Klobouky u Brna - Čtyřicet let měl fotograf Miloš Gregor v šuplíku své snímky z okupace Brna sovětskými tanky v srpnu 1968. Vidělo je jenom pár lidí.
Když je před pár dny poprvé představil veřejnosti na stránkách Aktuálně.cz, prohlédl si fotogalerii i Emil Rašner - a na několika obrázcích se poznal.
"Bylo to obrovské překvapení, nečekal jsem, že se na fotce z okupace kdy uvidím," říká Rašner vzrušeným hlasem. Na snímcích poznal nejen sebe, ale i několik přátel.
Čtěte také: Speciál k srpnu 1968
Celý život prožil v Kloboukách u Brna. Po vyučení jezdil za prací do Brna, kde pracoval v Energetických závodech jako elektromechanik. Osmapadesátiletý muž je dnes v částečném invalidním důchodu. Na okupaci vzpomíná v překvapivých detailech - jako mnoho dalších lidí.
Nebe plné andulí
"Už když jsme v Kloboukách čekali na autobus, viděli jsme jak do Tuřan přilétají sovětské "andule". Když jsme se přibližovali k Brnu, z Tuřan už pochodovali vojáci a táhli kulomety."
Tou dobou již bylo v obsazeném Brně živo. "V ulicích byla spousta lidí, bylo jasné, že do práce nepůjdeme, tak jsme se s davem přesunuli na Svoboďák," říká pamětník.
Tam již plamenně řečnil muž, který vybízel k odporu proti okupantům.
Řečník: Zničte říši zla!
"To je ta říše zla," ukázal řečník na knihkupectví Sovětská kniha. "Dav se otočil a hrnul se ničit neonový nápis a plechovou maketu Kremlu, říká Rašner. "Mému kamarádovi Jiřímu Bednářovi z Klobouk lidé z davu pomohli nahoru. Začal skopávat neonový nápis, tak jak to ukazují fotografie," vzpomíná Rašner.
"Když byl poutač dole, vrazil mi cizí muž z davu s úplně vykřičeným hlasem do ruky český prapor a začal jako pominutý dupat po plechovém Kremlu," líčí muž rozhořčení Brňanů.
Domů do Klobouk šel Rašner pěšky z Těšan spolu s kamarádem vstříc koloně rudoarmějců. "Ukazovali jsme jim opačným směrem a pokřikovali na ně: Chodite domů!" Vzpomíná muž.
"V koloně jela Volha, ze které nám voják zamával samopalem," říká Rašner.
Mládenci však pokřikovat nepřestali, tedy až do chvíle, kdy se na boku jednoho z obrněných transportérů otevřela slza střílny a vyjela hlaveň. "Ztuhla mi krev v žilách. Kamarád se ještě stihl bleskově skrýt za strom, já čekal. Byl to nejhorší zážitek v mém životě."
Plánovali atentáty
Mladého Rašnera okupace velmi rozezlila, podobně jako většinu lidí. "Plánovali jsme atentáty, ale asi bychom jen přišli o život, tak z toho brzy sešlo," vzpomíná.
"Když jsem přijel domů, jezdil jsem mezi tankama na pinďourovi a hovořil s vojáky. Ti vůbec nevěděli kde jsou a kam jedou. Říkali, že na ně někde stříleli a dost se tomu divili."
Byli otrhaní a zřejmě i hladoví, zkoušeli jíst zelené ořechy. "Když jsem jel vedle jednoho z tanků, řidič přidal plyn a z výfuku vypustil mračno kouře. Byl jsem celý černý," usmívá se dnes Rašner.
