovi protivníci v čele s poslankyněmi Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou mohli vždy počítat s pevnou podporou Paroubka. Bursíka tento fakt provokoval do té míry, že kritičky ze strany vyloučil. Jejich hlasy pak rozhodly o pádu vlády.
Bursík stihl prosadit za ministra životního prostředí svého kandidáta Ladislava Mika, ale pak se kruh uzavřel. V Evropských volbách získala Strana zelených dvě procenta, o procento méně, než měl před pěti lety Bursíkův předchůdce Patočka.
