Kvůli své služebné minulosti by mohl Jan Sváček být lehce vydíratelný: Z vděčnosti by musel (prezidentovi) sloužit i jako soudce Ústavního soudu, píše pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
Ač prezident Miloš Zeman původně tvrdil, že do Ústavního soudu nebude nominovat kandidáty, kteří neprošli Václavu Klausovi, "pokud nedojde k úplně nové skutečnosti," nominoval napodruhé nakonec předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka, i když k žádné mimořádné či nové situaci nedošlo. A to přes to, že skoro jedním dechem pro Českou televizi řekl: "Když já něco prohlásím, tak to platí!" Dokonce Sváčka sám přišel do Senátu podpořit a napadl tam vedení Nejvyššího soudu kvůli zastavení trestního stíhání tří bývalých poslanců z ODS, i když toto řízení s nimi není ukončeno.
Obě kauzy mají něco společného, a sice nerespektování nezávislosti justice. Vedení Nejvyššího soudu, jak vzápětí slova prezidenta komentovala jeho předsedkyně Iva Brožová, nemůže ovlivňovat rozhodnutí jednoho ze senátů, protože každá porota je autonomní, což prezident nechápe.
A podobně nominace soudce Sváčka do Ústavního soudu vzbuzovala vzhledem k jeho minulosti oprávněné obavy, že by byla ohrožena nezávislost tohoto nejvyššího soudního orgánu. Proto při hlasování v Senátu dalo Sváčkovi hlas pouze 30 senátorů ze 75. Je to dokonce méně než loni v únoru, když ho navrhoval Klaus. Tehdy dostal 38 hlasů ze 79. Loni mu tedy chyběly dva hlasy a nyní osm.
Důvody, které odborná veřejnost i novináři sebrali proti Sváčkovi a kvůli kterým neprošel už i minule, jsou dost přesvědčivé. Nejčastěji se mu vytýkalo jeho zatajované členství v KSČ, o němž dokonce v televizi Prima 7. ledna 2011 lhal, když řekl, že byl jen kandidátem, ač byl řádným členem od 22. června 1989: tedy v době, kdy už Západ půl roku mluvil o nominaci Václava Havla na prezidentský úřad. A posléze odmítal v rozporu s nálezem Ústavního soudu uvést stranickou minulost soudců před rokem 1989.
Díky vstupu do KSČ se Sváček stal v roce 1988 náměstkem pro věci trestní na Praze 8, kde se projednávaly trestní žaloby v souvislosti s nepovolenými demonstracemi, šíření nezávislé literatury a opozičních tiskovin a činnost Charty 77. Posledních patnáct let stál v čele Městského soudu v Praze, kde prakticky vůbec nesoudil: není známé jediné rozhodnutí, na němž by se podílel jako soudce zpravodaj ve věci ústavně-právní problematiky. Byl kritizován i za personální politiku: do různých funkcí jmenoval několik lidí s podobnou minulostí a měl podezřelé kontakty s lobbisty, jako je Tomáš Hrdlička. Podle redaktora Týdne Josefa Hympla, který toho byl svědkem v kavárně Patio, si žoviálně tykají, jenže Sváček to popřel, prý se v kavárně jen pozdravili.
Hospodářské noviny zase uvedly, že je napojen na bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce. Ten se zdiskreditoval nejen kauzou katarského prince, kterého nenechal stíhat za pohlavní styk s nezletilými dívkami.
V médiích se objevily informace, že měl být v kontaktu s členem konkurzní mafie dr. Větrovcem, s trestně stíhanými manažery Komerční banky, což on rovněž popřel. Navíc byl členem Lions clubu, který založil odsouzený lékař Jaroslav Barták, na což zase Sváček reaguje slovy, že tam byl jen krátce. A podobně se připomínalo, že navštěvoval přednášky v Klausově institutu. To jsou všechno důvody, proč je často odborníky považován spíše za zákulisního hráče než brilantního právníka. Sváček - jak už jsem napsal - však všechny výhrady zpochybnil nebo různě marginalizoval, což prezidentu Zemanovi zřejmě stačilo, aby řekl, že si všechny tyto skutečnosti prověřil a že nejsou pravdivé.
Viděno zvenčí: Soudce JUDr. Jan Sváček si neudržoval náležitý odstup od představitelů byznysu, lobbistů a politiků, jak se na řádného představitele justice sluší. Nejjasněji zdůvodnila odmítnutí Sváčka jako kandidáta Ústavního soudu Iva Brožová: "Moje stanovisko ke kandidatuře doktora Sváčka vychází z přesvědčení, že v České republice je ještě dost nezpochybněných a nezpochybnitelných právníků a že při výběru soudců Ústavního soudu je třeba si uvědomit, že ve hře je důvěryhodnost Ústavního soudu. Tedy instituce, která chrání samu podstatu demokratického právního státu."
My bychom mohli dodat, že právě Sváčkova minulost představovala největší nebezpečí, že by místo nestranného soudce vystupoval u Ústavního soudu spíše jako advokát prezidenta Zemana. Kvůli své služební minulosti by mohl totiž být lehce vydíratelný: Z vděčnosti by musel sloužit dál. A to za situace, kdy prezident se stále pohybuje na hranicích ústavnosti a zkouší, kam až by mohl jít. To by skutečně mohlo být velké riziko pro Českou republiku.
