reklama
 
 

Hnutí sexuálně frustrovaných mužů hierarchií připomíná počátky teroristických skupin, říká expert

13. 5. 2018
Pětadvacetiletý Alek Minassian v dubnu zabil v Torontu autem deset lidí. Přihlásil se k hnutí incelů (involuntarily celibate), tedy mužů, kteří dle svých slov žijí nedobrovolně v celibátu a ze své situace viní ženy. Kanaďan se inspiroval u Elliota Rodgerse, který před čtyřmi lety kvůli nezájmu žen zabil šest lidí v kalifornském městě Isla Vista. O rok později v Oregonu z podobných pohnutek vraždil Chris Harper-Mercer. Český odborník na psychologii masových a sériových vrahů Andrej Drbohlav ale před přirovnáváním incelů k teroristům varuje. "Rizika tam jsou. Ale jedním dechem zároveň dodávám, že panika není úplně namístě. Tahle komunita funguje už celkem dlouho," říká v rozhovoru Drbohlav.

Aktuálně.cz: Jak se stane, že je muž frustrovaný z nezájmu žen až tak, že se rozhodne vraždit?

Andrej Drbohlav: Řekl bych, že dnešní generace dospívajících a raně dospělých - zejména v Americe, ale bohužel už to lze pozorovat i u nás - má čím dál větší obtíže vyrovnávat se s relativně běžnými turbulencemi, které člověk během života zažívá. Ať už jsou to pokusy o navázání romantického či sexuálního vztahu, nebo tlaky společnosti či rodiny na to, kým by člověk měl být. Takoví lidé pak můžou dlouhodobě trpět komplexem méněcennosti.

A u některých z nich, kteří k tomu třeba mají psychické problémy a realitu vnímají až paranoidně, to dospěje až do situace, kdy mají potřebu se na společnosti pomstít za to, že je domněle vyčlenila z možnosti se prosadit. Že jim nedala dostatečný prostor a že třeba konkrétně v té sexuální "soutěži" jsou na vedlejší koleji. Je to pro ně velmi útrpné a většinou se snaží najít nějakého viníka.

K čemu mohou dospět?

Někteří se vnímají jako oběť genetické loterie a jsou přesvědčeni o tom, že vstupní podmínky do života byly pro ně diskriminační. Dožadují se svým způsobem toho, aby měli stejná práva i ve výběru sexuálního partnera jako ti, kteří v jejich očích mají lepší predispozice. V zásadě ztrácí tenké mantinely schopnosti vyrovnat se s tím, že každý člověk prostě přichází do života s nějakými předpoklady. Někdo holt má předpoklady sbalit jakoukoli holku, ale zase třeba nemusí být predisponován k tomu, vystudovat vysokou školu.

Vždycky tady byli, jsou a budou muži, kteří jsou z určitého pohledu na okraji společnosti a prostě nebudou mít sexuální a romantické vztahy. Z mnoha důvodů. Objektivně třeba nejsou pro většinu žen atraktivní. To však nemusí nutně znamenat, že by si partnerku nenalezli. Ale oni to vzdají hodně brzy v takové nějaké zapšklosti, frustraci. Všechny ženy odsoudí a hodí do jednoho pytle. V případě incelů do pytlů dvou. Incelové rozlišují ženy na dvě kategorie - takzvané Staceys a Beckys.

Co si pod tím představit?

Staceys jsou samičky, které své ženské přednosti dávají hodně na odiv, mají velké šance u alfa samců, pěkně se oblékají. Hodně jdou z pohledu incelů po penězích. Určitou část z nich by incelové mohli popsat jako zlatokopky. Beckys jsou v jejich očích ženami, které volí prvky ošacení bližší spíše mužskému šatníku. Tuhle volbu jim incelové přisuzují i v postojích a chování, jsou přesvědčení, že jsou to feministky, které se ve vztazích snaží vést a potlačit muže. Třetím soupeřem pro tyto frustrované jedince jsou Chadové, tedy alfa samci - velcí, mohutní, svalnatí, schopní sbalit jakoukoli samičku.

Je přitom velkým paradoxem, že hnutí incel v roce 1993 založila žena, kanadská studentka, a definovala jeho základní hodnoty. Nebyl v tom ale ten nenávistný aspekt. Ona chtěla jen sdílet své zkušenosti a doufala, že se obklopí lidmi, kteří mají podobné obtíže, a vzájemné souznění jim pomůže lépe pochopit, co třeba dělají špatně. Jenže mnoho dobrých myšlenek v historii bylo zvráceno k extremistickému výkladu.

On-line komunita incelů je poměrně početná. Máme se bát toho, že by se všichni mohli dostat až do takového bodu jako Alek Minassian či Elliot Rodger?

Ne, v žádném případě. Sociální a diskusní síť Reddit tuto komunitu na své platformě zatrhla ve chvíli, kdy v ní bylo 41 tisíc lidí. Pravdou je, že různé studie naznačují, že takových jedinců, kteří by hypoteticky mohli s touto filozofií souznít, je mnohem více. Sociální psychologové například upozorňují, že by to mohlo být 1,5 % všech mužů. Ještě dál v těchto úvahách jde americké Centrum pro kontrolu nemocí, které udává, že ve věku od 25. do 44. roku života je zhruba šest procent mužů, kteří nikdy neměli pohlavní styk.

