"Jen zrušení takovéto evidentní nespravedlnosti by mohlo vést k zvýšení důvěry v naši parlamentní demokracii. Důsledek Klausovy amnestie a podobných soudních verdiktů pak vede jen k rozvalu politických stran, a tím pádem ke krizi parlamentní demokracie, které jsme právě v tyto dny svědky," píše Karel Hvížďala v komentáři k výzvě ústavní soudkyně Ivany Janů, aby se poškození v kauzách amnestovaných prezidentem Klausem, jejichž stížnosti zamítly české soudy, obrátili do Štrasburku.
Ústavní soudkyně JUDr. Ivana Janů, která ve funkci příští rok končí, vyzvala minulý týden v rozhovoru pro MF Dnes - poté, co Ústavní soud odmítl stížnost muže, který byl poškozený v kauze Private Investors - aby se poškozený soudil o náhradu škody dál a aby se obrátil k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku. Manažeři zmíněné firmy způsobili svým klientům škodu za asi 800 milionů, ale kvůli amnestii Václava Klause z 1. ledna 2013 vyvázli bez trestu a stěžovatelé tak přišli o možnost dostat se ke ztracenému majetku. Soudkyně Janů s rozhodnutím svých kolegů nesouhlasila a vyhradila si právo na tzv. odlišné stanovisko.
To ale učinila již podruhé: poprvé disidovala v souvislosti se žalobou na prezidenta Klause již 27. března 2013, když se Ústavní soud odmítl zabývat touto kauzou z procesních důvodů. I tenkrát si vyhradila právo na odlišné stanovisko, protože byla přesvědčená, že soud svým verdiktem nepřispěl k posílení demokracie v České republice a k posílení důvěry v právní stát.
Právní filozof Jiří Přibáň, který přednáší na univerzitě v Cardiffu, tenkrát toto rozhodnutí komentoval: „Myslím, že se v tomto usnesení Ústavního soudu přesně ukazuje, že v právu nejde ani tak o faktické důsledky nějakého rozhodnutí, ale především o argumenty a interpretace, které k němu vedou. Ani zde nakonec nejde o to, jestli bývalý prezident Klaus mohl, nebo nemohl být souzen za velezradu, ale o argumenty, jakými se soud dobral k rozhodnutí řízení o velezradě zastavit. To odůvodnění je špatné nejen teoreticky, ale je i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tak disent soudkyně Janů představuje světlou výjimku."
A nejen právním odborníkům, ale i nám laikům se musí zdát takové zamítnutí žaloby jako příliš lajdácké, úhybné, odbyté a nezvládnuté, protože minimálně oslabuje autoritu této důležité ústavní instituce, a tím vlastně i důvěru v demokratické uspořádání státu, které jsme si tak dlouho přáli. Jak stojí v učebnicích: Legitimita ústavního státu spočívá mnohem více na tom, jak se rozhoduje, než v tom, co se rozhoduje.
Jen o pár dní dříve i Nejvyšší soud potvrdil, že kvůli amnestii se manažeři H-Systemu vyhnou trestnímu stíhání, i když právě tuto kauzu Vrchní soud v Praze označil vedle kauzy CS fondů za největší podvod od roku 1990. Manažeři spáchali prokazatelně záměrně podvod se škodou více jak jedné miliardy korun. Poškozeno bylo asi tisíc občanů, kteří si chtěli pořídit, většinou za celoživotní úspory či díky hypotékám, bydlení, v průměru o milion korun. Přesně šlo - jak vyplývá z dovolání nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana - o 1095 občanů, s kterými byly uzavřeny smlouvy do doby, než šla společnost v roce 2001 do konkurzu. Uspokojeno bylo podle advokátky Hany Marvanové jen 34 klientů.
Stavebníkům manažeři nabízeli jako záruku fiktivní blanko směnky, a tím jen uměle drželi firmu nad vodou. Na další firmy manažerů bylo z H-Systemu převedeno víc než 675 milionů korun, které jim však zůstaly. Oběť se stala obětí podruhé, a tím došlo k porušení rovnosti občanů před zákonem. Právě toto Ústavní soud nevzal v úvahu. To je případ těžké právní asymetrie a postižení postižených, řekl mi tehdy Jiří Přibáň.
To jsou všechno důvody, proč si soudkyně Janů položila legitimní otázku, zda stát nezmařil v těchto dvou a dalších případech šance na ochranu majetkových nároků poškozených občanů. Doslova řekla: „Pokud by se ukázalo, že stát přispěl k tomu, že škoda je nevymahatelná z důvodu, že selhala veřejná moc, dílem soudy, dílem rozhodnutí o udělení amnestie, domnívám se, že by nastoupila odpovědnost státu... Rozhodnutí Ústavního soudu může zvrátit jen soud ve Štrasburku."
Podobně se na to dívá i právní filozof Přibáň, který mi řekl: „Ta výzva je zajímavá, protože se jedná o bezprecedentní situaci, a otázka, na kterou ve Štrasburku budou muset hledat jasnou odpověď, zní, zda amnestie, i když nebyla v rozporu s ústavou, byla selháním veřejné moci, která tak zkrátila občany na jejich majetkových právech." Náhradu by v případě, že selhala státní moc, měl poškozeným zaplatit stát, který nebyl schopen zajistit spravedlivý proces.
A podle JUDr. Janů by se soudit nemuseli všichni, protože existuje postup tzv. pilotního rozhodnutí, což ve výsledku znamená, že soud rozhodne v jedné průlomové věci a pak uloží příslušnému státu, aby reagoval svým právním řádem.
Bylo by evidentně dobře, kdyby k takovému pilotnímu zcela jednoznačnému rozhodnutí ve Štrasburku došli, protože nejde jen o poškozené, ale i o celý demokratický systém v České republice. Proto je důslednost a výjimečnost v postojích soudkyně Janů velmi důležitá.
Jen zrušení takovéto evidentní nespravedlnosti by mohlo vést k zvýšení důvěry v naši parlamentní demokracii. Důsledek Klausovy amnestie a podobných soudních verdiktů pak vede jen k rozvalu politických stran, a tím pádem ke krizi parlamentní demokracie, které jsme právě v tyto dny svědky. Velký počet nových politických stran bez straníků a bez programu před předčasnými volbami to jen potvrzuje. Lidé jsou zmateni, což nebezpečně zvyšuje touhu po pevné ruce, jak říká Cyril Höschl. A právě pánové Zeman a Klaus jsou schopni takovou poptávku využít pro naplnění svých vlastních ambicí.