Ale ti, kteří by měli extrémní až extremistické postoje, tvoří výrazně menší část. Incel je jedno z mnoha on-line hnutí, která sdílejí negativní až nenávistné postoje vůči ženám. Ale jsou velmi rozmanití v názorech, jak by se měli s ženami vypořádávat. Bezesporu je tam nějaká část extremistů, kteří přímo vybízejí k násilí na ženách.

Mnozí novináři i ze světa používají pro incely ne úplně vhodné výrazy. The Times napsaly do titulku, že incelové jsou novodobí džihádisté. To je velmi nešťastné spojení, džihádista je něco výrazně jiného. Ale je fakt, že odborníci, kteří se této problematice věnují, upozorňují na to, že vnitřní hierarchie komunity incelů, která se nepřetržitě zvětšuje, je velmi podobná počátkům některých teroristických buněk. Rizika tam jsou.

Ale jedním dechem zároveň dodávám, že panika není úplně namístě. Všichni teď upozorňují na to, že je tu obrovská komunita nenávistná vůči ženám. Ale tahle komunita funguje už celkem dlouho. V médiích se o ní mluví posledních pár týdnů. A to jen proto, že se k ní přihlásili tři masoví vrazi. Ale to je v množině masových vrahů promile.

Internet nezná hranice, a když někdo na fóru napíše něco agresivního, tak si to během vteřiny může přečíst někdo v českém obýváku. Řada těchto fenoménů je nebezpečná v tom, že s sebou nese takzvaný copycat efekt neboli fenomén nápodoby.

O co jde?

Když se o něčem dostatečně ilustrativně informuje v médiích, tak čtenář, posluchač nebo divák, který se nachází v podobné etapě života jako pachatel, s tím může snadno souznít. Za to, že teď dramaticky narůstá počet členů, nemůže hnutí samo, ale reklama, kterou mu dělají média. Stejné je to i s teroristickými skupinami. Na druhou stranu, člověk s opravdu extrémní nenávistí vůči nějaké minoritě nebo vůči pohlaví si cestu stejně najde sám.

Mluvíte o reklamě v médiích. Chcete tím říct, že novináři nemají o útocích psát?

Žurnalistická práce tu musí být, je samozřejmě povinností novinářů informovat. Ale záleží na tom, co sdělují a jakým způsobem. Je důležité informovat, ale objektivně, úsečně a krátce. Detailní popisy nejsou úplně dobré. U masových útoků obzvlášť.

Z jaké pozice k tomu tedy mají média přistupovat? Není potřeba zlo popsat, abychom ho příště včas rozpoznali?

Bezesporu, to je naprosto nezbytné. Ale záleží na tom, které detaily je a není nutné zmiňovat. U útočníků se média často pídí po tom, jaká byla jejich životní cesta. Odhalí třeba, že ten kluk byl kdysi mezi kamarády šikanován. Zní to velmi zajímavě, ale na druhé straně obrazovky sedí stovky, tisíce, ne-li desetitisíce kluků, kteří jsou také šikanovaní. Mohou si říci: Tohle je pro mě cesta ven. Útočník se pomstil a je sledovaný všemi médii světa.

Kdyby se tomu média nevěnovala, tak ten člověk i celá kauza upadnou v zapomnění. A bylo by to to nejlepší, co by se mohlo stát.

To, že někteří muži berou úkorně, že o ně ženy nemají zájem, přece není nic tak vzácného. Neměli bychom se spíš snažit je nějak pochopit, než abychom na ně, jak říkáte, zapomněli?

Bylo by to ale snahou o pochopení naprosto přirozených mechanismů, na kterých je lidstvo postaveno. Je to součást přírody. Nedostane se na všechny. Ne všichni naleznou krásnou partnerku.

Ano, mohli bychom mít snahu je chápat. Ale na druhou stranu je mnohem podstatnější, že tito jedinci nejsou schopni se vyrovnávat s naprosto běžnými situacemi. Drtivá většina mužů byla v průběhu života odmítnuta, zažila zklamání. Ale naše vnitřní mechanismy, obranné a sebeozdravné, nám umožňují se s turbulencemi vyrovnat. Více či méně zdravě.

Dnešní generace z mého pohledu vykazují mnohem větší míru těch, kteří nedovedou zvládat běžné otřesy. To je mnohem nebezpečnější a varující. Mělo by se o tom hovořit mnohem více než o nějakých incelech.

Je podstatnější, zda umíme naslouchat a pomáhat těm, kteří jsou na životní cestě oslabení. Čím více se o samotných negativních jevech bude psát, tím víc k ním bude společnosti liknavá. Když se podíváte na zpravodajství, tak v něm z 99 procent uvidíte zlo. To je špatné. Se zlými věcmi je možné bojovat jednoduchým způsobem - větší pozorností a všímavostí vůči dobru.

Takhle ale zpravodajství fungovalo vždycky, že psalo víc o negativních věcech než o tom, co hladce klape.

Ano, ale lidstvo je tu výrazně déle než zpravodajství. A zpravodajství, stejně jako globalizace a internet, vytváří úplně jiné generace lidí. Morfologicky a funkčně jsou stále stejní jako třeba v 15. století, ale jejich hlavy a mysli jsou obtěžkány úplně jinými démony. Obrovská traumata, která lidé prožívají - ztráty blízkých, onemocnění a podobně -, lidi dovedou zničit, zbortit. A stejně ničily a bortily mysli lidí v 15. století. Ale v dnešní překotné době plné tlaků lidé ztrácejí schopnost se vyrovnávat s drobnými bodanci.

Jaký podíl na tom má výchova?

Zásadní podíl, ten nejzásadnější. Určitý podíl na tom mají vrozené předpoklady, ale výchova sehrává výraznější roli. Rodiče objektivně věnují svým dětem čím dál méně času. Neučí je zvládat stresové situace. Děti pak vstupují do života s absencí nějaké výbavy. Když se to srazí s obrovskou konkurencí a velkými požadavky, tak jsou o kousek blíž k individuálnímu selhání, které může mít kolektivní následky.

Tím, že v globalizovaném světě čím dál tím víc sdílíme informace a názory, tedy stoupá tlak na úspěch a dokonalost?

Ten nestoupá jen s globalizací a medializací, ale také s překotně se rozrůstající populací, která do profesní i reprodukční soutěže vnáší výrazně větší množství hráčů. Máte větší výběr, ale paradoxně také více konkurentů. V době, kdy kluk vyrůstal na vesnici a do 20 či 25 let se nehnul z akčního rádia 30 kilometrů, chodil na pomlázku, stavěl májky, s holkami se potkával na zábavách, tak mohl mít za soka Pepíka z vedlejší vesnice, který se holt holkám líbil víc. V dnešní době je nekonkrétnost, třeba v podobě lajků na sociálních sítích, pro některé jedince nepochopitelná. Nedovedou se s ní vyrovnat.

A co se s tím dá dělat? Zní to, jako bychom měli zrušit média i internet a vrátit se do těch vesnic.

Je třeba se věnovat větší podpoře v menších komunitách. A to rozvojem a připomínáním historických tradic, hrdinů dané země nebo lokality, příběhů, které se přenášejí po generace. Namísto toho, abychom byli celé dny připojení na internet a sledovali zla, která se nás vůbec netýkají a dějí se v druhé části světa, jež se vyvíjela úplně jinak. Lidé dnes vnímají a vstřebávají příběhy, kterým nejsou schopni porozumět.

Ale mnoho zla pramení z toho, že například jedna etnická skupina nechápe jinou. Není nebezpečné se v době globalizace a velké migrace uzavřít do své lokální bubliny?

To, že jedna etnická skupina nechápe jinou, je přirozená podstata fungování lidstva napříč dějinami. Ochranou bylo buď to, že se skupiny uzavřely, nebo se na druhou stranu staly velmi liberálními k odlišnostem. To, že se skupiny mísily a lidé migrovali, je také podstata lidstva. To není nic nového, jenom se s tím dnes trochu útrpněji vypořádáváme. Rizika jsou teď pochopitelně větší. Myšlenky se šíři snáze a rychleji. Roli hraje i to, jaké jsou dnešní zbraně. Byl rozdíl, když za občanských válek lidé vyšli do ulic s vidlemi, než když se dnes rodí se zbraní v ruce.

Když se vrátíme k incelům, zmínil jste, že mají pocit, že prohráli v genetické loterii, a přijde jim nespravedlivé, že o ně ženy nemají zájem. Ale nároky na vzhled samotných žen byly vždy ještě vyšší. Jsou tu i ženské komunity podobné incelům?

Jsou, ale rozhodně nemají takovou sílu a takový sklon k radikalizaci, násilí a pomstě. Incelové by vám možná řekli, že ženská složka se dávno radikalizovala v podobě různých feministických hnutí. Upozorňují, že jsme v nebezpečném stavu sexuální revoluce. V jejich očích už ženy zcela převzaly kontrolu nad tím, koho si vybírají.

Odkud pramení jejich pocit nároku na sex a pozornost? Proč mají pocit, že ženy jsou povinny se zajímat i o ně?

Protože jsou to muži. Cítí se být podvedeni, když tu vzniká prémiová skupina samců. Je to smutné, ale tak to funguje i u jiných savců. Ve skupině je alfa samec, který pobírá většinu výhod. Ti méně silní samci, a je celkem jedno, jestli to jsou šimpanzi, gorily, nebo lidé, mohou sedět opodál a snažit se situaci přizpůsobit. Opustit smečku, najít si samičku jinde, ukájet se jiným způsobem a tak dále. To jsou rozvinuté formy, které tu vždycky byly a jsou součástí vývoje. Akorát dnešní generace to nehodlá respektovat a obtížně se s tím vyrovnává.

autor: Markéta Šrajbrová | 13. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama